Artalk.cz

Jste svazáci, žumpa a bulvární kanál

Pokud nám jako reakce na některý z textů začnou chodit do redakce rozhněvané emaily, pak má text, který je vyvolal, téměř ve všech případech společného jmenovatele. Je jím bývalý vedoucí Ateliéru intermediální tvorby AVU a bývalý generální ředitel NG Milan Knížák.

kanal_01

Je docela jedno, zda se jedná o články nějakým způsobem spojené s otázkou „kdo a jak povede Národní galerii“ nebo, v poslední době, o články týkající se AVU. A už úplně jedno také je, zda reakce (v závislosti na úhlu pohledu aktuálního textu) zaznívají od Knížákových příznivců, nebo odpůrců, zda jsme kritizováni proto, že podle autora emailu dáváme příliš prostoru tiskovým vystoupením současného ředitele NG Jiřího Fajta, či z toho důvodu, že otiskujeme text, který napadá vedení AVU. Přesto se přiznávám, že reakce od lidí, jejichž práce si vážím, jsou bolestivější a možná právě jim je primárně určen tento komentář.

Jedním z nedávno publikovaných příspěvků z tohoto okruhu byl komentář Vilmy Brzezinové k prezentaci diplomových prací letošních absolventů AVU, ve kterém se autorka (bývalá Knížákova studentka) mimo jiné docela nevybíravě vyjádřila k současnému vedení Akademie. (Na okraj podotýkám, že před jeho publikováním vyšla i redakcí objednaná recenze výstavy od Terezy Hruškové.) Problém, který za textem Vilmy Brzezinové cítím, je odchod Milana Knížáka z vedení Ateliéru intermediální tvorby (Milan Knížák neuspěl v konkurzu a od příštího školního roku převezme vedení ateliéru Milena Dopitová). Tímto tématem jsme se ostatně obšírněji zabývali v sérii AVU special. Směřování a reálným problémům, překážkám i úspěchům Akademie výtvarných umění se chystáme věnovat na podzim, v současné době plánujeme, jakou k tomu zvolit formu. Tím chci říci, že text Vilmy Brzezinové není a nemá zůstat ojedinělým výkřikem, ale že jej chápu jako jen jednu ze součástí mozaiky, jejíž celkový obrázek je třeba vnímat v širším kontextu.

Zkusme se na to podívat ještě z jiného pohledu: může se Brzezinová jakožto (dnes již bývalá) vysokoškolská studentka vyjádřit k situaci na škole, kterou studovala? Nemůže? Ok. A může tak učinit student, který nenavštěvoval Knížákův ateliér? Také nemůže? Ok. Pak tedy nedávejme prostor vysokoškolským studentům vůbec, oslovujme jen etablované kritiky, kteří sdílí názor jádra redakce, a bude klid. A bude takovýto časopis lepší než ten současný?

Obdobným způsobem lze číst také aktuální recenzi výstavy Umělci a proroci, kterou v červenci zahájila Národní galerie v Praze, od Hany Šauerové, jež pracuje jako kurátorka v Galerii Milana Knížáka. Její podstatou je kritika kontextu, do kterého zde bylo zařazeno dílo Františka Kupky a jejž autorka považuje za zkreslující. Dále se Šauerová mimo jiné ptá, proč galerie přejímá zahraniční výstavy (Umělci a proroci byli připraveni ve spolupráci s Schirn Kunsthalle ve Frankfurtu a jejich kurátorkou je v Los Angeles, Berlíně a Curychu působící Pamela Kort) a nedává tak prostor domácím kurátorům. Na to lze například odpovědět, že NG postupně pracuje na personální obměně nebo že příprava takovéto výstavy je natolik časově náročná, že se za působení Jiřího Fajta, který se role generálního ředitele NG ujal v červnu 2014, zatím z těchto důvodů nemohlo podařit obdobný projekt připravit. To ale neznamená, že se Šauerová nemůže zeptat. Přestože – podobně jako v případě Vilmy Brzezinové – může být příspěvek Hany Šauerové čten ne jako nezávislá kritika výstavy, ale jako kritika Národní galerie v období po Knížákovi, nevidím důvod, proč bychom jej, ve chvíli, kdy má jasný záměr (kritika zařazení Kupkova díla) a jasně formulované otázky (které mohou být někým čteny jako útočící, napadající nebo neopodstatněné, jsou však jasně formulované), nemohli publikovat. A ani v tomto případě nemá zůstat u textu ojedinělého; recenzí, které by se na Umělce a proroky podívaly z různých úhlů, plánujeme více, stejně tak jako například publikování textu, který by měl shrnout kroky, jež Jiří Fajt za rok svého působení v Národní galerii učinil.

Reakce na texty týkající se vedení AVU či NG mě tak vždy znovu a znovu zavádějí k otázce, které texty publikovat a jak postupovat při jejich selekci. V zásadě existují dvě možné cesty. Jednu z nich prezentuje například časopis A2, který se profiluje jako radikální, kritické, levicové médium a ve svých textech víceméně prezentuje názor redakce. Obdobným způsobem by bylo možné nekompromisně protlačit můj vlastní názor a pohled na obrodu dvou významných pražských institucí a publikovat pouze příspěvky, které budou kroky nového vedení obhajovat, či alespoň eliminovat ty, které jsou psány z pozice příznivců Milana Knížáka. Druhou možností je zůstat u otevřenosti.

Při obdobných pochybnostech se vždy a znovu vracím k větě, kterou jsme před sedmi lety definovali poslání Artalku: být platformou otevřenou různým názorům, jejich výměně a diskuzi. Pochopitelně se za těch sedm let Artalk od své původní formy a dosahu posunul někam jinam, jsem však přesvědčena o tom, že tomu tak je i díky snaze o poměrně široký názorový záběr. A krom toho: pořád mám tak nějak pocit, že až tak moc nejde o jednotlivé konkrétní články či jestli se Tonda kamarádí s Aničkou, ale o celkovou zprávu a výsledek, s jakým předáme českou výtvarnou scénu následujícím generacím. A i kdyby po tom někdo sebevíce toužil, Knížáka z ní nevygumujeme, takže je třeba se smířit s tím, že zůstaneme svazáky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *