Realita Černického minimalismu

Jiří Černický na své aktuální výstavě v Ateliéru Josefka Sudka představuje soubor fotografií nalezených městských zátiší, jejichž hlavním motivem jsou krychle a kvádry v nejrůznějších podobách. Co by mohlo zavánět banálním školním cvičením, rozpracovává Jiří Černický do rafinované hry, ve které pracuje s typickými vlastnostmi fotografie, ať již odvozenými z technických možností, nebo danými jejím kulturně-společenským statutem.

Motiv jednoduchého geometrického tělesa je současně lehce definovatelný i nejednoznačný, prazákladní i neodmyslitelně poznamenaný vlastní minulostí v dějinách umění. Černický v souboru využívá mimikry fotografie, která se schovává za rozmanité kostky a umožňuje jejich zmnožováním a variováním konstruovat nadpřirozený ideální objekt, o kterém se dá díky jeho obecnosti daleko lépe přemýšlet v abstraktní rovině. V té pak může současně odkazovat k prounům El Lissitzkého, k minimalistickému sochařství a ve finální vyprázdněnosti i k postmodernímu rozpadu všeobecně sdílených hodnot.

Fotografie se v Černického projektu tváří nepřítomně, jako by zde zkrátka sloužila jen jako médium “fotografického sběru”, jako by šlo především o ty fascinující kvádry a krychle, o ten zvláštní minimalismus v městském prostředí a tedy i práci více sochařskou než fotografickou. Takové vyznění podporuje i zvolený způsob instalace, kdy jsou snímky nalepené na pevné destičky rozložené v galerii na velký stůl, na kterém si s nimi může návštěvník hrát jako s kostkami. Dotažení prezentace souboru tradičnějším, ryze fotografickým způsobem by ale z mého pohledu bylo důslednější a prospělo by souboru víc. Udělat z fotografií krychlí a kvádrů kostky na hraní se zdá být příliš lacinou přesmyčkou, navíc bohužel nedotaženou, protože podlepené desky mají k hracím kostičkám svým tvarem přece jen stále příliš daleko. Způsob expozice pak dělá z vynikajícího souboru trošku zbytečně spíš drobnou doslovnou hříčku s estetikou doprovodných programů pro děti. Toto převrácení rubu a lícu, kdy se kostka jako symbol, jako mnohovrstevnatý odkaz transformuje v to nejpovrchnější z vlastního obsahu, považuji za nejslabší moment celého projektu.

Daleko lépe fungují fotografie v knize vydávané při příležitosti výstavy nakladatelstvím Kant. Poměrně tradiční formát dvou fotografií na dvoustraně podporuje sběračský charakter snímků a lépe pracuje se schopnostmi fotografie extrahovat, hromadit i archivovat určitý typ motivu a vytvářet tak jakýsi důkazní materiál o jeho rozšíření. Francouzský spisovatel André Malraux ve svém Muzeu beze zdí upínal k fotografii naději jako ke zprostředkovateli vítězoslavného prozření, které má být umožněno přímým srovnáváním reprodukcí uměleckých děl, jež by za jiných okolností nikdy nemohla vedle sebe existovat. Jejich fotografie měly dát vyniknout dosud neznámým podobnostem, jejichž průnik se měl vyjevit jako jednoznačný klíč ke kategorizaci a z toho plynoucímu porozumění. V případě Černického Reálného minimalismu se tato dnes už překonaná představa převrací a očekávání, která od fotografie máme, jsou využívána s nadhledem a vědomím limitů i možností média. Objekty Černický promyšleně snímá tak, aby zapadaly do předem stanovených požadavků konkrétního velmi specifického archivu, čímž ve výsledku vzniká přesvědčivý pocit přehlcení, úplné geometrické invaze.

V knize daleko lépe než v galerii ukazuje Jiří Černický svět obsazený kostkami, které jako by tu zůstaly po nějakém intenzivním lidském snažení, na jehož smysl si ale už dnes nedokážeme rozpomenout. Dvacáté století, do jehož období by snad zkušený archeolog nalezené objekty zařadil, se vzdaluje našemu vnímání a zanechává po světě rozesety nepochopitelné artefakty jako symboly vlastní konečnosti. Nejde tedy jen o faktické vychytávání nebo zcitlivování člověka k danému motivu, ale o konstruování jakéhosi “zakostkovaného” duplikátu našeho světa, ke kterému můžeme lépe zaujímat odstup. Až ponurá zpráva o marnosti lidské víry v pokrok, která by mohla diváka lehce zahltit, je vyvažovaná lehkostí a zdánlivou nahodilostí snímků i Černického zjevným potěšením z fabulace. V Ateliéru Josefa Sudka se míra hravosti už poněkud vymkla z ruky, do knihy ji ale Černický odvážil naprosto přesně.

______________________________________________________________

Jiří Černický: Reálný minimalismu / Ateliér Josefa Sudka / Praha / 14. 1. — 27. 2. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Ateliéru Josefa Sudka

Karolina Ketmanová | Narozena 1986, bakalářské studium absolvovala na Teorii interaktivních médií na Masarykově univerzitě v Brně a posléze také na katedře fotografie na FAMU. Ve studiu pokračuje na magisterském oboru Teorie a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM. Pravidelně píše recenze výstav pro Rádio Wave.