Generace černé díry

Konstelace písmen B.H.G. nevytváří literární klišé ani roztomilou slovní hříčku. Je to tajemně působící kombinace znaků. Jedná se o zkratku pro anglické Black Hole Generation a kolektiv autorů (David Krňanský, Martin Lukáč, Štěpán Marko, Martin Nytra, Julius Reichel) se takto v Galerii UM definuje jako "Generace černé díry".

Záměrem autorů bylo vymezit se vůči klasické výstavě uměleckých artefaktů tím, že je nahradila reprodukcemi a předměty každodenní potřeby, které však nepřebíraly uměleckou auru, ale dostály své původní funkci. Méně zřetelný je fakt absence kurátora a nahrazení autorské individuality kolektivem. Tyto charakteristiky se v diskurzu uměleckých výstav neobjevují poprvé. A přesto, že dílčí aspekty výstavy rezignují na artefakty, pokud se nacházíme v galerii, jsme si jistí, že jsme obklopeni uměním. To je dáno dvěma faktory. Za prvé, institucionální rámec stvrzuje situaci umělecké výstavy; za druhé, ač nenacházíme přítomnost artefaktů, sám environmentální charakter na sebe bere podobu uměleckého díla, a to dost atraktivním a přesvědčivým způsobem.

Ocitáme se tedy na začátku, kde monumentální písmena B.H.G. z polystyrénu suverénně přitahují svou hmotou naši pozornost a zároveň odrazují jako fyzická překážka, která nám znemožňuje přímý pohled do centra místnosti. Pokud dostatečným lákadlem ke vstupu do galerie není jejich velikost a výrazná oranžová barva, podivný praskavý zvuk a vůně buráků linoucí se z výstavního prostoru rozhodně je. Stěny galerie jsou pak vytapetovány černobílými reprodukcemi děl vystavujících a plakáty s apropriovanými fotografiemi či grafikami, to vše v jednotném formátu, který vytváří rastr. V něm je nenápadným vzorem opět vetkáno heslo B.H.G., které démonizuje samo sebe.

Na zadní stěně byly nainstalovány dvě televizní obrazovky, ve kterých běží video-koláže se selfie fotkami bezejmenných lidí, staženými z internetu, a animovanými mouchami. Jedna z obrazovek je umístěna ve značné výšce, čímž autoři záměrně znemožňují divákovi pečlivě zkoumat její obsah. Televize tak jemným způsobem fungují jako zdroje světla a ozařují potemnělé zahradní stoly a podlahu s rozšlapanými buráky. Videa sice běží jako kulisa a tvoří pohyblivý dodatek, zároveň mají roli šedé eminence, přebírají úlohu umění svou záměrně (možná až příliš) post-internetovou estetikou, která - tvořená až infantilní kombinací internetových prvků - funguje jako internetový surrealismus.

Obsah výstavy by se dal nazvat i společenskou situací. Její jeden pól tvoří dojem sektářské svatyně, daný zejména laickými představami o tom, jak taková svatyně může působit. V mém pojetí je to přítmí, centrální kultovní prvek (ořechy) a minoritní skupina lidí chránící společnou ideu. Protipól náboženskému tvoří světské v podobě čekárny v reklamní agentuře, kde se vše vztahuje k značce (B.H.G.) a je zpracováno jednotným grafickým stylem. Záplava oříšků a skořápek navíc vyvolává dojem nadkonzumace a nadprodukce, v čemž se dá rozpoznat jak rezignované přitakání, tak kritika. Daná polarita tak vytváří dynamický výsledek, kde se cítíme nejisti, a právě proto vytváří umělecký diskurz.

Situace, kterou autoři otevřeli, dovršují právě příchozí návštěvníci, kteří místnost nejenže socializují, ale také rozšlapávají buráky a tím výrazně přispívají k výslednému environmentu zvukem a posléze i šířící se vůní. V interaktivním vztahu mezi objektem a subjektem tak přebírá majoritní část úlohy právě člověk. Z takto pojímaného hlediska ale získává výstava na síle hlavně během vernisáže, kdy je dojem sociálního prostoru oživen a zmnožen davem lidí a statická expozice proměněna v happening. Během vernisáže se tak možná ocitáme v živém prostoru, mimo ni spíše v opuštěném muzeu. Tak či onak, prostor rozhodně přitahuje pozornost svou zvláštní estetickou atmosférou, která se nezakládá na prvoplánovém spektáklu, ale na promyšlené kombinaci prvků, které konotují odlišnosti a poskytují dostatečný materiál k reflexi. Je až druhotné, jak jej pojmenujeme.

______________________________________________________________

David Krňanský, Martin Lukáč, Štěpán Marko, Martin Nytra, Julius Reichel: B. H. G. / Galerie UM / UMPRUM / Praha / 23. 4. - 30. 5. 2015

______________________________________________________________

foto: Štěpán Pech

František Fekete | František Fekete (*1993) je kulturní pracovník a umělec. V současnosti působí v tranzit.cz a podílí se na organizaci Bienále Ve věci umění. V roce 2020 absolvoval magisterské studium v Centru audiovizuálních studií na FAMU v Praze. Absolvoval také stáž na Aalto University v Helsinkách. Od roku 2015 je jedním z kurátorů artist-run galerie 35m2. Kromě toho spolupracoval jako kurátor s dalšími uměleckými institucemi, například s Akademií výtvarných umění v Praze (2019-2020), s GAMU v Praze (2019), s Domem umění města Brna (2017) a dalšími. Jeho umělecká tvorba vychází často z autoportrétu a zabývá se tématem fluidní identity. Zahrnuje filmy, fotografie, koláže a instalace.