Artalk.cz

Hladík vzdává hold bratrovi a věčné přírodě

S díly obtížně zařaditelného českého výtvarníka Lumíra Hladíka, který v roce 1981 emigroval do Kanady, kde dodnes žije, jsme se mohli na výstavách v Česku setkat relativně sporadicky. Letos však máme tuto příležitost již podruhé. Na začátku roku bylo možné prohlédnout si jeho umělecké objekty v Galerii výtvarných umění v Chebu, nyní vystavuje Hladík v Kutné Hoře.

hladik_01

Dvaašedesátiletý rodák z Českého Brodu patří k pozapomenutým a tak trochu i neprávem opomíjeným postavám českého konceptuálního umění. Snad je to dáno tím, že už bezmála 35 let tvoří za hranicemi naší vlasti, nebo jeho mírnou a přemýšlivou povahou, která mu brání v tom, aby se vehementně dral do pomyslného popředí. Po dlouhá léta tak Hladíkovo jméno zůstávalo stranou všeobecného zájmu a znalo ho jen pár tuzemských historiků umění. Situace se o něco zlepšila v roce 2011, kdy Pavlína Morganová Hladíkovi uspořádala v pražské galerii SVIT rozsáhlejší retrospektivní výstavu, na níž představila dvacítku jeho stěžejních performancí. V téže době si navíc lidé mohli v Národní galerii v rámci přehlídky Volný čas prohlédnout i druhou, novější část Hladíkovy tvorby, kterou zastupovaly kreativně provedené vycpávky zvířat.

Uměleckou dráhu přitom Hladík odstartoval už v 70. letech, kdy u nás jako jeden z prvních začal pořádat konceptuálně laděné akce v přírodě a později i v městském prostoru. Největšího ohlasu se krátce před jeho odchodem do zahraničí dostalo performanci Moře v zrcadle, o níž v knize Tělo, věc a skutečnost v současném umění referoval i Petr Rezek. „Požádal jsem přátele, aby mě dovezli se zavázanýma očima a s velkým zrcadlem na pobřeží Baltského moře ve východním Německu. Po našem příjezdu přátelé postavili zrcadlo na pláži tak, aby zrcadlilo moře. Dovedli mě k zrcadlu a já jsem se posadil zády k moři, sejmul pásku z očí a sledoval odraz moře v zrcadle. Po hodině pozorování moře v zrcadle jsem si opět zavázal oči a přátelé mě odvezli zpět do Prahy,“ přiblížil před časem Hladík podstatu své tehdejší akce. Při jiné performanci se zase umělec s výrazným vousem notně kontrastujícím s vysokým čelem nechal v noci vysadit se zavázanýma očima na lesní cestě, po níž šel do té doby, než ztratil pojem o čase a prostoru.

hladik_02

Na výraznější mezinárodní uznání však musel Hladík čekat až do roku 2012, kdy byla v torontském Museum of New uspořádaná první skutečně robustnější přehlídka jeho děl. Právě při této příležitosti jsem měl možnost pořídit s průkopníkem českého konceptuálního umění rozhovor, jenž se netočil jen kolem výstavy samotné, ale také kolem Platónovy jeskyně, „vykolejených situací“ nebo těžkostí spjatých s emigrací. Jedna část torontské expozice se už tehdy zaměřovala na relativně nové objekty, které Hladík začal vytvářet v roce 2006. Šlo o stříbřité roury ze série Symbiotické baroko vzniklé v přírodě za pomoci divé severoamerické zvěře. A právě jeden takový předmět je k vidění v Galerii Středočeského kraje.

Mnohem vhodnější je však hovořit o instalaci, jíž lze navíc opatřit dnes oblíbeným přídomkem site specific. Experimentální prostor barokních lázní Jezuitské koleje totiž Hladík transformoval do jakéhosi umělecko-přírodního svatostánku. Zdi výstavního prostoru polepil tapetou s repetitivním vzorem, který z dálky připomíná jednoduchý rastr. Při bližším pohledu však návštěvník zjistí, že je tvořen malým opakujícím se obrázkem dítěte v zavinovačce. Vzhledem k tomu, že expozice nese název Ach, bratře a její vstup je orámován životními daty před dvanácti lety zesnulého sourozence Lumíra Hladíka, který zemřel přesně v den svých šedesátých narozenin, lze se domnívat, že jde o portrét patřící právě jemu. Zájem většiny návštěvníků po příchodu do místnosti ale ihned upoutá podlouhlý stříbřitý tubus uprostřed výstavní síně. Ten vyvolává dojem, že má člověk co do činění s jakousi mystickou sakrální relikvií. Ve skutečnosti však před ním leží kartonová roura, již Hladík naplnil masem a pak ji nechal okousat zvířaty, zejména medvědy.

„Mé objekty nejsou o zvířatech, ale o nás iracionálních lidech. Proč pracuji s živými divokými zvířaty? Divoká zvířata jsou, na rozdíl od nás, nevinná. Z ráje je nikdo nevyhnal. Nejenom, že my lidé jim tuto nevinnost upíráme, my si dokonce myslíme, že coby jediné bytosti obdařené racionálním myšlením jim jsme nadřazeni, a přitom jsme jedinou formou života, která je schopná páchat ukrutnosti, dokonce čeština má svůj speciální výraz zvěrstva,“ vysvětlil mi Hladík před třemi lety v rozhovoru, který jsme spolu vedli, o co že mu v jeho instalacích jde. Výsledný objekt opracovaný zuby, drápy a zobáky lesní zvěře můžeme chápat jako snahu o vytvoření věrného záznamu nahodilé přírodní interakce, nebo jako důkaz o řetězení událostí, které umělec svým činem odstartoval, ale už dál neovlivňoval a přesto vytvořil předmět mající umělecké kvality.

Pocit unikátnosti prezentovaného uměleckého díla zdůrazňuje v experimentálním prostoru barokních lázní vedle decentního nazlátlého osvětlení objektu také jeho umístění do zasklené vitríny, kam se zpravidla ukládají staré tisky nebo korunovační klenoty, a jeho vystavení uprostřed místnosti na výrazném černém podstavci. Vizuálně tak instalace evokuje dojem, že člověk vstoupil do krypty, kde se na katafalku vznáší čísi rakev. Důležitou složkou instalace je také zvuk, v daném případě ptačí zpěv, jenž diváka navrací do pralesa, kde objekt původně vzniknul. Ačkoli kurátor výstavy Richard Drury chápe instalaci jako kritickou reflexi toho, jak současná společnost posedlá kultem věčného mládí odmítá uznávat smysl smrti, na mě osobně působila spíše jako hloubavé vyseknutí poklony nekonečnému koloběhu života, věčné přírodě, kterou nedokáže nic, ani smrt, pokořit.

______________________________________________________________

Lumír Hladík: Ach, bratře / kurátor: Richard Drury / GASK / Kutná Hora / 8. 2. – 17. 5. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv GASK

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *