Artalk.cz

TZ: Julia Griboś a Barbora Zentková

Julia Griboś a Barbora Zentková / Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet / Dům umění města Brna / Brno / 11. 3. – 5. 4. 2015

GRYBOS_ZENTKOVA_POZVANKA_Page_1

Autorská dvojice Julia Gryboś a Barbora Zentková se už nějakou dobu zabývají vztahem malby k jiným médiím. Již samotný název výstavy směřuje divákovou pozornost k problematice zasazení malířského – obrazového do prostředí, které nutí subjekt – diváka pozorovat viděné umělecké dílo v jeho komlexnosti. Dřívější práce autorek vycházela z diskurzivního předpokladu hledání přesahů a hranic média malby. Tím, čím byly tyto hranice vymezeny, určovaly charakter materie jednotlivých složek a dohromady navzájem podmíňovaly koncepci uměleckého díla. Z dnešního pohledu se autorky snaží vůči těmto kategorizacím typu „malba a její přesahy“ atd. vymezovat. Domnívají se totiž, že dnes je možné se na dílo dívat komplexně, aniž by mu bylo nutné přisuzovat tyto postkonceptuální definice. Posouvání a narušování hranic malby tedy není jejich cílem.
Intermedialita výrazu umožňuje autorkám dívat se na „věc“ jako na otevřenou vícepohledovou strukturu. Jejich záměrem je však tvořit jeden komplexní celek.

2. Horečka černé vody, video, 1.27min, 2014

Výstava s názvem Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet je návodem k „zastavení“. Jedná se o kontinuální pokračování jejich předešlé práce, (například výstava Chvíle v Galerii OFF Format, 2015) ve které zvuk a obraz jako takový (video, malba, fotografie) vystupují jako rovnocenné formy. Ve své práci považují za zásadní pojmy jako obrazová plocha, hloubka malířského zobrazení a čas. Důležitým prvkem díla je také konkrétní prostor, do kterého je práce zasazena. Tento kontext vytváří další podobu díla. V tomto případě se k danému místu vztahuje zejména zvuková složka, která pochází přímo z prostoru galerie a skrze následnou postprodukci je návštěvníkovi prezentována jako výsledná hudební kompozice.

Prosklené protilehlé zdi Procházkové síně a částečně i strop poskytují dostatek denního světla, zároveň ale tyhle mohutné výlohy odvádějí divákovou pozornost a svádějí k únikům vnímání předkládaného díla. V návaznosti na tyto specifika umisťují autorky do prostoru galerie ohraničené pole, jakési teritorium, které tvoří rozměrná malířská zeď a protilehlý zdroj zvuku. Prostředí, které autorky pomocí médií vymezily, téměř monochromní velkoformátová malba a omamná repetitívní hudební stopa, vybízí diváka k delšímu setrvání „uvnitř“ díla. Absence narativních významů nutí diváka vytvořit naraci vlastní. Redukce forem je cestou k subjektivnímu prožitku. Vzniká tak vnitřní „situovaný“ prostor, který je ukotven v čase, tedy v prožitkové reprezentaci. Mohli bychom souhlasit s Theodorem Adornem a říci, že estetické „zdařilé“ umělecké dílo může být také filozoficko-společensky pravdivé a naopak. „Forma je již sedimentovaným obsahem“ dodává.

František Kowolowski

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *