Artalk.cz

Disparátní proudy pojené plynutím

Dům umění města Brna v jedné z posledních instalací představil svou verzi mapy soudobých vlivů převážně mezi českými, slovenskými, německými, rakouskými a švýcarskými umělci. Kurátorské duo CAPRI (Bettina Carl, Ina Bierstedt) za spolupráce s Klárou Adamcovou (INI Gallery), znázornilo zdánlivě nesourodý bedekr euroamerické umělecké scény. Před čtvrt rokem skončila ve Vídni velkoformátová výstava Destination Wien 2015, a mne zajímalo, jakým způsobem pojal týž formát tvůrčí tým kunsthalle brněnské.

Snímek obrazovky 2015-08-20 v 8.22.56 PM

Existují výstavy, které divákovi vnucují pohled kurátora coby průvodce výstavou. Také existují výstavy, v nichž kurátorský tým neulpí ani na jednom z extrémů: divák není ani vhozen do situace, v níž jen bezradně tápe, ani není veden s páskou na očích kolem děl diktátorským kurátorem. Jeden z prvních exponátů na výstavě Disparátní proudy, instalace Irène Hug (Follow this Instruction, 2015) však napovídala, že expozici máme vnímat ještě jinak: „In critical situations viewers should pay increased attention and follow this instruction.“ („V mezních situacích by měli diváci zpozornět, a následovat tento pokyn.“)

Výstavu Disparátní proudy otevíralo video Dranbleiben (česky Setrvat, 2006) Dietmara Fleischera. Dranbleiben je v první řadě fenomenologickým součtem vztahů mezi objekty a plochami, ale Fleischer v něm jde mnohem dál. Hlavním hrdinou videa je opotřebované auto, nikoliv jeho řidič. Ten je pouze pasivně zapojen do podivného dění, které ovládá samotný automobil. Auto se, bez známek dramatičnosti, plíží po chodníku, tlačí se ke zdi, tře se zpětným zrcátkem o zeď tunelu, jakoby bylo naživu v bohem zapomenuté garáži. Pokud se přidržíme názvu Dietmara Fleischera a vydržíme sledovat akce, jež vlastně jakoukoliv akčnost popírají, přijmeme Fleischerovo pojmenování horlivosti tichých a každodenních absurdit.

První místnost, opanovaná již zmíněným tautologickým nápisem Irène Hug (tautologickým proto, že diváku nedává žádnou informaci, ani pokyn, ačkoliv z hlediska výrokové logiky se jedná o konjunkci), byla prostorem „oltářů“ Matyáše Chocholy. Full of Drahokams (2013-2015) je víceobjektová instalace čerpající inspiraci ve struktuře drahých kovů. Jde o spojení působivosti byvší krásy opotřebovaných a již bezúčelných předmětů a tajemnosti, kterou v sobě nese zájem, jenž o ně autor projevil. Chochola v díle vyjadřuje zaujatost vrstvami lidského vědomí i nevědomí, v nichž se často nachází zarezlé „předměty“, kterých se sami často nedokážeme zbavit.

Snímek obrazovky 2015-08-20 v 8.23.09 PM

Blízko k environmentální tvorbě Claese Oldenburga měl Duschvorhang /Sprchový závěs (2005-2015) umělce, grafického designera a vydavatele novin Weissensee Andrease Kocha, jehož dílo evokovalo voyaeurství a narušenou intimitu. Cora Piantoni, rodilá Mnichovanka působící v Curychu představila dokumentární projekt Musterhaus/Modelový domov (2011) v němž vystupují manželé Zachovalovi. Téměř 19 minutový záznam zachycuje živou historii dejvické osady Baba, jež byla v letech 1932–1936 projektována jako jedna z šesti kolonií iniciovaných Werkbundem, jako modelový příklad československého funkcionalismu (architektem vily byl Ladislav Žák, stavitelem profesor Karel Herain). Na příkladu rodiny Zachovalových, která se do vily nastěhovala v roce 1958, je převyprávěna architektonická a sociologická historie osady. Životní příběh Zachovalů úzce souvisí s jejich domovem a měnící se československou společností za posledních 50 let. Finalista ceny Jindřicha Chalupeckého Pavel Sterec v práci nazvané Na minulé životy nevěřím (2008) prostřednictvím tří velkoformátových fotografií evokuje podobně jungiánské klesání „in profundum“, jako Chochola.

Susanne Lorenz přišla s myšlenkovou konstrukcí vzájemných přenosů mezi fikcí, realitou a subjektem (divákem). Mährische Bank/Moravská lavice je ztělesněním a zhmotněním perspektivou pokřivené lavice z obrazu s datací do roku 1480. V podobném konceptu se nese Brünner Bildräume, Tugendhat Bank.

Francouzka Caroline Achaintre, rodačka z Toulouse působící v Londýně, představila svou tvorbu poměrně typickým artefaktem, které zdobí i sbírku Saatchi.  Její tvorba zahrnuje pestrou škálu médií, včetně textilu, keramiky, dřevořezů a akvarelů. Nasazení řemeslné techniky, její série keramických masek a nástěnných textilií na bázi předliterárních kultur a karnevalové povahy. Místy hrozivé, sexuální a hravé, které se objevují v prvních momentech modernismu, například v německém expresionismu, zatímco zároveň prezentuje mnoho rozporů mezi uměním a designem, módou a vkusem, abstrakcí a figurací. Její fantastické práce se objevují jako šamanistické kmenové masky a předměty vyrobené, aby čelily obavám současnosti.

Snímek obrazovky 2015-08-20 v 8.23.19 PM

Wolfgang Bierstedt, otec Iny Bierstedt, byl svou dcerou představen jako malíř plátna Spätherbst (Pozdní podzim, 1955). Umělkyně se vrací k Bierstedtovu odkazu, především k metodám výuky na Umělecké škole Weissensee. Bierstedtovu tvorbu doplňujovaly jím inspirované práce Anny Gollwitzer (1968).

Monochromy Svätopluka Mikyty působily dojmem, jakoby rozšiřovaly koncept „roztříštěnosti“, „nesourodosti“ celé instalace. Pocházejí z raného období autorovy tvorby (1989). Směrem k intermedialitě posouvají expozici práce Aleny Meier či Ilony Winter. Ta však ujímá roztříštěnost i tematicky. K politice se vrací Janek Rous sérií Bez názvu (Evropa), v níž využívá symboliky Van de Graaffova generátoru. Elektrostatický stroj, který je schopen produkovat napětí přibližně milion voltů, vydává jednou za 20 vteřin silný záblesk. Neustále udržované napětí je možnou metaforou pro Evropu, stejně tak jí může být dutina, která se nachází uvnitř vodiče.

Dům umění města Brna projektem Disparátních proudů důstojně obhájil svou pozici brněnské kunsthalle. Orientace na germanofonní uměleckou scénu, přiznaná v konfrontaci mladých českých, slovenských a převážně německých, švýcarských a rakouských umělců, přináší přehledný pohled na rozdíly i shody tuzemské a zahraniční umělecké tvorby. Ve fazetách postmoderního démantu evropské umělecké tvorby se odrážejí profily českých umělců a umělkyň. Ačkoliv z jejich tváří nezmizely známky zaujetí, po prvotní fascinaci již není ani stopy.  

______________________________________________________________

Disparátní proudy / kurátorky: CAPRI (Bettina Carl, Ina Bierstedt) / spolukurátorka: Klára Adamcová / Dům umění města Brna / Brno / 10. 6. – 9. 8. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Domu umění města Brna

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *