Od polního plevele k Sluneční hoře snů

Okraj obce, pár metrů od posledních domů normalizační venkovské zástavby, pár metrů od prvních stromů Litovelského Pomoraví, rozbitá okreska, pole. Kdyby se právě zde nenacházelo Centrum ekologických aktivit města Olomouce – Sluňákov, bylo by to místo, jakých naleznete na Hané mezi Olomoucí a Litovlí bezpočet. Že není, je zásluhou zápalu Michala Bartoše. Od studia ochrany přírody přes práci v právě vznikajícím odboru životního prostředí, festival Ekologické dny města Olomouce až po vznik Sluňákova se stavbami Projektil architektů, Miloše Šejna, Františka Skály a Miloše Fekara.

Jak se dá realizovat místo pro ekologické vzdělávání, které překračuje rámec pouhé užitkovosti? Jaká je spolupráce s výtvarníky na projektu, o kterém dopředu nevíte, jestli na něj seženete dost financí? A vůbec, k čemu je dobré vytvářet veřejně přístupné umělecké objekty?

Jak jste přišel na ideu vybudovat areál Sluňákova?

To je pro mě těžké určit. Vystudoval jsem v Olomouci ochranu přírody a území Litovelského Pomoraví je mi osobně blízké. Moje babička bývala v Rohli u Zábřehu, takže jsem tam vždycky přes Pomoraví různě putoval, tudíž se mi ke zdejší krajině vážou dětské zážitky. A nejlepší vstup, který se nabízí do Pomoraví, je po cyklistické stezce v Horce, kde se zaboříte do lesa a pak se jede 32 km lužní krajinou až do Litovle. Mně to přišlo zajímavý a tak jsem hned po těch společenských změnách v 89. roce začal koukat, jestli tady nejsou nějaké pozemky.

Jak to tady vypadalo po vašem příchodu?

Bylo tady zarostlé neobhospodařované pole, hodně podmáčené, to je vidět na areálu dodnes. Tak jsme udělali tůně a rybník a postupně jsme to tady začali proměňovat na kulturní areál, kde by se mohly pohybovat děti a veřejnost. Od začátku jsme chtěli něco jako park, ale tematicky věnovaný Litovelskému Pomoraví.

Kolik let jste už areálu Sluňákova věnoval?

Celých dvacet let. Původně to vlastně mělo být vše jinak. Měla tady být farma, pole a sad. A měly tady být tři budovy. Hotýlek pro koňáky, vodáky a cyklisty, pro přírodně blízkou rekreaci. Měla tady být škola a farma. Po povodních v roce 1997 jsme původní záměr opustili a vystavěli nízkoenergetický dům Sluňákova – centra ekologických aktivit města Olomouce. A okolní areál zůstal volný, pak přišly rybníky a louky, pak už mě to táhlo k oživení uměleckými díly. Postupně se připojili umělci, které jsem oslovil, a přijeli povídat na Ekologické dny. A teď si uvědomuji, že nakonec to nikdo z nich neodmítnul. Divím se, že mi neutekli v době, kdy jsem jim snad desetkrát řekl, že už to bude a pak se to zase zastavilo. Myslím, že moc lidí by to nevydrželo. Možná byli takoví zarputilí proto, že tady vytvořili věci, které nejsou jen můj sen, ale je to zároveň i jejich sen. František Skála to zakončil tím, že při otevření řekl, že si v lodi vytvořil prostor, ve kterém by chtěl sám pobývat.

Jak jste výtvarníky a architekty, kteří zde pracovali, vybíral?

Mně se líbili autoři, kteří s přírodou pracovali z vnitřních pohnutek a nikoliv protože by znali třeba ekologické kontexty. A nějak jsem došel k tomu, že když přednáším svým studentům na vysoké škole, tak nakonec nemluvím o jednotlivých rostlinách a živočiších, ale spíše o vztahu člověka k přírodě. A umění je pro člověka velice dobrá brána k přírodě, protože ekologie vyžaduje studium, ale umění spíše naladění. Vnímám to tak, že umění je velice dobrý komunikační prostředek, jak společně prožívat vztah člověka a přírody.

A ti výtvarníci?

Tak třeba Miloš Šejn. Oslovilo mě to, co dělá, byl na našem festivalu Ekologické dny Olomouc a pro mě to byl silný prožitek. A pak přišel František Skála, který také dělal s krajinou. Zaujalo mě, jak dělá knížky pro děti; plazí se s fotoaparátem po břiše přírodou a fotí. Má to zvláštní atmosféru, která mi připomíná dětské sny, kdy si zalezete do světa, kde je vám krásně.

A Miloš Fekar, s tím je to zase trošinku jiná historie, poznali jsme se při stavbě domu. Měl dělat spoustu uměleckých objektů v okolí domu a v domě samotném. Jak už to tak bývá, umění je vždycky bito a z takových těch ekonomicko-administrativních důvodů pak nějak vypadává. Ale i tak jsme se s Milošem seznámili. A zase už tehdy dělal v krajině věci, které se mi líbily a které jsou praktické i něco vydrží.

I když teď mi někdo vytkl, že tento areál má být tichý a že jeho práce to narušují. Ale já si myslím, že několik herních prvků, zvukových a pohybových dobře doplňuje meditativní charakter zbylých staveb. O to víc se pak prohloubí jejich meditativní působení a zvýrazní se překračování hranic, které tady hrají roli. Když se otevře kormidlo a dostaneme se do lodi nebo když se v hoře dostaneme do centrální jeskyně, tak se jakoby promění čas.

A ještě jsem zapomněl na Marcela Hubáčka, s tím se znám strašně dlouho, protože už kdysi v mládí jsme se potkávali při ekologických aktivitách. Další výtvarník, Tomáš Lampar, kreslil první přípravné studie toho území po mnoho let a nakonec to bylo tak časově náročné, že mi řekl, že to nemůže stihnout, a práci po něm převzali Projektil architekti.

Ještě chybí zmínit poslední výtvarník Robert Smolík, ale ten už nepracoval přímo zde. Podílel se na vzniku turistického informačního bodu Šargoun u Litovle, kde je expozice o včelařství. Udělal tam půvabnou expozici se stolem včelařů, knížkami a úly na zahradě. Roberta Smolíka jsem poznal, až když to dělal, protože projekt Dům přírody byla záležitost lidí a investorství z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a nějak se to propojilo.

Když jste mluvil o spolupráci s Projektil architekty, dostali nějaké zadání pro výtvarníky?

Měl jsem jakousi ideu galerie v přírodě, komponované krajiny, kde se procházíte a čas od času najdete objekt, který umocní genia loci toho místa. Architekti dělali studii pro město Olomouc, ale město v té době nemohlo poskytnout vyšší finanční spoluúčast. Tak jsem hledal dál a přišla Agentura ochrany přírody a krajiny s projektem „domů přírody“ po celé České republice. Od nich jsme získali potřebný finanční obnos. Ale ani pak to nebylo lehké. Projekty jsou v mnoha ohledech peklo: nedostatkem času, nejnižšími cenami při výběrových řízeních, vše je nastaveno tak, že příjemce je potenciálně zloděj, což ale pak zcela ochromuje lidskou chuť, aktivitu a tvůrčí potenciál. Naštěstí Projektil architekti znali toto území, znali mé představy. Dům, který tady postavili, nikdy úplně neopustili a vrací se sem a já se s nimi snažím řešit každou úpravu. Nakonec to tedy nakreslili oni, jejich práce byla hlavně nakreslit spojnice, cesty mezi objekty, dát objektům pocit celku.

Jaká byla jejich spolupráce s výtvarníky?

No, bylo to pro ně složité. Ne kvůli výtvarníkům, ale protože oni byli tím prostředníkem mezi úřady, které všechno chtěly přesně. Kdežto výtvarníci postupovali, jako když vytváříte obraz a nemůžete říct dopředu přesně, kde, co a jak bude. Sice existovaly modely, jenže výtvarnici jsou tvůrčí a v průběhu stavby chtějí ledacos měnit. Jejich imaginace se stále rozvíjí a to odporuje tomu, když máte již schválené stavební povolení.

Můžete uvést nějaký příklad?

Takže třeba Rajská zahrada Františka Skály měla být původně obdélníkový objekt uzavírající místní obecní hřbitov. No a v momentě, když už na to bylo stavební povolení, tak František Skála přišel se svojí oblíbenou ideou lodi. To znamenalo úplně nové stavební řízení, ale naštěstí to vyšlo do nějaké pomlky, kdy celý projekt stál. Mezitím se vyřídilo druhé stavební povolení, a když se podařilo vybojovat, že projekt bude, tak do sebe všechno zapadlo a loď vznikla.

Ale říkám, že architekti měli kreslit plány. Jenže když jsem přišel na úřad, tak tam bylo těžké určit, jestli je to umělecký předmět, herní prvek, komunikační prostory… Prostě výtvarné dílo v krajině není uchopitelné stavebním úřadem, vznikaly s tím strašné problémy. Problém byl s každým oknem, jak má vypadat, kde přesně má být umístěno, zaklenuto.

Zeptám se ještě jednou, kde se vzaly konkrétní nápady?

Idea obchůzky s jednotlivými zastaveními byla moje, ale jinak to byla práce architektů a výtvarníků. Třeba František Skála by si nenechal mluvit do žádného detailu. A tak to má být. Ovšem s Milošem Šejnem jsme hodně diskutovali. On má rád a prolezl spoustu historických areálů a parků, Lednicko-Valtický, Veltrusy a plno dalších různě po světě a tak jsme si spolu měli co říct. Třeba o tom, jak jsem jednou zabloudil v jeskyni Podkova. V takové malinké slepé chodbičce jsem na chvíli ztratil orientaci, přestože jeskyně Podkova je kruhová a nemůžete se doopravdy ztratit. Jenom to malé vybočení z jistoty mi najednou způsobilo, že 30 metrů, které jsem šel ven, mi připadalo nekonečných. Bál jsem se. Tak jsme si povídali o bázni a vůbec pocitech při průchodu temnou horou a on pak udělal jednu přístupovou chodbu do nitra hory zatočenou, aby ten přístup byl složitější. A dokonce tam udělal takovou slepou chodbičku zakončenou čedičovým zrcadlem. Ale hora jako taková je čistě jeho koncept.

A co práce Miloše Fekara?

On už jako malé dítě měl takovou představu, když ho babička s dědečkem vodili do kostela, že by chtěl do přírody, do nějakého chrámu v přírodě. A říkal sám, že tady si Lesním chrámem realizoval svůj dětský sen. Ale třeba ten vnitřní kruh už jsme celý diskutovali spolu. Já jsem ho seznámil s knížkou Zdeňka Neubauera s horoskopy odpovídajícími přírodním živlům a čtyřem lidským povahám a on je přenesl právě na vnitřní kruh Lesního chrámu. Také je třeba přiznat, že slyšel na to, co chceme. Potřebovali jsme zastřešení zuhelnatělého kmene a on z toho udělal nejen zastřešení, ale zároveň vyhlídku na mokřady.

Takže taková vzájemná otevřená spolupráce.

Zajímavé je, že Miloš Šejn a Miloš Fekar navrhli řešení celého areálu. A to by rozhodně bylo zajímavé. Areál Miloše Šejna by byl naprosto unikátní, vodní labyrinty, obelisk a všechno jakoby uzpůsobené době, kdy tyto stavby vznikaly u šlechtických sídel do moderní podoby, ale zároveň s odkazy na historii. Areál snivého rozjímání.

Mnoho novějších přírodních areálů vskutku nemáme.

Když tak přemýšlím nad procházkou areálem, rytmus a poezie té procházky mi dělá dobře. Otevřenost Skálovy lodi a na druhé straně skrytost hory Miloše Šejna vytváří jakési napětí v celém areálu. Když vejdete do zahrady v lodi Františka Skály, tak je celá slunečná, prozářená a jakoby čtete text, který se vám hned nabízí. Kdežto u Miloše Šejna se text rozpadá do různých náznaků a není tak čitelný. Roli hraje i to, když vejdete ze světla do tmy jeskyně, musíte čekat, než se rozkoukáte. Je to taková filozofičtější záležitost. A je zvláštní, že i návštěvníci, kteří prochází tím areálem, se dělí na ty, kteří si užívají otevřenosti u Františka Skály, nebo tajemnosti u Miloše Šejna, nebo jistého typu užitečnosti u Miloslava Fekara.

Plánujete nějakého průvodce areálem?

Dva objekty jsme zavřeli, sice měly být otevřené, ale bohužel, ne každý to vnímá pozitivně… Nakonec máme pro loď a horu prohlídky s průvodci, kdy se lidé jednak dozvědí něco o historii komponovaných krajin i o jednotlivých dílech a o procesech jejich vzniku v kontextu s tvorbou autorů. Máme svůj areál rádi a snažíme se, aby jej měli rádi i návštěvníci a mohli jej opakovaně navštěvovat. Díky švýcarské podpoře projektu 7 bran k přírodě Litovelského Pomoraví jsme vytvořili průvodce, které nabízejí hravé nápady, jak je možno, vždy jinak, prožívat pobyt v areálu.

A nějaké plány na budoucí rozvoj?

Já bych rád navázal na již udělanou práci, protože areál byl několikrát finančně krácen. Areál okolo tůní bych už nechtěl zahušťovat, protože se mi zdá, že už to je akorát. Tady uvažujeme jen o nějakých dílnách nebo koncertech, které by oživovaly jednotlivé objekty. Ještě bychom něco rádi udělali za obecním hřbitovem u rybníčků. Tam je takový přírodní zlom kdysi osidlovaný pravěkými lidmi, protože na Hané stačí dva metry a už je to kopeček s dalekým rozhledem. Vypadá to tam jako malé údolí, tak tam v závěru bychom ještě rádi udělali jeden umělecký objekt. Pořád myslím na to, že vypadl obelisk Miloše Šejna, který měl veliký smysl a měl vést lidi do okolní krajiny. Původně měl být za řekou na poli daleko od nás a mělo tam být vidět ze střechy domu. Jenže se na tom všichni teď vyčerpali; nevím, jestli budou mít vůbec ještě chuť. Ale František Skála měl v tom původním projektu přístav na zdejším rameni řeky Moravy, které vodáci využívají. To mě strašně láká. Zároveň tady byl v plánu uvnitř domu Skálův objekt pod schody, zavěšené hnízdo, kam by si děti vlezly a poslouchaly pohádky Litovelského Pomoraví a zároveň je namlouvaly, kdyby chtěly. Takový koloběh příběhů. No, ale teď budu rád, když se nám povede udržovat celý areál, a to je podle mě těžší než zajistit, aby vůbec vznikl.

______________________________________________________________

foto: archiv Michala Bartoše