Grafický design v galerii už je

Brněnské Bienále grafického designu je přehlídka s více jak padesátiletou tradicí, která jednou za dva roky činí z Brna centrum tohoto oboru. Zažité schéma Bienále se pokusili narušit loňští kurátoři, grafici Adam Macháček, Radim Peško a Tomáš Celizna. Rozhovor s nimi vznikl při příležitosti jejich návštěvy Brna, kde jednají s Moravskou galerií o tom, zda a jakým způsobem se budou podílet na přípravě Bienále 2016. V průběhu jeho autorizace se rozhodli, že budou odpovídat "jako jeden muž", obdobně jako postupovali při přípravě Bienále. 

Kdy a jakým způsobem jste se dostali k organizování Bienále grafického designu Brno? V roce 2010 jsme byli, na základě vlastní iniciativy, přizváni do tzv. Organizačního výboru, který má Moravské galerii doporučovat projekty a výstavy pro Bienále. V daném složení se připravilo Bienále 2012, které přejímalo původní model: těžiště spočívalo v soutěžní výstavě, která je koncipována na základě otevřené výzvy a ze zaslaných prací porota vybere ty nejlepší, další akce tvořil doprovodný program sestávájící se z kurátorských výstav, sympozia atd. Tato struktura v podstatě kopírovala model Bienále tak, jak se s menšími obměnami v posledních letech ustálil od svého založení v roce 1963.

To je, myslím, asi obecně známá věc, nicméně poslední Bienále fungovalo do jisté míry jinak. Ano, minulý rok se nám podařilo prosadit zásadní změny; všichni tři jsme se vzdali členství v Organizačním výboru, čímž se vyjasnil náš vztah k Moravské galerii – organizátorovi Bienále – a do příprav 26. ročníku jsme vstoupili jako jeho externí kurátoři. Tímto krokem byly zároveň jasně rozděleny kompetence a odpovědnost vůči celému programu Bienále.

Teď se budu ptát jako člověk, který Bienále neviděl: co se tak zásadně změnilo? Poté, co jsme se poprvé podíleli na přípravě 25. Bienále Brno 2012, nám přišlo, že Bienále nepracuje s modelem, který by z našeho pohledu mohl do budoucna fungovat. Proto jsme jako kurátoři prosadili změnu celkového konceptu, který poprvé v jeho historii zastřešil jednotlivé složky Bienále společným tématem. Tím byl grafický design, vzdělávání a školy. Toto téma se promítlo do všech částí Bienále a vtisklo mu tím mnohem jasnější identitu.

Do té doby bylo dost obtížné si na Bienále vytvořit nějaký jednotný pohled – hlavní důraz se kladl na soutěž, na udílené ceny. My jsme se snažili o vyváženější model, tak, aby soutěž už nebyla vnímána jako nejdůležitější prvek Bienále. Soutěžení na poli grafického designu je dávno přežité a Bienále je v současnosti víc než jen jeho tradiční mezinárodní přehlídka.

Proč? V minulosti jeden z hlavních přínosů Bienále spočíval v tom, že se v Brně sešli lidé, kteří se jinak vidět nemohli. Za komunismu sem přijížděli grafici ze západu a my jsme se měli možnost podívat se na to, co a jak se v jiných zemích dělá. Vzhledem k propojení světa už tato potřeba vymizela. Dnes se člověk k práci kolegů dostane jiným způsobem. Navíc po celém světě vznikla řada dalších soutěží, konferencí a setkání týkajících se grafického designu.

Byli jsme si velmi dobře vědomi tradice a důležitosti pro celé generace českých a slovenských designérů, kterou Bienále má a která je svým způsobem unikátní. Nicméně bylo třeba jej pozměnit na základě potřeb současnosti, aby tak odpovídalo oboru samotnému, který se též proměnil a vyvíjí se čím dál rychleji.

Uváděli jste změnu v přístupu k informacím, což není třeba rozebírat, jak se však změnil grafický design jako takový? Dá se říci, že se obor více rozštěpil na takzvanou komerční sféru a na práce, které jsou spíše spojeny s kulturním děním. Proč se tak stalo, je na samostatnou debatu. Nicméně je to jeden z aspektů, v jehož případě by se Moravská galerie měla rozhodnout, zda se z Bienále stane veletrh komerčních věcí, zda bude soutěží o to, kdo navrhl lepší logo či vizuál, nebo zda se bude pokoušet formulovat otázky, nabízet možnosti a osvětlovat například to, jak grafický design vzniká, k čemu může ve společnosti sloužit atp. My jsme přesvědčeni, že by se mělo ubírat tím druhým směrem, že je to dokonce jeho zodpovědnost, i proto jsme pro minulý ročník zvolili edukativní téma. To měl být takový základ, výchozí bod.

Měli jste nějaký ohlas od kolegů z oboru, bylo pro ně toto téma přínosně zvolené, nebo jste naopak cítili kritiku vyjadřující, že tímto způsobem se s bienále pracovat nedá, že jej neleze takto uchopit či třeba že by na takovéto přehlídce neměly být prezentovány studentské práce? Zástupci organizátora (Moravská galerie v Brně) se na tento nápad zpočátku dívali poměrně skepticky a i reakce zvenčí byly na začátku příprav dost rozpačité. Dokonce vyšel i nekrolog a parte za Bienále Brno… Nakonec se však ukázalo, že z hlediska návštěvnosti to byl doposud vůbec nejúspěšnější ročník Bienále. To byl pro nás zásadní ohlas – téměř 40.000 návštěvníků tak vyjádřilo, že je tato akce zajímá (tisková zpráva k návštěvnosti MG v uplynulém roce zde, pozn. red.). Tak velký zájem všechny příjemně překvapil, protože, jak bylo zmíněno, když jsme téma navrhli, byli jsme upozorňováni, že je zaměřeno pouze na úzkou skupinu lidí. Jak se však ukázalo, opak byl pravdou. A každý, kdo jen trochu chtěl, si v přehlídce našel to své. Byli jsme si přitom dobře vědomi toho, že takto velká témata nelze postihnout na dané ploše v celé jejich šíři. A tak se nekonaly jen dvě velké výstavy, které návštěvníka buď musely oslovit, nebo ne – Bienále tentokrát nabídlo 22 výstav a desítky živých akcí. V zahraničí vyšla mimo jiné recenze v časopise Frieze, což vnímáme jako velký úspěch – i proto, že jako jeden z hlavních kladů uplynulého Bienále vyzdvihuje právě posun od oborového plácání se po ramenou k hlubšímu tématickému zaměření. V Čechách je samozřejmě situace tradičně lepkavější: část těch, co o Bienále píší, se vyjadřuje kriticky – snad z jisté povinnosti, snad proto, že tu neexistuje jiná než negativní kritika, nebo proto že úspěch se v Česku bezbolestně neodpouští. Je to zčásti dost iracionální.

Z jakého postoje je vznášena ona kritika? To je těžko definovatelné. Někteří se prostě jen lekli toho, že jsme se, proti místní zvyklosti, chopili iniciativy a věnovali každé fázi příprav maximální pozornost místo toho, abychom jen někomu něco radili od stolu. Přitom se jí stejným způsobem mohl chopit kdokoliv z našich předchůdců. Především se ale domníváme, že uplynulé Bienále vyžadovalo od návštěvníků, aby byli aktivnější a sami si utvořili na otázky spojené se vzděláním v rámci grafického designu vlastní názor. To je oproti minulosti určitý posun. Ti, kteří od Bienále čekali tradičně jasné odpovědi (jak vypadá nejlepší plakát, jaká je nejlepší korporátní identita, jak se má grafický design správně vystavovat…) je tentokrát nedostali a možná tak cítili, že jim něco chybí, že je taková role pro ně jako pro návštěvníky hůře přijatelná.

V této souvislosti by bylo dobré zmínit tzv. Off Program, novou součást Bienále, který vznikl v podstatě s nulovým finančním zázemím a byl koncipován jako otevřená výzva nabízející zájemcům možnost realizovat v rámci Bienále vlastní projekt či akci. Ve finále se v Místodržitelském paláci Moravské galerie prezentovalo přes padesát workshopů, výstav, přednášek či komentovaných prohlídek. Zajímavé na tom bylo, že většina účastníků byla ze zahraničí a nebála se do Brna přijet zorganizovat svou akci s vědomím toho, že jim Moravská galerie dává k dispozici pouze základní zázemí a zbytek je zcela na nich. Díky své otevřenosti a jisté živelnosti nabídl Off Program velmi široké spektrum názorů na současný design.

V tomto ohledu byla spolupráce s Moravskou galerií skvělá a Bienále se stalo inspirací a zásadním impulzem k dalším projektům, které daleko překročili jeho rámec. Například téma výstavy Vzít si linku na procházku – školní zadáni ve výuce designu jeho autorky rozpracovávají do publikací, které vyjdou v Německu a Dánsku. Galerie dostala do svých sbírek a knihovny velmi zajímavé exponáty, bienálový katalog je už vyprodán, mobiliář a nábytek (kopie školního vybavení ze škol designu z celého světa vyrobené speciálně pro tento ročník) dnes v galerii slouží k dalším účelům, dokonce se už objevily i jakési jeho napodobeniny.

V neposlední řadě mělo 26. Bienále i velmi konkrétní lokální rozměr – zapojily se do něj školy, proběhla řada workshopů, setkání, diskusí – a například spolupráce mezi Moravskou galerií a ateliéry grafického designu na FaVU Brno trvá dodnes.

Když jsme se dostali k ohlasu u širší veřejnosti... Když to zjednoduším: mám pocit, že design má na rozdíl od současného volného umění tu výhodu, že je lépe přijímán, protože lidé mají pocit, že jej dokáží – na rozdíl od výstav postkonceptuálního umění – lépe pochopit. U volného umění je často třeba vysvětlovat, proč je vlastně oprávněné vůbec realizovat jeho přehlídky v galeriích výtvarného umění. I když s tím, zda patří, či nepatří do galerie, bude mít asi design problém obdobný. To je taková věčná otázka… My jsme naopak slyšeli též komentáře o nesrozumitelnosti, nesdílnosti a věčně omílané odtrženosti designu prezentovaného v galerii od jeho přirozeného prostředí, designu pro designéry, jak to kdosi nazval – což je, vzhledem k faktům uvedeným výše, holý nesmysl. V galerijním prostoru ale současný design někdy strádá dost možná i proto, že řada kurátorů, pokud se vůbec do toho území vydají, není schopna osvobodit se od zažitých šablon, které si s sebou přinášejí třeba z volného umění. Těžko říct. Naštěstí pro Bienále, design není jen o problémech "bílé krychle". Další kritické hlasy se týkaly přílišné orientace na Holandsko. Jenže co naplat, do Holandska se, na rozdíl od naší země, jezdí design učit celý svět...

Co se týká vztahu grafického designu a umění, možná by bylo zajímavé to obrátit a podívat se jednou na celou věc z opačného úhlu: grafický design v galerii už je, protože čím dál víc umělců s ním dnes pracuje. Kupříkladu na poslední přehlídce finalistů Turnerovy ceny v Tate Britain byly k vidění tiskoviny, časopisy, publikace, tapety, plakáty, videa sestavená z existujícího materiálu. Mnoho umělců pracuje s editací obrazového materiálu, textovými dokumenty, textem v obraze atp., což jsou formáty a postupy, se kterými primárně pracuje grafický designér. Je asi více než výmluvné, že letošní vítěz českého Turnera, Ceny Jindřicha Chalupeckého, vystavil v galerii přes třicet let starý plakát od grafického designéra Zdeňka Zieglera…

Pro nás, praktikující designéry, je Bienále příležitostí se zastavit a podívat se na náš obor z nějaké perspektivy, zamyslet se nad tím, kam se posunul a jakým směrem se asi může ubírat. V tom spočívá úloha Bienále pro profesi samotnou a je to zároveň dost dobrý důvod podělit se o tom s kýmkoliv, koho to zajímá.

Vrátím se k otázce, zda bienále grafického designu patří do muzea umění, neboť na ni pro mě existuje jasná odpověď: patří, protože – když nic jiného – tak nějakým způsobem dává prezentované věci do nového vizuálního kontextu… …a současně je to zrcadlo doby: vždycky se v grafickém designu dají najít souvislosti, které člověk vidí běžně v životě. V tomto ohledu se nabízí taková zvláštní analogie mezi Prahou a Brnem ve smyslu srovnání vizuální úrovně ulic v centrech obou měst. V Brně vypadají ulice v pořádku, naproti tomu Praha je zahlcena spoustu vizuálního smogu – billboardy, reklamy, označení a výkladní skříně odchodů se vzájemně překřikují. Brno je v tomto směru mnohem kultivovanější, což nás příjemně překvapilo.

Cítíte nějaký zásadní rozdíl v přístupu veřejnosti ke grafickému designu a k produktovému designu, případně architektuře? Když například produktový designér navrhne lampičku, židli, vázu nebo tenisky, tak se je firma, která produkt vyrábí, snaží samozřejmě propagovat. A součástí propagace se pak stává i designér, což je dobře. Podobnou funkci plní (vedle teoretiků) např. developeři, dodavatelské firmy nebo zadavatelé v architektuře. V grafickém designu něco takového vlastně chybí, protože za ním už nestojí žádný konkrétní "průmysl" (jako například kdysi velká vydavatelství, tiskárny atp.). Zjednodušeně se dá říci, že momentálně, zdá se, existují pouze dva klíče, jakými je možné grafického designéra veřejnosti v Česku představit: buď skrze "sexy" klienta, pro kterého dotyčný pracuje, a nebo tím, že se jedná o designéra-exota. Většinou je však práce samotná jaksi na druhé koleji.

Zdá se, že pro člověka mimo obor je stejně obtížné se v grafickém designu orientovat, jako je pro designéry obtížné představit či osvětlit jeho možnosti a roli. Ale dost možná že to je právě tento moment zápasu, který oba tábory může přiblížit. My bychom chtěli, aby roli takového přibližovatele – alespoň do určité míry – hrálo právě Bienále.

Jedním z důvodů, proč jsem se s vámi chtěla sejít, bylo, že cítím z pozice Artalku jistý dluh vůči Bienále, protože – kromě tiskových zpráv a pozvánek na doprovodný program – se zde neobjevil žádný autorský text. Má to dvě příčiny, které spolu souvisí. Jednak se primárně grafickým designem nezabýváme, což ale nechápu jako důvod k jeho vyčlenění, hlavně však bylo obtížné sehnat v okruhu spolupracovníků recenzenta, který by chtěl toto téma zpracovat (pokud někdo takový je a já jsem jej nevědomky neoslovila, tak se mu tímto omlouvám). V Česku zřejmě v současné době neexistuje žádná základna, na které by se dala taková diskuze vést. Možná je to do určité míry i chyba designerů, i když si to úplně nemyslíme. Nakonec i Bienále vzniklo z popudu designéra, nikoliv teoretického přetlaku. Funguje zde několik desorientovaných blogerů, kteří se hnutím mysli a svým vlastním způsobem snaží implikovat jakási témata, ta jsou však povětšinou tak trochu na vodě, protože se často neopírají o žádný reálný základ, dostatečně fundované znalosti, zkušenost či prostě rozhled. Dost často to připomíná mlácení prázdné slámy. Chybí něco jako "common ground".

Vy všichni máte zkušenosti s prací zahraničí, je to v zemích, v nichž působíte, tedy v Nizozemí, Británii a Spojených státech, jinak? To záleží na konkrétní zemi. Třeba v Holandsku to jinak rozhodně je, existuje tam všeobecné podvědomí o tom, co je design, a že má smysl se mu nějakým způsobem věnovat. Svědčí o tom i fakt, že mezi bývalými řediteli nejvýznamnějších kulturních institucí jakými jsou Stedelijk Museum v Amsterdamu nebo Boijmans van Beuningen v Rotterdamu nalezneme řadu grafických designérů.

Alan Záruba například napsal o uplynulém Bienále článek pro Respekt, ten prý byl ale bohužel odmítnut s tím, že se jim text jevil "jako příliš odborný, bez přesahu pro širší čtenářskou obec". Z jednoho příkladu samozřejmě nelze mnoho usuzovat, jen je to možná nějaký indikátor toho, jaké povědomí o grafickém designu u nás existuje, či spíše neexistuje. Naproti tomu na Slovensku vyšel článek od Patrika Garaje v mainstreamovém časopise Trend, který se věnuje marketingu a strategiím. Ale možná se jedná o výjimku a Slovensko si zde příliš idealizujeme.

V Česku, na rozdíl od zmíněného Holandska, prostě grafický design nepatří ani mezi kulturu, ani se s ním obecně moc nepočítá. Mezi spřízněnými obory k němu převažuje jakási nedůvěra, takže se vlastně stále pohybuje v takovém vzduchoprázdnu. A přitom v něm dřímá velký potenciál. Například podle výroční zprávy britského ministerstva průmyslu patřila v minulém roce odvětví spojená i s grafickým designem (který tam řadí do tzv. "creative industries") k těm s vůbec nejvyšším růstem co do počtu pracovních příležitostí a zakázek. Snad si tuto příležitost uvědomí i město Brno.

Pokud by došlo k tomu, že byste se měli podílet na dalším ročníku Bienále, chcete, aby zase mělo nějaký motiv, které by jej spojoval? A pokud ano, co vnímáte jako stěžejní témata, která by bylo dobré takovýmto způsobem prodiskutovat? V tuto chvíli je obtížné cokoliv předjímat, nicméně si myslíme, že to, kde se Bienále nachází teď, by se mělo dál rozvíjet. V tom, co se povedlo minulý ročník s návštěvností, se dá pokračovat. Naše ambice jsou poměrně vysoké a doufáme, že i Moravská galerie v Brně pochopí, že jak ona, tak Brno mají v Bienále velký dar, velkou příležitost jak Moravskou galerii profilovat jako instituci, která se věnuje vizuální kultuře v nejširším slova smyslu, a to nejen v místním, ale i v mezinárodním kontextu.

Pro galerii samotnou je důležité, aby se do sbírek dostávaly opravdu nejlepší ukázky současného designu, což ovšem z její strany bude vyžadovat mnohem aktivnější přístup k vytváření podmínek, aby se tak vůbec dál mohlo dít. Bytostně zásadní je ovšem mezinárodní rozměr akce. Tím nemyslíme charakter Bienále (to je v době internetu a levných letenek poměrně snadné), ale jeho relevantnost v mezinárodním kontextu. Pokračovali bychom v tom, co pro Bienále udělal, v podstatě též externě, už jeho zakladatel pan Jan Rajlich st. – být v přímém kontaktu s mezinárodní scénou a podílet se na dialogu, který není omezen hranicemi jednoho státu. Odvaha konfrontovat se se světem a být rovnocenným partnerem je pro budoucnost akce tohoto typu to nejdůležitější. Máme pocit, že právě to si vedení Moravské galerie plně neuvědomuje, že se trochu točí v bludném kruhu – jako bychom se stále báli, co na daný ročník řekne pár místních vyvolených.

Náš názor je, že by Moravská galerie, která má od Ministerstva kultury čest a povinnost o tuto akci pečovat, měla být mnohem sebevědomější a ambicióznější. Padesátiletá tradice Bienále by ji neměla svazovat, ale naopak zavazovat k neustálému přehodnocovaní a hledání nových cest. Odráží to do jisté míry nešťastnou provinčnost Česka, ve které je nejen náš obor uzavřen a dlouhodobě spojen a konfrontován s velmi úzkou skupinkou lidí. Stejné platí pro instituce samotné – vazby, kdy zákonitě jeden dluží cosi druhému, zákulisní hry a politikaření, tj. folklor, který ovšem často brání výraznějším krokům a instituci pak značně paralyzuje. Na druhou stranu není samozřejmě dost dobře možné přesvědčovat někoho o nějakých kvalitách, když je ten druhý není schopen vnímat nebo má zkrátka jiné cíle.

Myslíte si tedy, že zatím Bienále není - ať již na lokální scéně nebo ve světovém měřítku - vnímané jako opravdu významná přehlídka? Do jisté míry ano, ale vylepšovat je zde stále co. Navázat na způsob, jakým se pracovalo s programem uplynulého ročníku věnovanému školám a vzdělávání, celý formát této akce posunout zase dál takovým způsobem, který z Bienále učiní událost kriticky reflektující obor a místo, na něž se jednou za dva roky upnou oči všech grafických designérů. To ale není práce na jeden či dva ročníky. A ani ta zmíněná loňská návštěvnost nemusí být zdaleka nepřekonatelná.

To vše souvisí samozřejmě též s rozpočtem, který má Bienále k dispozici (který je de facto srovnatelný s rozpočtem jedné větší výstavy) a který jsme v minulém Bienále využili pravděpodobně na naprosté maximum. Tak jako Bienále musí hledat svůj formát, jenž nekopíruje ani umělecké výstavy, ani filmové festivaly, ale je vlastní grafickému designu, měl by jeho organizátor, tedy Moravská galerie v Brně, hledat způsoby, jak zajistit možnost jeho dalšího růstu.

Potenciál tady je, protože akcí tohoto typu tolik neexistuje, a pokud už jsou, tak skomírají na tom, že se věnují prezentaci artefaktů – jinak řečeno vystavují plakáty.

Tím myslíte obecně přehlídky grafického designu ve světě? Ano, festivaly třeba v Polsku či ve Francii, které vystavují výsledný produkt a nezabývají se příliš tím, jak se design změnil, jak se změnily technologie, způsob komunikace, vnímání atd. Nás zajímá, jak grafický design funguje jako celek, jako způsob čtení, naším zájmem je posunout vnímání role, kterou může grafický design sehrát v běžném životě a k čemu nám všem může posloužit.

Design je o kultivaci a kvalitě prostředí, které nás obklopuje. Bienále je pro nás způsob, jak tyto proměny komunikovat směrem ven, jak na ně upozornit, protože grafický design je dnes všude a uniknout mu už nelze.

______________________________________________________________

foto z výstav a doprovodných akcí k Bienále Brno 2014: archiv MG

______________________________________________________________

Tomáš Celizna (1977) se věnuje grafickému designu zejména ve spojení s novými technologiemi. V letech 2001 až 2005 působil pod hlavičkou dgú. Prostřednictvím Fulbrightova stipendia (2006) absolvoval studium grafického designu na Yale University School of Art v New Haven (MFA, 2008). V současné době žije a pracuje jako nezávislý designér v Amsterdamu, kde také působí jako lektor grafického designu na Gerrit Rietveld Academie. Spolupráce zahrnují, mezi jinými, BAK, basis voor actuele kunst, Utrecht; Graduate School of Design Harvard University, Cambridge; Fakulta Architektury ČVUT, Praha; OASE Journal for Architecture, Rotterdam; Royal Academy of Art, The Hague; Sandberg Instituut, Amsterdam; Stedelijk Museum, Amsterdam a The New Institute, Rotterdam.

Adam Macháček (1980) je grafický designér. Po studiích na VŠUP, Rietveld Akademii v Amsterdamu a Ecal v Lausanne spoluzaložil v roce 2004 studio Welcometo.as, od roku 2011 členem kolektivu 2014 Designers. Zabývá se především navrhováním knih a publikací, ilustrací a identit. Spolupracoval mimo jiné s Moravskou galerií v Brně, Théâtre de Vevey (sezóny 2003– 2012), Galerií Rudolfinum, SFMOMA, Chronicle Books, Památníkem národního písemnictví, Domem umění města Brna a dalšími. Pro Bienále Brno inicioval a připravil výstavy Work from Switzerland (2004) a Work from Mars (2006, spolu s Radimem Peškem). Žije a pracuje v Berkeley.

Radim Peško (1976) je grafický designér žijící a pracující v Londýně. Ve své práci se zaměřuje na tvorbu písem, publikací, vizuálních identit a je také iniciátorem výstavních projektů spojených s grafickým designem. Mezi jeho aktivity se řadí práce pro Moravskou galerii v Brně, Secession ve Vídni nebo Bedford Press v Londýně. Podílel se na identitách Museum Boijmans v Rotterdamu, Stedelijk Museum v Amsterdamu či Berlin Biennale 8 mimo jiné. Účast na výstavách zahrnuje Graphic Design in Production, Minneapolis/New York nebo Graphic Design Worlds v Triennale Design Museu v Miláně. Pravidelně spolupracuje s Kateřinou Šedou na výtvarných projektech a knihách. V roce 2010 založil a řídí digitální písmolijnu RP Digital Type Foundry. Je hostujícím lektorem na Gerrit Rietveld Akademii v Amsterodamu a École nationale supérieure des beaux-arts v Lyonu.

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.