Artalk.cz

Umělci a proroci Národní galerie

Minulý týden proběhla ve Veletržním paláci monstrózní vernisáž převzaté výstavy Umělci a proroci, jejíž kurátorkou je Američanka Pamela Kort. Výstavní projekt a jeho zahájení mělo ukázat nové vedení Národní galerie a sbírky současného a moderního umění, které se nebrání galerii otevřít progresivní zahraniční produkci. Česká veřejnost tak má možnost nahlédnout do podhoubí zahraniční avantgardy. Z těchto důvodů byl na vernisáži pravděpodobně přítomen i německý intermediální umělec Jonathan Meese, který akci doprovodil rozměrnými plátny a performativním vystoupením.

František Kupka: Cesta ticha II
František Kupka: Cesta ticha II

Velkolepost celé akce byla patrná již před vstupem, kde byly dříve nainstalovány monumentální sochy klasiků českého umění druhé poloviny 20. století jsou dnes osázeny betonové socialistické květináče tújemi a afrikány. Obdobná rustikální květinová dekorace byla umístěna v čele vstupu, kde kdysi stával Balzac od Rodina.

Výstavu zahájil Jiří Fajt, který si nechal vystavět pódium těsně před Balzacem, poté bylo dáno slovo kurátorce, která o projektu hovořila velmi dlouho a dle velmi sugestivní gestikulace možná i poutavě, ale vzhledem k ozvučení jí nebylo vůbec rozumět.

Po zahájení následovalo vystoupení Meeseho. Umělec uprostřed Malé dvorany umístil dřevěnou bednu, ve které si zařídil jakési obydlí vybavené všemožnými věcmi denní potřeby, některé z nich vydávaly zvuky. Prostor byl ozářen disko koulí a vánočním elektrickým řetězem. Zvenku byla bedna oblepena útržky novin, fotografiemi Meeseho, plyšovými zvířátky nebo umělými exkrementy. Kolem bedny bylo rozmístěno devět monumentálních pláten, která měla být jakýmisi portréty vystavených proroků a umělců, což se v malířské obsesi umělce vytratilo. Ve stejném duchu probíhala i Meeseho performance. Umělec se zavřel do bedny a jeho počínání bylo možné sledovat jen drobnými kukátky ve stěně nebo z pater dvorany, protože vrchní deska bedny chyběla. Meese v bedně začal hrát na předměty a mluvil a zpíval do mikrofonu, a to několik hodin. Umělecký projev Messeho měl asi vyjádřit bezuzdnost, konzum, hluk, osamění, rychlost současného globalizovaného světa. Tato reflexe současné společnosti se naprosto ztrácela v příliš patetické a nekontrolovatelné formě. Od umělce, který se pohybuje na půdě Národní galerie, by člověk očekával práci s výraznější uměleckou zkratkou. Umělcovo vystoupení bylo projevem jeho průměrného talentu a jen potvrdilo to, o čem se na německé scéně mluvilo s patřičným despektem již před deseti lety, že umělecká hvězda Meeseho je umělým marketingovým tahem.

Tímto způsobem lze uvažovat i koncepci výstavy, která nemá s českým kontextem téměř nic společného. Hlavní myšlenkou projektu je životní styl proroků dáván do souvislostí s vlivem na umělecké myšlení a projevy. Tento způsob práce s uměleckými díly je jedním z trendů současné teorie umění, ale jeho velkým rizikem je upřednostnění společenské situace nad kvalitou uměleckého odkazu. Pražská výstava je jasnou ukázkou toho, kdy autorka výstavy tuto hranici neuhlídala.

Nejvýrazněji je to patrné na díle Františka Kupky, jehož dílo je zde dáno do zcela zavádějících souvislostí s myšlením a  vídeňskou výstavou z roku 1892 Karla Wilhelma Diefenbacha. Hlavním leitmotivem výstavy je výpravný Diefenbachův vlys Per aspera ad astra, který líčí příběh lidské civilizace a jeho návratu ke starověkému způsobu života. Příběh je namalován černou barvou na bílém pozadí bez absolutního zájmu o prostorové řešení obrazu. Malba je zcela vyplněna černou a scenerie děje připomíná výtvarné principy černého divadla. Autor sice pracuje s krajinou a postavou symbolicky, ale způsob výtvarného řešení nepřekračuje hranici divadelní dekorace.

O životě a postojích Františka Kupky máme dostatek informací, z kterých jasně vyplývá, že se necítil být programově svázán ani ztotožňován s žádným filozofickým hnutím ani avantgardní skupinou. Naopak byl solitérem hledající svá vlastní východiska, která pramenila z jeho bohatého vnitřního života, jenž po celý svůj dlouhý život prohluboval intenzivním zájmem o spiritismus, magii, astrologii, východní náboženství a filozofii, studiem přírodních věd (antropologie, astronomie, biologie, fyzika, geometrie apod.) a uměním (hudba, umění starověkých civilizací, umění evropského středověku apod.).

Kupka ve svém malířském díle kontinuálně hledal způsob, kterým by vyjádřil nereálný, záhadný vnitřní svět. Kupkovy malby jsou typické vyváženou a promyšlenou kompozicí, osobitým prostorovým řešením obrazu, jehož hlavním tématem je duševní život člověka, rostlin, světa. Prostor obrazu často vytváří pomocí výrazné perspektivní zkratky, což lze vysledovat již v jeho starších dílech, ve kterých vnitřní svět člověka vyjadřuje ještě pomocí symbolů (Peníze, 1899; Zrození života; Vzdor- Černý idol, 1900-1903; Radosti života, 1901-1902; Pralidi – Boj o ženu, 1902).

V následujících letech se v jeho dílech objevuje silný zájem o starověké kultury, ve kterých hledá onen nezatížený prapůvodní svět, jenž stále ještě vyjadřuje realistickou malbou, symboly a rekonstrukcí znovu objevených starověkých památek (Babylon, 1906; Podzimní slunce, 1905-1906). Souběžně maluje díla, která vychájí z reálného života. V těchto malbách je opět prostor obrazu řešen výraznou perspektivní zkratkou a modelace světla a stínu začíná být redukována do barevných skvrn, čímž se snaží opět vyjádřit jakýsi skrytý svět, jenž existuje souběžně s tím viditelným (Voda – Koupající se, 1907).

Kolem roku 1909 dochází v jeho malbách ještě k výraznějšímu členění  prostoru obrazu pomocí barevných ploch a linií (Klávesy piana – Jezero, 1909; Rodinný portrét, 1910). Souběžně maluje i portréty a figury prostých dívek, ve kterých využívá podobných principů (Gallienovo gusto, 1909; Žigoletky – Princezny z chodníku, 1909).  Postupnou redukcí barevných ploch a linií reálného obrazu vytváří prostor abstraktního nehmotného světa (Amorfa. Dvoubarevná fuga, 1912; Vertikální plány I., 1912; Sólo hnědé čáry, 1912-1913; Kosmické jaro, 1913-1914, Příběhy o pestících a tyčinkách, 1920).

Pražská výstava tak zkresluje Kupkovo dílo, které je silné právě posedlým zájmem o vyjádření vnitřního světa a silného zájmu o prostor obrazu, čímž se jeho umělecké projevy lišily i od současníků, kteří ve stejné době společně s ním dochází k abstraktním formám. Takto silný záměr a důvod ani u jednoho z uváděných proroků a umělců na výstavě nenacházím. Naopak je Kupkovo dílo položeno vedle zcela banálních projevů Gusta Grässera, Huga Höppenera, Friedensreicha Hundertwassera nebo Friedricha Sonnesterna.

Národní galerie tak převzala výstavu,  která neodpovídá českému kontextu, jenž by instituce takového charakteru měla veřejnosti prezentovat. Otázkou zůstává, kolik taková výstava galerii placenou ze státního rozpočtu stála? Proč galerie již podruhé převzala zahraniční výstavu a nedala prostor svým badatelům pobírajícím stálý plat? Proč je přizvána americká nezávislá kurátorka, jejíž vztah ke středoevropskému kontextu je, jak se ukázalo, zcela zkreslený? Proč je na zahájení pozván zcela průměrný umělec, jehož vystoupení bylo honorováno? Neměla by Národní galerie spíše podpořit současnou českou scénu?

_________________________________________________________

Umělci a proroci. Schiele, Hundertwasser, Kupka, Beyus a další / kurátorka: Pamela Kort / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 21. 7. – 18. 10. 2015

_________________________________________________________

foto: archiv NG

Komentáře

    • Adam Hnojil

    Hundertwasser je banální?

    • Jan Frei

    Výstava dobře ukazuje, jak rychlá byla cesta od Diefenbachova kuriózního přírodnictví k idealizovanému germánství a svastikám Höppenerovým a dál k otevřené glorifikaci diktatury u Vogelerů a Immendorfů. Škoda jen, že kurátorka od toho nemá kritický odstup a i ty nejobskurnější autory bere tak ukrutně vážně. Kupka a nejspíše i Schiele, na plakátech chytře vypichovaní do popředí, jsou v tom asi dost nevinně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *