In fundamine (nejen o nádražích)

18. února proběhla médii zpráva, že rozkladné řízení potvrdilo dřívější rozhodnutí Ministerstva kultury nezapsat nádražní budovu v Havířově na seznam kulturních památek. "Neznamená to, že musí být zbouráno, nemá ale status kulturní památky," uvedlo k tomu MK. Bohužel je však opak pravdou. To, že stát neuznal, že objekt v sobě nese výjimečné památkové hodnoty, hodné uchování budoucím generacím, znamená, že demolici pak už nic nebrání. Jediným štěstím je, že demolice zrovna není na pořadu dne nového osazenstva radnice v Havířově.

Věnujme se ale jedné marginální epizodě v roky se vlekoucí kauze. V tiskové zprávě, vydané Ministerstvem kultury dne 30. října 2014 k příležitosti demonstrace proti neprohlášení nádražní budovy za kulturní památku, nalezneme následující odstavec: „Ministerstvo kultury (MK) se již v prvním správním řízení (probíhalo v letech 2012–2013) a následně i v tomto řízení zabývalo mj. i vzájemným porovnáním nádraží Havířov a podobných staveb, jako je nádraží v Ostravě Vítkovicích, nádraží Cheb, Pardubice (prohlášeno kult. památkou) nebo nádraží v Hradci Králové.“

Je čas na několik faktů. Budova odbavovací haly vlakového nádraží v Havířově byla postavena v letech 1964–1969 podle projektu z roku 1959 od architekta Josefa Hrejsemnou. Je ukázkou uměřené, věcné architektury 60. let s prvky bruselského stylu (kónické linie, nepravidelná textura skleněné výplně průčelí, velkorysé, asymetrické, ale subtilně pojaté rameno schodiště uprostřed haly atd.). Celou stěnu haly pokrývá skleněná mozaika Vladimíra Kopeckého o úctyhodném a dnes stěží opakovatelném rozměru 65 m2, před budovou byla abstraktní brutalistní plastika z litého betonu Směrník od sochaře Václava Uruba. Proč tedy Ministerstvo kultury srovnávalo tuto stavbu s nádražím v Pardubicích nebo Hradci Králové (které jsou ze zcela jiné doby, mimo jiné i hradecké nádraží je kulturní památkou) nebo i s nádražím v Chebu (které je příkladem typologicky i výtvarně zcela odlišného řešení)? Jediné relevantní srovnání by mohlo být s vítkovickým nádražím, které je havířovskému blízké i osudem v současnosti (na základě jeho neutěšeného stavu totiž vznikají podobné snahy o prohlášení za kulturní památku, k tomu srov. text Martina Strakoše).

Nyní trochu kunsthistorie. Snad – částečně kromě Vítkovic – žádné ze zmiňovaných nádraží nereagovalo na bruselskou estetiku (je ostatně otázka, co za bruselský styl skutečně považovat, když na EXPO 58 byla vystavena široká škála poměrně různorodých realizací a reakce byly rovněž velmi různé). Hradecké nádraží pochází z let 1927–1935, je postaveno moderním monumentalistou Václavem Rejchlem ml. a jeho bratrem Janem, směřováním spíše puristou. Oba tyto principy hradecká budova nádraží kombinuje. Pardubické nádraží vzniklo těsně po druhé světové válce v přímé návaznosti na předválečný funkcionalismus a je dílem architektů Karla Řepy, Karla Kalvody a Josefa Dandy. Průčelí průběžné haly zdobí mozaiky Jaroslava Moravce (mapa Československa) a Richarda Landera (znamení zvěrokruhu). Dle vzpomínek architekta Miroslava Řepy je architekt vybral podle vlastního uvážení. Josef Danda, který na projektu pardubického nádraží spolupracoval jako specialista na dopravní stavby, je autorem projektu na nádraží Ostrava-Vítkovice z roku 1963. Jedná se tedy o projekt pozdější, než byl havířovský, a volně v sobě kombinuje prvky doznívajícího bruselu s prvky architektury high-tech. Toto nádraží patří spíše do stejné typologické i stylové rodiny s nádražím Ostrava hl. n. či Havlíčkův Brod. Nádraží v Chebu bylo vybudováno mezi lety 1962 až 1970 rovněž architektem Dandou a jedná se o zjednodušený a výtvarně aktualizovaný typ pardubického nádraží – deskové vysoké stavby příčné vůči kolejišti s horizontálním podnožím. Najdeme zde rovněž řadu výtvarných realizací. Co tedy má nesourodá skupinka ministerstvem zmiňovaných staveb společného, je snad jenom to, že se jedná o nádraží a pocházejí z 20. století.

Věta o neadekvátním ministerském srovnávání mě zaujala natolik, že jsem podal žádost o informaci dle Zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, s dotazem, jakže přesně toto srovnání probíhalo a k jakým závěrům dospělo. Odpověď byla trochu očekávaná: „K uvedené věci Vám Ministerstvo kultury sděluje, že žádný takovýto písemný materiál neexistuje, neboť při vzájemném porovnávání citovaných staveb Ministerstvo kultury hodnotilo všechny předložené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a teprve na jejich základě rozhodlo podle zákonných ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku dotčeného rozhodnutí. Písemný elaborát ke konkrétní komparaci citovaných nádražních budov správní orgán nevypracoval. Ostatně ve smyslu § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy.“ V praxi si to představuji asi tak, že se dvě pracovnice nebo dva pracovníci oddělení ochrany kulturních památek sešli v kafetérii a mimo hovoru o každodenních starostech a útrapách práce ve státní sféře si vyměnili i několik slov o tom, že ta poválečná nádraží jsou vesměs pěkně šeredné kisny a že brzo ti aktivisti budou snad chtít chránit i ty hrůzy v Chebu nebo Vítkovicích, a také o tom, jak je dobře, že máme chráněná ta pěkná nádraží v Hradci a v Pardubicích, i když teda Mařena ze třetího říkala, že i ty Pradubice jsou na ní trochu silný kafe.

Tento přístup ale ukazuje jednu velmi zásadní věc, která má široké podhoubí. Pro srovnávání staveb, jejich hodnot, kvalit, výtvarného řešení, funkce atd. společnost disponuje mezi humanitními obory poměrně stabilně konstituovanou vědou – dějinami umění. Dějiny umění mají po více než dvě století rozvíjený vědecký aparát na to, jak některou stavbu rozeznat od jiné, co je při tom třeba vzít v úvahu, jaké pojmy pro tento proces použít, jak by měly takové závěry vypadat atd. Kromě vysokých škol, kde jsou dějiny umění jako akademická disciplína provozovány, se obor ve spíše aplikované podobě realizuje v institucích, které jsou přímo či nepřímo podřízené Ministerstvu kultury. Ministerstvo kultury tedy ke kompetentní aplikaci dějin umění rozhodně nemá daleko.

Zoufalé nepochopení toho, k čemu jsou a jak fungují humanitní obory, založené na interpretaci, předvedl nedávný případ literárního historika Petra Hrušky. Ukazuje se, že tyto obory s dějinami umění v čele jsou vnímány jako diskusní kroužky, kde se jen vrství názor na názor a sebestupidnější tvrzení může zůstat maximálně ukřivděně nepochopeno. Případ se srovnáváním nádražních budov ministerstvem kultury připomíná pohádku Jak dědeček měnil, až vyměnil. Kombinoval tak dlouho, až mu kromě údivu nic nezbylo. Dějiny umění se tak v očích instituce, která v konečném důsledku z velké části rozhoduje o tom, jak se budou, nebo nebudou provozovat, dostávají do pozice, kdy jsou vnímané jako šarlatánská kratochvíle věštění poznatků z křišťálové koule. Nakonec nezbývá než se zeptat, zda si za to nemohou trochu samy, když výroční stavovský sjezd pojmenují Dějiny umění a věda, což může nepoučenému pozorovateli právem vnuknout pocit, že se snad ani sami historikové umění za pravé vědce nepovažují.

Ladislav Zikmund-Lender | Narozen 1985, historik umění, architektury a designu. Je autorem monografií řady památek a celků moderní architektury a urbanismu (budova muzea v Hradci Králové, Trmalova vila ve Strašnicích, židovské památky Hradce Králové, vilová čtvrť Ořechovka nebo tvorba architektů Rejchlových v Hradci Králové). Kromě toho se zabývá gender studies v dějinách umění.