Artalk.cz

Severský deník: díl pátý

Další díl Severského deníku přináší rozhovor s Magdalenou Malm, ředitelkou Statens konstråd, instituce zodpovědné za umění ve veřejném prostoru ve Švédsku, která říká: „Když ve Švédsku stavějí například školu nebo nemocnici, jedno procento ze stavebních nákladů jde na umění. Statens konstråd ale zodpovídá za stavby financované státem. Jsme financováni přímo z ministerstva kultury a pracujeme na trvalých uměleckých projektech ve spolupráci s developery zodpovědnými za stavby pro potřeby státu.“

press_magdalena-malm01-586x586
Magdalena Malm

Od roku 2012 jste ředitelkou Statens konstråd. Jaké změny jste jako nová ředitelka zavedla?

Když jsem přebrala vedení Statens konstråd, snažila jsem se v první řade aktualizovat pojetí současného umění a veřejného prostoru. Je potřeba zmínit jednu důležitou změnu jak ve veřejném umění, tak ve společnosti. V mém chápání se současné umění odpoutalo od objektu a stalo se spíše úhlem pohledu nebo způsobem, jak nahlížet svět. Umění je dnes mnohem víc konceptuální, vztahové nebo performativní, což také odráží společenský posun k postindustriální společnosti. To je také důvod proč reformovat organizaci jako je tato. Od roku 1937 až do teď se Statens konstråd zabývala tzv. trvalým uměním ve veřejném prostoru. Dnes je ale velmi problematické říci, že veřejné umění je jenom trvalé umění. Takové myšlení nám brání v uchopení bohatosti veřejného umění. Abychom mohli vytvořit organizaci, která by byla schopna pracovat dynamičtěji s různými uměleckými projevy, transformovali jsme organizační strukturu tak, aby byl umělecký proces ve středu pozornosti a až pak na řadu přichází všechno, co státní instituce musí splnit, co se týče předpisů a nařízení. Administrace musí následovat umělecký proces a ne naopak. Dalo by se říci, že jsme naši organizaci převrátili naruby, abychom zajistili, že umělecký proces je v čele všeho, co děláme.

Mohla byste vysvětlit systém státní podpory veřejného umění ve Švédsku, od jednoprocentního pravidla dodnes?

Jednoprocentní pravidlo stále platí pro obce a regiony. Když například stavějí školu nebo nemocnici, jedno procento ze stavebních nákladů jde na umění. Statens konstråd ale zodpovídá za stavby financované státem. Jsme financováni přímo z ministerstva kultury a pracujeme na trvalých uměleckých projektech ve spolupráci s developery zodpovědnými za stavby pro potřeby státu. Momentálně se snažíme utužit vztahy s těmito developery, abychom se do projektů mohli zapojit co nejdříve, když se rozhoduje o urbanistických otázkách, abychom mohli ohledně uměleckých děl jednat mnohem strategičtěji.

Jeppe Hein: Double Reflection, Mediatéka (fasáda) / Falun / 2014
Jeppe Hein: Double Reflection, Mediatéka (fasáda) / Falun / 2014

Jako jednu z novinek jste v Statens konstråd zavedla tzv. dočasné umělecké projekty. Mohla byste o nich říci něco víc?

Nazýváme tyto projekty dočasnými, ale vlastně dočasné být nemusí. Je to volný formát, jenž není dopředu rozhodnut předtím, než do procesu vstoupí umělec. Zveme umělce, jako je například Alexandra Pirici, jež pro nás momentálně připravuje performativní pamětník. Není to trvalý monument, ale je možné jej časem opakovat. Je to jeden z našich prvních dočasných projektů, na nichž teď pracujeme. Vytváříme nová díla, takže to obyčejně trvá nejméně rok, než jsou projekty připraveny. Snažíme se otevřít nejenom formát uměleckých děl, ale také chápání toho, co může být veřejný prostor. Právě teď se zabýváme možnostmi televize. Snažíme se o lepší pochopení toho, co je veřejný prostor a co je současné umění, jež se k němu váže.

Přemýšlíme také, jak nově pracovat s trvalými uměleckými projekty. Jeden z našich nedávných projektů je spolupráce mezi architektonickým studiem ADEPT a umělcem Jeppe Heinem, jenž navrhl celou fasádu Dalarnské mediatéky ve Falunu spíše než volně stojící sochu před budovou. Jiným projektem je zvuková instalace Jonase Dahlberga pro novou budovu Akademie architektury ve Stockholmu. Instalace je inspirovaná architektonickými situacemi ve filmech a tak vytváří imaginární architekturu uvnitř nové školy architektury. To je tedy docela jiný příklad nového myšlení o umění ve veřejném prostoru, v tomhle případě je to zvuková instalace.

Tania Ruiz Gutierez: Elsewhere / Hlavní nádraží, Malmö / 2010
Tania Ruiz Gutierez: Elsewhere / Hlavní nádraží, Malmö / 2010

Jak jste zmínila, Statens konstråd zadává zakázky na nové umělecké projekty, což je časově velmi náročný postup. Kolik projektů zvládnete za rok?

Co se týče tzv. dočasných projektů, letos jich představíme pět. Pak kolem deseti trvalých projektů a k tomu dokončíme asi čtyři-pět projektů v oblasti městského rozvoje. Jednou z hlavních změn, které jsme zavedli, je důraz na kvalitu místo kvantity. Chceme, aby naše projekty sloužily jako příklady metodologie, jež mohou inspirovat jiné instituce zabývající se uměním ve veřejném prostoru. To platí obzvláště pro dočasné projekty, pro něž ve Švédsku existovalo jen málo prostoru, je to oblast, jež potřebuje rozvoj. To samé lze říci o projektech v oblasti městského rozvoje, které angažují umělce. Práce umělce v procesu městského rozvoje v obcích s jejich regulacemi je nesmírně náročná a specifická. V tomto ohledu si myslíme, že je důležitější vytvářet nové metodologie a znalosti na méně příkladech, než vytvářet velké množství průměrných příkladů.

Mohla byste podrobněji vysvětlit roli umělců a Statens konstråd v projektech městského rozvoje? Jak může být umění v tomhle kontextu užitečné bez toho, aby podlehlo instrumentalizaci?

Projekty městského rozvoje jsou pro umělce možností reálně ovlivnit prostředí a spolupracovat s architekty a inženýry. Výsledkem často není umělecké dílo, ale něco více konceptuálního, jako třeba zdůraznění kvalit, jež dané místo má a jež lze jinak přehlédnout. Úkolem umělce je pozvednout tyto kvality, jako například v oblastech tzv. milionového programu (obdoba českých sídlišť z období 1965-1974, mnohé z nich byla později osídlena především imigranty pozn. aut.). Ovšemže si musíme být vědomi rizika instrumentalizace. Dočasné projekty, v nichž pozorně sledujeme umělce a snažíme se jim poskytnout co nejvíce svobody, nás pořád upomínají na to, že role umělce není vyhladit cestu a urychlit proces gentrifikace, ale naopak poskytnout možnost rozjímání a odporu. Zreorganizovala jsem naši organizaci tak, abycom si pořád připomínali roli umění ve vztahu ke společnosti, a to také v projektech městského rozvoje.

Architekt Niclas Nydevall (Kanozi arkitekter) a umělci Leo Pettersson a Mia Fkih Mabrouk: úpravy okolí lodního terminálu / Tuvesvik / 2013
Architekt Niclas Nydevall (Kanozi arkitekter) a umělci Leo Pettersson a Mia Fkih Mabrouk: úpravy okolí lodního terminálu / Tuvesvik / 2013

Když ale přemýšlíme o tom, co umění může nabídnout společnosti, měli bychom se mít na pozoru před vidinou umění jako odpovědi na problémy nezaměstnanosti nebo kriminality. To je úkolem sociálních institucí. Co je však v silách umění je posílení postavení lidí, otevření otázek a ovlivnění názorů ve společnosti. V debatách o instrumentalizaci je také potřeba mít na paměti, že ne každý rozvoj vede nutně ke gentrifikaci. Umění má potenciál dál lidem možnost pocitu smysluplnosti a důstojnosti a zároveň zpochybnit zažité představy a nalézt nová řešení. Umění nám ale také připomíná důležitost poetických a iracionálních prvků v lidském životě. V momentální politické situaci ve Švédsku i v Evropě obecně, poznačené nacionalismem a rozpadem společnosti, je nesmírně důležité mluvit o významu umění ne účelově, ale v hlubším smyslu ve vztahu ke společnosti.

______________________________________________________________

foto: archiv Statens konstråd

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *