Navzdory spánku

Po několikaleté pauze se na galerijní scéně objevila výstava Davida Možného, která - podobně jako Možného předchozí projekty - reflektuje 70. a 80. léta, dobu autorova dospívání. "To, v čem se tato Možného práce odlišuje od dřívějších, je zájem o mikrostruktury v podobě detailního pozorování interiérového zařízení a jeho částí," píše Jana Písaříková.

Ve filmovém průmyslu se objevuje termín režisér jednoho filmu. Zpravidla označuje osobnost, která se dostala do povědomí publika hned prvním nebo dvěma „celovečeráky“. To stejné by mohlo platit i v případě Davida Možného. Kvantita pravděpodobně nepatří mezi jeho strategie. Naopak je to úspornost a snaha o hledání dokonalého řešení. Po Virtual Soul Vaste (2004) a Rahova (2008) se tento autor opět zjevuje na české galerijní scéně. Zůstává přitom věrný stejným formálně-kompozičním pravidlům, pohybuje se i v podobné tematické linii DIY kultury 70. a 80. let. S takovou malou četností výstavy jej minimálně nelze podezřívat z toho, že by své předchozí projekty jen převlékal do nových kabátků.

Sleepless je světem sám o sobě – technicistním a uzavřeným do smyčky. Fyzická instalace v něm odkazuje k videu a naopak. Vše začíná minimalisticky – obrazem, ne nepodobným kukátkům, které jsme zvyklí vídat na vstupních dveřích panelákových bytů. Vidíme v něm nepatrnou část ornamentu. Poprvé se tento ornament objevil ve virtuální podobě v klipu Virtual Soul Vaste pro skupinu Naše věc jako motiv tapety v místnosti s modře zářícími televizory. David Možný jej v roce 2004 objevil v dobové příručce o útulném bydlení a v rámci Sleepless tento původní vzorek použil.

Obraz s ornamentem – průrva funguje nejen jako hypnotický motiv celé práce, ale i jako předěl mezi námi a tím, co máme v daném prostoru instalace za zády – počátek koridoru potemnělé chodby s totožnou tapetou na stěnách. V jeho prostoru se fyzicky zhmotňují formální prvky Možného videí; jako například horizontálně ubíhající linie. Ve videu Rahova propojují a destruují jednotlivé budovy paneláků, ve Virtual Soul Vaste zase pronikají z jedné budovy do druhé, z architektonických exteriérů do jejich vnitřních prostorů. V případě této instalace se tento digitální postup fyzicky zhmotňuje v podobě „šroubovice“ vytvořené ze vzájemně slepených křesel umístěných asi půl metru nad zemí, pronikající skrze zdi a táhnoucí se napříč jednotlivými místnostmi koridoru.

To, v čem se tato Možného práce odlišuje od těch výše zmíněných, je zájem o mikrostruktury v podobě detailního pozorování interiérového zařízení a jeho částí. Linoleum, tapety, pokojové rostliny (tzv. tchýnin jazyk) nebo skříně a křesla zde plní zdvojenou funkci. V té první odkazují k předmětům, které jsou ukryty v nánosech naší kolektivní paměti. Naše dětské domovy, návštěvy u prarodičů, interiéry starých chat apod. V druhé fungují nevyzpytatelně. Je to zřejmé zejména ve video-triptychu. Vyobrazené předměty v něm podnikají tajnou vzpouru. Vzdorují zažitým konvencím a způsobům našeho vnímání. Díky tomu již neslouží původním účelům, ale rozehrávají abstraktní hypnotickou hru.

Podprahovou vrstvu videa pak vytváří odkazy na existující místa, které Možný používá v novém kontextu. Je to například jediná virtuální scéna – na které vyobrazuje kachlovou zeď z nádraží Santa Lucia v Benátkách.

Název výstavy Sleepless odkazuje ke stavu, kdy nemůžeme usnout. V takových momentech vlastní byty působí neznámě. Jsme v břiše živého organismu, nebo na nádraží vzdálené země? Slyšíme zvuky v radiátorových trubkách, ve tmě rozeznáváme tvary důvěrných, avšak nyní odcizeně vzhlížejících předmětů. Možného instalaci tak nelze považovat za vizualizaci skutečného světa, spíše za vyobrazení mentálního rozpoložení, psychologického stavu, ve kterém se vztahujeme k vlastní paměti a fenoménům, které v ní často bezděčně utkvěly.

______________________________________________________________

David Možný / Sleepless / Galerie TIC: Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 17. 12. 2014 - 3. 2. 2015

______________________________________________________________

foto: Michaela Dvořáková

Jana Písaříková | Narozena 1984, působí jako kurátorka, teoretička umění, autorka krátkých novel a básní. Studuje v doktorském studiu na Fakultě výtvarných umění při VUT v Brně. Ve svém výzkumu se věnuje archivování a historické reflexi efemérních děl (performance art, umění pohyblivého obrazu). Společně s Andreou Vatulíkovou založila v roce 2010 asociaci Expanded performance. Kurátorství se věnuje od roku 2009 (Skříň Metthaw Barneyho, Galerie města Bratislavy, 2009; Bylo-Nebylo, Open Gallery Bratislava 2013, Alotrium, Galerie u Dobrého pastýře společně s Tomášem Hodboděm, dále kurátor v Galerii Aula FaVU VUT, dlouhodobá spolupráce s Galerií města Blanska). Od roku 2014 působí jako associate researcher v Rewind Archive, Dundee ve Skotsku.