Artalk.cz

Všechno je to o tom, co umělec nabídne

Interview s Rogerem Hiornsem, aspirantem na Turnerovu cenu v roce 2009, jehož výstava probíhá v Galerii Rudolfinum, se odehrálo před vernisáží, tedy v době, kdy probíhaly závěrečné přípravy. Rozhovor s umělcem je koncipován jako virtuální komentovaná prohlídka již definitivně vybraných, ne však zcela dokončených instalací, která může divákovi posloužit i v průběhu trvání výstavy.

hiorns_polak_02

SÁL I

Zdá se, že výstava nemá jasně definovaný začátek a konec, což není pro Rudolfinum úplně typické. Nenajdeme tady ani panel s textem, který by vysvětloval koncept výstavy nebo jednotlivá díla. Necháváte tedy výklad a chronologii zcela na návštěvníkovi?

Výstava nemá žádnou chronologii, nemusíte absolvovat konkrétní prohlídkovou trasu. Každý sál představuje specifickou situaci navozenou pracemi, které jsem vytvořil v posledních třech letech.

Vnímáte ji jako retrospektivu?

Ne, retrospektiva je poněkud problematický pojem. Toto je jen přehlídka prací. Rád bych si udržel odstup, abych ji nezačal vnímat z historického hlediska, to by mě mohlo přivést do slepé uličky. Bude mi čtyřicet. Přestože v posledních letech často pracuji s objekty, mohou moji tvorbu někdy charakterizovat i věci, které nevytvořím.

Tady v prvním sále můžeme vidět dobrý příklad toho, jak zacházíte s objekty. Vystavujete letadlový motor, vizuálně velmi komplikovaný nalezený předmět, který spočívá na zemi hned vedle konvenčně působícího barového stolku.

Tato práce je úplná pouze ve chvíli, když na ní sedí nahý mladík. Přijde do místnosti, svlékne se, oblečení odloží na podlahu a pak se posadí na motor, zapálí oheň. Nevnímám to jako performance, jde o dokončení samotného objektu.

03
Pohled do instalace 2015 © Galerie Rudolfinum Foto: Martin Polák

Takže jste pro mladíka nenavrhl žádnou konkrétní choreografii, která by určovala jeho pohyb v prostoru?

Přesně tak. Můžete to být hra s odkazem k dějinám umění, ke způsobu, jakým jsme zvyklí vnímat předměty v obecném smyslu i v prostoru galerie a jak vnímat jejich vlastní přítomnost. Má dílo patřit instituci? Je živé? Tím, že zde mladík bude (v určitých dnech a hodinách) přítomen, dílo oživne.

Způsob prezentace, který popisujete, je poměrně zajímavou součástí díla. Na fotografiích se objekt nikdy neobjevuje bez sedícího člověka nebo bez hořícího ohně, ale návštěvníci výstavy ho po většinu času uvidí nekompletní, což představuje zajímavý posun ve vnímání instalace. Přijdete do galerie s tím, že něco očekáváte, a pak se vám dostane úplně jiného obsahu.

Všechno je to o tom, co umělec nabídne. Tyto práce jsou množiny návrhů týkajících se našeho chování. Umělec dokáže zdůraznit konkrétní způsoby chování, které vyvolávají naše současné kulturní a společenské konvence. Současnost je svým způsobem past. Moje práce na tuto past upozorňují a nabízejí možnosti, jak se posunout kupředu; jak dát svému životu směr.

Jak byste tuto past přítomnosti charakterizoval?

My, jakožto lidské bytosti, jsme velmi dobří ve vyrábění předmětů, ale to ještě neznamená, že rozumíme okolnostem, které tyto předměty mohou představovat pro celé lidstvo. Do jisté míry se jedná o věci, které mohou poškodit budoucnost nebo svobodu lidí. Je pro mne velice důležité tyto předměty identifikovat, nebo dokonce zesměšnit. Vyberete si objekt, jako je tento tryskový motor, zamyslíte se nad ním a zjistíte, že nutně vytváří svou vlastní realitu, vytváří pocit rozdílnosti, marginalizuje svět. Můžeme nastoupit do letadla v Londýně a najednou jsme na letišti v Čadu. Tento posun reality je naprosto neuvěřitelný. Umožňuje nám snadné vklouznutí do jiné kultury. Z tohoto důvodu letadlové motory vnímám jako stroje na posun reality.

SÁL II

Toto je motor typu 737, proměněný v sypkou směs, v prach. Motor se roztaví, přemění skupenství a je pak rozsypaný po podlaze. Tento objekt pak definuje jeho obsahem, nikoliv tvar na podlaze. Uměleckohistorický formalismus je mrtvým jazykem. Abychom objekt významově posunuli, musíme přehodnotit, co všechno může představovat. Nemusí znamenat nic konkrétního.

SÁL III

Tato instalace ještě není dokončená. Bude zde prezentován výběr fotografií rozložený na stole. Některé jsou černobílé, některé barevné, většinou stejného formátu. Výběr už provádím delší dobu.

Budou tedy fotografie seřazeny v konkrétním pořadí, nebo s nimi bude moci divák manipulovat?

Nikdy jsem úplně nepochopil nebo spíše nedokázal ocenit konvenční způsob vystavování fotografií. Statické zavěšení snímku na zeď mi připadá vcelku nudné. Jediné, co člověku zabraňuje dotknout se konvenčně nainstalovaných fotografií, je jejich cena, takže já radši přeskočím téma ceny a vystavím je jako něco, z čeho si pak sami můžete udělat výběr. Rád bych sem dal 150 snímků, ale protože není možné prohlédnout si plnohodnotně všechny, návštěvník si z nich sám vybere.

Takže se instalace posune od artefaktu více k modelu internetového vyhledávání?

Podobnost tady je, tedy kromě rozdílu materiálnosti a nemateriálnosti. Některé fotografie jsou velice nudné, některé pornografické. Uvidíme, jak s tím lidé naloží. Všechny budou ležet na stole, který je vyroben z recyklovaných materiálů z minulých výstav. Může to fungovat, ale také to může dopadnout úplným fiaskem.

SÁL IV

Tato instalace původně vznikla pro Benátské bienále. Jedná se o kámen ze starého oltáře přenesený z odsvěceného anglikánského kostela. Je to žula a já ji nechávám rozdrtit na prach. Pokud tedy hovoříme o autoritě ve smyslu dějin umění, kdy se například minimalisté snažili nalézt dokonalý tvar autoritativního objektu, dá se říci, že se k této dokonalé formě modlili, a tím v podstatě přenesli náboženskou autoritu na umělecký objekt. Nahlížíme na církev ze specifické pozice, skrze niž je komunikován metaforický jazyk modlitby. Já jsem tuto autoritativní formu vzal a rozdrtil ji na prach. Předmět zůstává, ale jeho forma je jiná.

07
Bez názvu / Untitled, 2013 Atomizovaný letecký motor Variabilní rozměry Courtesy the artist and Corvi-Mora Gallery, London Pohled do instalace, 2015 © Galerie Rudolfinum Foto: Martin Polák

Jedná se tedy o váš způsob vnímání a schopnost porozumět hmotě skrze její odlišnou reprezentaci?

Náboženství je zajímavým problémem, ale nevycházím z toho, že bych si s ním hrál. Vycházím z míry porozumění, skrze které bych chtěl dále rozvíjet svůj zájem o objekty. Chtěl jsem také nabídnout novou významovou rovinu objektu, který je prastarou součástí tohoto světa. Byl to průzkum. Nepokouším se urazit náboženskou víru. Snažím se vnést nový rozměr do situace, která uvízla na mrtvém bodě, pomoci jí. Náboženství, zejména ve Velké Británii, je jako želva, která leží na zádech, a vy se ji snažíte obrátit.

Anglikánská církev je ve zvláštní pozici, protože je vázána jen na jednu zemi. Zbytek Evropy je v jiné situaci. Římsko-katolický kněz by s podobnými díly zřejmě nikdy nesouhlasil.

Jistě, nemá to nic společného s dalšími křesťanskými konfesemi, které anglikánskou církev stejně nepovažují za plnohodnotnou.

Zajímá mě jen, jakým způsobem na tuto práci reagují lidé z různých kulturních prostředí.

Umění chtivý dav v Itálii, respektive v Benátkách, je zvyklý na všechno, neexistují už žádné hranice. Někteří lidé si instalaci v Benátkách hodně užili, přestože při návštěvě Bienále většinou nezbývá čas na hlubší zamyšlení. V roce, kdy jsem se Benátského bienále zúčastnil já, tam bylo vystaveno velké množství realizací, které byly barevné, pěkně vypadaly a lidem se líbily. Většina dnešní populace vyžaduje vizuální nebo zážitkové potěšení, přeje si být provokována. Cokoliv, co vyžaduje čas, pomalé tempo, se stává problematickým a obvykle má krátkou životnost. Ale já vždycky říkám, že nedělám umění pro tuto chvíli, dělám ho pro budoucnost. Nevěřím, že současná doba je schopna mu porozumět. Projektujeme sami sebe do budoucnosti a neděláme po cestě žádné zastávky, díváme se kupředu, ale ne kolem sebe. Už ani nevnímáme, jaké věci nás míjí, a já se snažím kolem sebe rozhlížet. Ale teď už asi sklouzávám k přílišné romantice.

Pěkný sentiment. Ale povězte mi teď víc o zvukové instalaci, která se místností rozléhá.

To je živý přenos z chodby a učebny v místní škole. Jedná se o reedici práce, kterou jsem poprvé uvedl v Amsterdamu, kde jsem přenášel zvuk z kostela do místnosti s mladíky. Tady je důležitou součástí především přenos z hodin dějepisu. Dílo vzniklo na základě rozhovoru s Davidem Koreckým, který mi řekl, že si dnes česká veřejnost hledá novou pozici ve světě. Musíte být schopni vymezit se vůči vlastní minulosti, abyste se mohli posunout směrem k budoucnosti.

SÁL V

V této místnosti jsou objekty obaleny mozkovou tkání. Neexistuje žádný předmět, který by diagnostikoval realitu tak jako mozek. Je to úžasný nástroj.

To je svým způsobem pozitivistický přístup, uvažovat o tělesné hmotě jako o něčem, co vytváří obsah.

Pozitivismus je přirozenou součástí díla. Chtěl jsem zde docílit toho, abych představil myšlenku, která vychází z pozitivismu, místo toho, abych pracoval se syntetickou obrazovou simulací světa, jak ji známe z dějin umění. Materiál, který jsem zde použil, byl kdysi nádobou na myšlenky. Používám mozkovou tkáň telat. Tele může rozjímat o krajině, pást se, pít. Pokryl jsem povrch gumové podložky jejich mozkovou tkání, což do samotné malby přináší prvek brutality. To, co bylo kdysi myšlenkou, se zde stává malbou. Gumové podložky se stávají těly, do nichž vkládám reproduktory se zvukovým záznamem – nahrávkou programu BBC s názvem Etická komise. Jedná se o sérii dokumentů, které se zabývají lékařskými a etickými problémy.

05
Bez názvu (Bytosti), 2014 Použité součástky z automobilů, kompresor, pěna Cca 200 kusů, variabilní rozměry Courtesy Corvi-Mora, London Pohled do instalace, 2015 © Galerie Rudolfinum Foto: Martin Polák

SÁL VI

Předpokládám, že tato místnost je opět určena pro interakce mladíků.

Ano, je to tak. Tentokrát žádné motory; objekty, na kterých sedí, jsou více banální. Ve vedlejší místnosti se můžeme setkat s nalezenými předměty, skrze které se pokouším redefinovat lidskou podobu. Když jste sochař, nejzajímavějším problémem, který se snažíte vyřešit, není moderní způsob svařování, tesání do kamene nebo opracovávání dřeva, ale snaha o formulaci, co je to člověk a co může představovat pro budoucnost. Zde prezentované podivné antropomorfní objekty jsou v prostoru zavěšeny na šňůrách a vylučují pěnu jako formu jazyka. Jsou stejné jako my, taky visíme v prostoru a vylučujeme látky.

Takže vždycky, když ve svých instalacích používáte pěnu, uvažujete o ní jako o formě jazyka?

Pěnu vnímám jako problém. Život je problém. A problémy jsou stanoveny jazykem. Tím, že zde na tyto problémy upozorním, otevírám dialog mezi nahými těly ve vedlejší místnosti a těmito pěnícími objekty-bytostmi.

SÁL VII

Poslední místnost je opět založena na přehodnocování vztahu mezi formou a figurou. Celá instalace zachycuje dva muže v sexuálních pozicích. Práce na této instalaci mě přiměla zamyslet se nad sochou jako takovou. I sem jsem zařadil mozkovou tkáň, i když není přítomna u všech objektů. Jsou trochu ošklivé a brutální, navozují jinou rychlost ve vnímání těla a jeho okolí. Vždy se snažím brát v potaz narušení své identity jakožto umělce. Je totiž mnohem zajímavější vyvarovat se důslednosti tvůrčího jazyka, který by člověk jinak po celou dobu používal. Konzistentnost uměleckého výrazu považuji za podvod, je to umělá tradice, kterou vytváříte sami pro sebe. Což zase souvisí s trhem. Tyto objekty jsou lehce futuristické, vychází z úvah o technologii a nedostatku hodnot. Mozková tkáň je velice křehká, mozek je svým způsobem komplikovaný stroj, který dodnes zůstává nerozluštěný. Možná, že se jednou objeví zařízení na čtení ostatků mozku, aby se zjistilo, o čem daná bytost přemýšlela. Tím, že je mozková tkáň nanesena na povrch obrazů a soch, se otevírá možnost, že bude její obsah někdy v budoucnosti čitelný. Poslední realizace celé výstavy se nachází v mrazicím boxu. Chtěl jsem, aby se divák stal aktivním účastníkem. Většina instalací spoluúčast nevyžaduje, ale tady můžete vložit ruku do díry v mrazáku a ochladit se. Původně se jednalo o práci určenou k interakcím mladíků, na této výstavě je ale vyhrazena pro veřejnost. Můžete se sem postavit, zchladit si ruku a přemýšlet o výstavě, případně přijdete o některé své pocity nebo změníte svou fyziologii. Je zajímavé dostat se do této formální, kontemplativní pozice.

V úvodu jste sice řekl, že výstava nemá svou chronologii, ale tohle je vlastně její konec.

Ano, toto je závěr.

__________________________________________________________

Roger Hiorns / kurátor: David Korecký / Galerie Rudolfinum / Praha / 25. 5. – 9. 8. 2015

__________________________________________________________

foto: archiv Galerie Rudolfinum, Martin Polák

Komentáře

  1. Doufám, že nejsem sám, komu se zdá, že je tento umělec zcela pomatený.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *