TZ: Václav Špála

Václav Špála / Rapsodie v modrém / Oblastní galerie Liberec / Liberec / 14. 5.–30. 8. 2015

Václav Špála: Rapsodie v modrém

Malby, kresby a grafiky ze sbírek Oblastní galerie Liberec

14. 5.–30. 8. 2015

(Liberec) Rapsodie v modrém je název symfonické skladby George Gershwina, která byla poprvé uvedena v roce 1924. V tvorbě Václava Špály se modré období datuje do let 1927–1930, nicméně tato barva zůstala až do konce života heraldickým znamením jeho tvorby. Na výstavě, která je skromnou připomínkou 130. výročí narození jednoho z nejoblíbenějších českých moderních malířů, lze zhlédnout výběr autorových děl z galerijních sbírek doplněný o jeden obraz ze soukromého majetku.

Oblastní galerie Liberec spravuje konvolut 32 děl Václava Špály (10 obrazů, 19 kreseb a 3 grafiky). Výrazný modročervený dvojzvuk se u malíře objevil poprvé v roce 1911 a tuto barevnost si podržel i v době, kdy bylo moderní malovat v kubistických hnědích a šedích. Umělec důsledně rozvíjel svou verzi kubismu v intenzivních tónech červené a modré, později k nim přibyla i smaragdově zelená. Nebyl typem intelektuálního malíře (přestože periodicky publikoval teoretické statě o soudobém moderním umění), celý život se jeho tvorba nesla na mocné vlně vitalismu. Sám přiznává, jak jej znova a znova inspiruje letní krajina, dílem česká, dílem středomořská, květiny ve váze či zátiší s ovocem a jak barvu prožívá citem a spojuje se vzpomínkou a hudebností. Snad to bylo umělcovo křehké zdraví, které jej naučilo vážit a oceňovat to nejdůležitější – život sám. Nikdy v jeho díle nezazněly tóny dekadence a nikdy také nesklouzl k popisnosti.

Dílo Václava Špály do dnešních dnů oslovuje lineární a barevnou rytmizací, lehkostí tvarů, expresivním rukopisem i jasnou a hravou tonalitou. Díky propojení dvou protichůdných světů – světa francouzské moderny a světa českého venkova, kubismu a lidového umění – vznikl osobitý projev, který je unikátní nejenom v českém kontextu. Emblematickým obrazem výstavy je obraz Vltava u Červené pocházející z roku 1927, který představuje krajinu před bouří, plnou dynamického napětí. Výstava okrajově připomene i díla vzniklá v Sobotce, kam se rodina Václava Špály přestěhovala v roce 1904.

Kupci obrazů Václava Špály se rekrutovali ze všech společenských vrstev, od těch nejnižších přes lékaře, novináře, umělce a teoretiky umění až po nejvyšší politické představitele. (Liberecká díla pocházejí mj. ze sbírky výtvarníka, spisovatele, publicisty a diplomata Adolfa Hoffmeistera a sběratele Františka Venery, tajemníka SVU v Brně.) Na současném trhu s uměním patří Václav Špála k nejoblíbenějším autorům, o čemž svědčí četnost prodeje jeho děl i relativně vysoké ceny.

Autorka výstavy: Zuzana Štěpanovičová

Komentované prohlídky: 4. 6. a 27. 8. vždy v 10.30 a 17.00 hodin

Ze životopisu Václava Špály

Václav Špála (24. 8. 1885 Žlunice u Nového Bydžova – 12. 5. 1946 Praha) se narodil do rodiny cihlářského mistra jako páté z devíti dětí. Měl šest sester, které mu často stály modelem, zejména po roce 1904, kdy se rodina přestěhovala do Sobotky. Václav Špála často a rád kreslil záznamy z rodinného prostředí, ale prováděl i skici podle obrazů moderních francouzských malířů. V letech 1907–1911 vznikla početná série zkratkovitých kreseb v technice tužky a tuši, která často bývá srovnávána s kresbou Henriho Matisse a Andrého Deraina. V letech 1903–1908 studoval na Akademii, odkud byl mj. vyloučen pro „…směřování k odchylným v rámci školy neležícím uměleckým cílům“. V roce 1909 se stal členem SVU Mánes. Expresionistické a fauvistické ladění vyvrcholilo kolem roku 1911 zejména v krajinách ze Středomoří. V roce 1911 Špála vstoupil do kubistické Skupiny výtvarných umělců, z níž však pro názorové neshody s dalšími umělci vystoupil již po necelém roce. Kubismus vnesl do Špálových obrazů dynamiku a vibraci barevných ploch, lehkost a hravost, které pak v jeho tvorbě byly patrné i v době po roce 1923, kdy se již primárně kubismem nezabýval. V letech 1912–1918 se leitmotivem malířovy tvorby stal motiv venkovského děvčete a koupání, plavné křivky byly postupně vystřídány zalamovanými. Je pravděpodobné, že kromě francouzského kubismu se inspiroval i soudobým lučismem, orfismem a futurismem. Přátelství s Josefem Čapkem způsobilo, že se jejich tvorba velmi sblížila, zejména v letech 1914–1918 se jejich díla mohla zaměňovat. Špála však zůstal věrný venkovským námětům, Čapek městským.

V roce 1918 vystoupili Josef Čapek, Václav Špála, Jan Zrzavý, Rudolf Kremlička, Vlastislav Hofman a Otakar Marvánek pod jménem Tvrdošíjní. Skupina trvala do roku 1924. V letech 1920–1923 Václav Špála ilustroval Babičku, nicméně černobílé modernistické ilustrace se setkaly s velkým nepochopením a kniha se téměř neprodávala. Roky 1923–1926 se označují jako zelené období. Rok 1925 se nesl ve znamení úspěchu, umělec uspořádal velkou monografickou výstavu, za niž obdržel stipendium, díky němuž mohl absolvovat cestu do Francie. V Paříži na výstavě dekorativních umění obdržel dvě ocenění a navíc jej vídeňský spolek Hagen jmenoval dopisujícím členem.

Do let 1927–1930 se datuje tzv. modré období, a to malba v odstínech ultramarínu a pruské modři, jejímž námětem jsou převážně říční krajiny malované v Orlických horách, jižních Čechách a na Sázavě. Je pravděpodobné, že impulzem pro dominantu modré byl umělcův pobyt na jihu Francie v roce 1926. V obrazech z tohoto období se projevuje malířská plnost a názorová vyhraněnost. Po roce 1930 se do obrazů opět dostávají harmonické akordy červené a bílé, avšak modrá zůstala výrazným prvkem, kterým malíř vnášel do obrazů „potřebnou svěžest, prostorovost a dynamiku“. V 30. letech převažují obrazy květinových a ovocných zátiší. V letech 1936–1939 byl předsedou SVU Mánes, ve stejném období jej Oskar Kokoschka označil za „jediného dobrého českého malíře“. V roce 1944 byl prohlášen za zvrhlého umělce a odsouzen k nuceným pracím. Ze zdravotních důvodů byl této povinnosti zproštěn. Zemřel v květnu roku 1946, půl roku po svém jmenování národním umělcem.

Relativita uměleckého hodnocení

Václav Špála si během svého života zažil velkou polaritu uměleckého hodnocení. Budoucí slavný malíř neuspěl v roce 1903 na UMPRUM v Praze. Pro své profesory na AVU byl příliš moderní, a tudíž nepřípustný, naproti tomu pro některé své kolegy ze Skupiny výtvarných umělců málo ortodoxně kubistický a nedůsledný. Jeho první monografická výstava v roce 1917 měla rozpačitý a spíše negativní ohlas. Ocenění skupiny Tvrdošíjní přišlo dříve ze zahraničí než z Čech, po uskutečněných výstavách v Německu a Rakousku. Další retrospektivní výstava v roce 1925 se nesla ve znamení úspěchu a uznání. Ale již na začátku 30. let se objevila řada kritických hlasů o jeho konzervativnosti, stagnaci a o motivické jednostrannosti. V roce 1947, na jeho velké posmrtné výstavě v Mánesu, se Jan Zrzavý vyjádřil: „Byl z nás (Tvrdošíjných, pozn. aut.) nejlepší.“

Zuzana Štěpanovičová