Artalk.cz

Zvuk, řád a vzruch oka

Text Dušana Broznama, vzniklý při příležitosti výstavy Milana Grygara v GHMP, se věnuje malířským a hudebním aspektům Grygarových kreseb a maleb.

grygar_01

Kresba a zvuk

Akustické kresby se staly východiskem Grygarova uvažování o obrazu a zvuku: tah pera na papíru podloženým dřevěnou deskou nezanechá jen vizuální, ale když se připnou dva mikrofony, i slyšitelnou, prostorovou, plastickou stopu. A tak Grygar kreslením komponoval výtvarně a akusticky. Jako kresebné nářadí proto používal do tuše namočené dřevěné anebo kovové předměty. Ony určily zabarvení tónu a umožnily výrazný rytmus. Zároveň polyfonická a aleatorická skladba vznikla, když se do procesu kresby začlenily víceré mechanické předměty najednou (káča, natahovací kovové slepičky, ozubená kolečka). Obrazová a zvuková kompozice se beze zbytku v sobě najdou. To je jedinečné a na tom má zásluhu Milan Grygar svými Akustickými kresbami.

Když se umělec v roce 1966 představil na samostatné výstavě v Galerii bratří Čapků v Praze pod názvem Nová kresba „jen“ touto novou etapou ve svém díle, musel tento radikální krok působit jako velké překvapení. Po třech samostatných výstavách si totiž vybudoval jméno jako bytostný kolorista: prostor, rytmus a světlo bravurně ovládal barevnými kontrasty

Grygar se zaměřil na komorní práci s kresbou, protože objevil překročení plochy do prostoru skrze zvuk. Dokumentární film Černobílé kontrapunkty (Josef a Jaroslav Kořánové, 1971) na výstavě ideálně doplňuje tuto ranou kapitolu. Divák, pobaven pozorováním vzniku akustické kresby, pochopí, jak umělec skrz zvuk vystoupil z obrazu. Zvuková událost nahradila koloristovi barvu.

Sál 1: Ouvertura výstavy

Když vznikaly Malby dřívkem, měl Grygar svoje první experimenty s akustickou kresbou za sebou. Obrazy jsou dvoubarevné, paletu tvoří černá, bílá a červená: na monochromní podklad nanáší Grygar rotačním pohybem dřívka další barvu tak, že vznikají půlkruhy. Struktura dřívka zanechává koncentrickou stopu s vnitřní kresbou, podobně jako na šelakové gramofonové desce. Vzniká mělká, pastózní all over-struktura na sebe navazujících půlkruhů, řazených volně do živých, víceméně horizontálních řetězců. Řádky mohou být vůči sobě zrcadlově obrácené anebo vrstvené nad sebou. Jsou ve svém průběhu vůči sobě posunuté, čímž v detailech i v celkové kompozici vznikají fantastické rytmy. Působivý je i velikostní kontrast obrovského množství těchto malých tvarů na dvoumetrovém plátně. Je zřejmé, že malba Grygara stále ještě nechtěla pustit.

Vzdušné tušové Kresby dřívkem mají jinou strukturu: vrstvením a odstupňováním světelnosti vytváří kompozice i prostor bez pojmenovatelného řádu, který trochu připomíná Kupkovy barokní kosmické obrazy. Má ale ještě další aspekty: tady, stejně jako v Akustických kresbách, je zachovaný čas skrz pohyb a rytmus. S tím rozdílem, že obohacuje rytmickou hru diferencováním obrátek: čtvrt, půl, třičtvrtě. K smyslnosti kreseb patří i to, že struktura kruhů připomíná jak gramofonovou desku, tak jejich zhuštěním, prolínáním a vrstvením i ptačí peří. To bude náhoda, ladí ale v mnoha aspektech jak s celým hudebním zaměřením Grygarovy tvorby, tak i s mechanickými ptáčky, které jako mág nechává v akustických kresbách vykonávat svou práci. Divák se na výstavě s ptačím zpěvem ještě střetne.

Souvislost těchto prací s malbami Roberta a Soniy Delaunay a velké části díla Františka Kupky náhoda nebude. Pro tyto tři umělce byl tvar koncentrického kruhu a evokování jeho pohybu, ať už skrz barevné kontrasty, anebo rytmus tvarů, zásadní. Grygar rozehrává jejich odkaz. Nahrazuje přitom pestrou paletu smyslností monochromní textury a pečlivá malba štětcem se proměnila v gesto ruky.

grygar_02

Sál 2: Mřížka a linie

Od začátku 70. let se Grygarův výtvarný jazyk zásadně rozšířil. Gestický rukopis sice dále rozvíjí jak v akustických kresbách, tak v akvarelech, do popředí ale nastoupí geometrie. Nadále se věnuje zvuku a prostoru, zvuk ale už není přímo spojený s kresbou jako v Akustických kresbách. Výtvarné dílo vnímá jako partituru s možností (ne nutností) zvukové realizace. Grygar při tom vždy zdůrazňuje primát vizuality ve své tvorbě a tím pádem i její odlišnost od grafických partitur skladatelů z kontextu Nové hudby.

V letech 1972-1982 vznikají Zvukoplastické kresby a 1976-1993 Lineárné partitury. Formát kresby je pokrytý v prvním případě mřížkou, v druhém případě paralelními horizontálními liniemi, které připomínají jakoby do výšek a do hloubek nekonečnou notovou osnovu. Některé z těchto prací realizoval Grygar i jako velkoformátové čtvercové obrazy (150 x 150 cm) na bílém plátně. Formát je podstatný! V monotonii mřížky nastává silné světelné kmitání, linky se rozechvějí, čtverečky shlukují do menších skupinek a zase rozpadají, celý prostor obrazu se rozpohybuje. Horizontály druhého obrazu tahají náš zrak zleva doprava, jako neustálý proud, a z repetivnosti linek nás přechází zrak. Základní struktury obou děl tak vyzařují intenzivní energii, stejně jako v předešlých gestických obrazech, jenže tu Grygar poprvé vytváří pro svou práci tak důležité „dění obrazu“ skrz fyziologické efekty a ne už v malířském rukopise.

Kompozice se vyznačuje pevným řádem: Mřížka Zvukoplastického obrazu je horizontálně dělená červenou linkou na dvě stejné části. Střední linie Lineární partitury je i tady červená, zvedá se ale na půl cesty a tvoří v horní, pravé čtvrtině čtvrtinu kruhu na linkovaném pozadí. Čtverec, geometrické dělení a kruh se stávají důležitým prvkem Grygarova vyjadřování harmonie. Do jeho výtvarného slovníku patří často i zlatý řez. A tak se v jeho obrazech, a to platí i pro budoucí Černé obrazy a Antifony, setkává ve zvláštní symbióze klasický řád s optickým narušením.

Jak číst tyto obrazy ze zvukového hlediska? Optické dění rastru i linek můžeme vnímat jako neustálý, nespecifikovaný zvukový děj, jako šum, jako prostor a čas zvuku. Pouze ne jako ticho. Červené lince anebo jakémukoliv zásahu do rovnoměrnosti struktury odpovídá zvýrazněná, zvuková událost.

Ve svých rozměrných Prostorových partiturách zobrazuje Grygar různorodá geometrická tělesa jako krabice, jehlany anebo cylindry. Struktura stěn je vytvořená řádkováním, jak to známe z Lineárních partitur. Tvary působí hravě a lehce. Umocněno je to i tím že se vznášejí v „prázdném“ bílém prostoru podobně jako Malevičovy Planity. U většiny těles jedna z jejich stěn „chybí“ a umožňuje pohled dovnitř. Inženýrská preciznost kresby působí znejistění, když se tvar převrátí do perspektivně nelogického celku. Červená linka obíhá hrany vratkého a vznešeného tvaru. Tvary můžeme vnímat jako rezonanční tělesa se specifickou akustikou. Jejich kmitající stěny připomínají zvukové membrány, ke kterým červený skelet tvoří jakýsi zvukový kontrapunkt. Stěny znějí dovnitř i do venkovního prostoru.

grygar_03

Prostorové partitury je třeba dát si do souvislosti s experimenty v rámci Nové hudby, když skladatelé zkoumali mimo jiné prostorové možnosti zvuku. Postavili se tak proti klasické situaci v koncertní síni, v které má zvuk svůj jeden zdroj a jeden směr. Mezi ně patřili například Karlheinz Stockhausen, Pierre Boulez anebo Iannis Xenakis. Xenakis, který nebyl jenom skladatel, ale i architekt, navrhl jako spolupracovník Le Corbusiera dnes už neexistující Pavilon firmy Phillips pro světovou výstavu Expo 58 v Bruselu. Na stěnách tohoto nepravidelně členěného pavilonu v hyperbolickém tvaru bylo rozmístněno v rozlišných výškách a různé hustotě 350 reproduktorů. Pro tak vybavený prostor komponoval Edgar Varèse svou skladbu Elektronická báseň. Zvenku byly stěny pavilonu strukturované mřížkou a hrany mezi nimi zvýrazněné. Tvar stavby, jakož i pláště, byl odvozen od grafického záznamu glissanda jedné Xenakisovy kompozice. Grygarovy Prostorové partitury, jak se zdá, rozvíjejí dále tuhle myšlenku, i když mají úplně jinou funkci. Působí na jedné straně trochu jako konstruktivistické modely, svým velkým formátem, ale působí impozantně a přímo fyzicky, jako by chtěl Grygar evokovat jejích environmentální charakter.

Sál 3 – chodba – černé obrazy

Grygar se až v druhé polovině 80. let vrátil k malbě. Vznikaly nejdřív tzv. Černé obrazy, k nimž patří i vystavený cyklus Polemika se čtvercem. Sedm velkých formátů se ideálně hodí do dlouhé chodby, která propojuje obě křídla galerie. Matný černý prostor obrazů je přetínaný jednou anebo dvěma barevnými příčkami anebo kruhovým obloukem, které propojují protilehlé strany. Formát obrazů je 165 x 185 cm, takže až na 20 cm přesně čtverec. Grygar rozehrává perfektní, imaginární a ikonický tvar čtverce tak, že se hranice mezi ním a obdélníkem neustále potvrzují a znejasňují. Činí to buď pozicí linek, anebo změnou jejich zabarvení v hraničním bodě.

Zmínil jsem se o kmitání struktury v předchozích dílech. Také účinek těchto obrazů je postaven na momentu smyslového vzrušení. Rovnoměrnost a preciznost v narýsování linek připomíná laserový paprsek. Asi 2 mm široké linky vyzařují podle charakteru svého zabarvení (červená, modrá anebo šedá) rozlišně aktivní světlo. To způsobuje, že je vnímáme jako různě široké a v různé prostorové hloubce. Během upřeného pozorování se linka začne šroubovitě točit okolo vlastní osy a vyzařovat svoje světlo i do okolního prostoru. Barva má svou energii a linie svůj čas. Své zabarvení i svou pozici v prostoru a svoje trvání mají i zvuky. Když nasloucháme dlouhému, neměnícímu se tónu, tak se nám po určité době začne zdát, že se tón chvěje, že se jeho prostorovost mění. Zvukovou analogii k obrazům můžeme vidět i ve vzpomínce Milana Grygara: „V raném dětství jsme bydleli na malé železniční stanici v horách mezi Zvolenem a Krupinou. Pískání projíždějících vlaků se šířilo ozvěnou krajiny.“

Sály 4 a 5: Antifony

Po černých a následovně červených geometrických kompozicích se od roku 2002 výrazně zpestřila Grygarova paleta, jako by tak výtvarník navazoval na své koloristické dílo z přelomu 50. a 60. let. Obrazy s názvem Antifony ve dvou posledních velkých sálech tvoří barvou a světlem extatický závěr výstavy.

Většinou se jedná o čtvercové obrazy, případně diptychy ze dvou čtverců, v poslední době i z obdélníků, výjimečně jde o polyptych. Vznikají od roku 1996 a Grygar se v nich zabývá syntézou dvou různorodých, na sobě závisících, spolupatřičných celků. Název odkazuje na hudební pojem, který lze přeložit jako „protihlas“. Označuje bohoslužebný střídavý zpěv dvou samostatných sborů. Na projev prvního odpovídá dialogický projev druhého. Bohatství takovéhoto projevu a principu se nám vybaví, když si představíme chrám, z jehož chóru a empor slyšíme zpěv různých sborů, někdy střídavě a někdy ve spojení všech hlasů jako tutti.

Grygar_04

Tento dialog se děje i v obrazech a princip je opět jednoduchý: spočívá v silných fyziologických efektech, založených na kontrastech barev a jejich vzájemném ovlivňování, což je u monochromních ploch obzvlášť působivé.

Z vystavených obrazů se zmíním o diptychu, jehož levý čtverec je vertikálně rozdělený do velké žluté části (skoro čtverec) a bílého pásu, na který v smyslu antifony odpovídá černý čtverec: dva hlasy proti jednomu, polyfonie proti homofonii. Po upřeném pohledu do žluté barvy vzplane černý čtverec v černo-fialovém světle, žlutá v reakci na černou se světelně intenzivně mění, bílá vedle žluté v okrajích fialově zasvítí a okraj žluté vedle bílé fantastickým způsobem zazáří tím, jak tmavne. Je to doslova úchvatný zážitek! To všechno se děje v rámci harmonických proporčních vztahů dvou sousedících čtverců tvořící spolu tenhle neustále se proměňující majestátní trojakord. Ze sousedícího kabinetního prostoru s Ptačími partiturami zní do velkých sálů ptačí zpěv.

Kompozice jakož i práce se vzájemným ovlivňováním barevných ploch připomíná obraz Who’s Afraid of Red, Yellow and Blue IV (1969-70) od Barnetta Newmana, kde (na jedné souvislé ploše plátna) mezi červeným a žlutým čtvercem je tmavomodrý pás. Newman tady navázal na Mondriana a jeho symboliku základních barev, ale z Mondrianovy harmonie vytvořil až násilnou vznešenost. Barvy se zde navzájem tak dráždí, až skoro explodují, a to na 6 m dlouhém a 2,7 m vysokém obraze, takže podstatně větším než Grygarova Antifona (1,5 x 3 m). Kromě toho vnímal Newman obraz ryze environmentálně, když vyžadoval od diváka takovou blízkost k němu, aby se nedal číst jako celek, jako kompozice. Tenhle patos formátu i barvy je Grygarovi vzdálený, naopak jsou mu kompozice a klasický řád a myšlenka zvuku prvořadé.

______________________________________________________________

Milan Grygar / Vizuální a akustické / GHMP: Městská knihovna / Praha / 17. 12. 2014 – 10. 5. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv GHMP

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *