Čítárna: Mezera
V aktuálním Čtenářském deníku se Milena Bartlová věnuje knize Mezera, vydané při příležitosti jubilejního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. „Kniha má být ‚kronikou‘, což zde ovšem není míněno jako reference k určitému modu historiografické práce, nýbrž odkazuje nejspíš ke vzpomínce na kroniku pionýrského oddílu,“ tvrdí Bartlová.
Tištěné knihy nezanikají, přestože se masově a stále víc čte z digitálních nosičů. Jejich snadnější produkce zatím ještě nevedla ke ztrátě nemalé prestiže, již kniha má už jen tím, že se připojuje k staleté tradici knižní kultury. Kniha stále ještě spojuje různé vrstvy společnosti a naplňuje různá čtenářská očekávání. Kniha pojmenovaná Mezera nabízí podle Literárních novin „ucelený pohled na čtvrtstoletí významného uměleckého ocenění, které zároveň pečlivě zasazuje do kontextu doby. Naplňuje tak Chalupeckého tezi, že ‚umění je odrazem doby‘… cílem publikace je sebereflexe, ale zároveň odráží celé čtvrtstoletí výtvarné scény v celé její rozmanitosti.“ Autorkou vázaného a velkého svazku o 550 stranách, vydaného při příležitosti čtvrtstoletého výročí listopadové revoluce a založení respektované ceny pro mladé umělce, je kritička Lenka Lindaurová, která od roku 2010 vede Společnost Jindřicha Chalupeckého.
V předmluvě je cíl knihy charakterizován slovy, že „není historií ceny – všichni její dosavadní laureáti, finalisté a držitelé čestných cen vytvářejí určitý rámec knihy, který je zároveň ‚objektivně‘ vymezen respektovanými odborníky tvořícími porotu soutěže“. Čtenář očekává, že koncept knihy bude zřejmě velmi sofistikovaně teoreticky založen na lacanovském konceptu trhliny a zjevující nepřítomnosti. V téže větě autorčiny kratičké předmluvy však narazí na stylistický nesmysl („výročí 25. ročníku ceny“), což citlivějšího čtenáře s vysoce nastaveným očekáváním může uvést do rozpaků. Ostatně jej už znejistil první pohled na titul knihy. O Česku neboli České republice lze mluvit až od roku 1993, takže se tu nějak zapomnělo, že začátek časového rozsahu zájmu patřil ještě Československu.
Mezera je rozdělena do pěti bloků po pěti letech, jež mají vždy stejnou strukturu. Každý z nich uvádějí dva teoretické texty a poté jsou bloky rozděleny na pět částí vždy po roce. Jednotlivé roky začínají selektivním přehledem zpráv o událostech politického a společenského života, jenž je ve stylu Lamperova Posledního týdne v Respektu sestaven ze stylisticky neprovázaných oznamovacích vět. Čím blíž k současnosti, tím víc se toho zřejmě stalo, poslední roky mají dvojnásobný rozsah proti začátku devadesátých. Pak následují stránky sestavené z odstavců popisujících jednotlivé události tuzemského výtvarného života, doprovázené různými obrázky včetně reprodukcí některých tištěných textů, týkajících se Ceny Jindřicha Chalupeckého a jejích laureátů. Doplňují je krátké odstavce nadepsané „deník“. Každý pětiletý blok je uzavřen fotografiemi nositelů cen a závěrečných výstav, obsazením poroty v daném ročníku a přehlednými autorskými profily; ty se opakují tolikrát, kolikrát byl dotyčný ve finále CJCH. V samém závěru svazku je rejstřík členů porot s jejich profesionální charakteristikou. O CJCH samotné, tedy například o pravidlech soutěže či o fungování nadace, zde informace nejsou. Jako informační zdroj není kniha příliš spolehlivá: ve složení porot jednotlivých ročníků jsou chyby stejně jako v rejstříku porotců. Není to ale ničí vina, jak za chvíli uvidíme.
I když je tato struktura pevná, neslouží tomu, aby vyjevila vnitřní linii výkladu nebo rozumově uchopitelné sdělení. Celek je uspořádán v nestrukturovaném systému klipů, v souladu s představou, že cokoli delšího a soustředěnějšího by nebyl recipient ochoten přijmout a že je třeba jej neustále bavit a překvapovat. Scelující autorskou a editorskou koncepci nahrazuje grafický design. Kniha má být „kronikou“, což zde ovšem není míněno jako reference k určitému modu historiografické práce, nýbrž odkazuje nejspíš ke vzpomínce na kroniku pionýrského oddílu. Očekávání náročného čtenáře dostávají zabrat. Předpokládané teoretické ukotvení konceptu se rozplynulo jako fikce a k rozvaze o metodách a možnostech prezentace nedávných dějin výtvarného umění zjevně vůbec nedošlo. I když si Mezera neklade vyšší výkladové ambice než pouze „mapovat“, je výsledná mapa extrémně fragmentární. Lze jistě namítnout, že autorka předem přiznává, že nechce psát historii. Materiál v knize vybírala z vlastního archivu na základě vlastního subjektivního mínění a názorů, a nešetřila osobními, často dosti rychlými a expresivními soudy. Přiznanou subjektivitu prohlubují úryvky soukromých textů Lindaurové, označené jako výpisky z jejího deníku. Jejich dobová autenticita je ale nejistá, protože některé z nich obsahují nynější úvahy a údaje; na řadě míst se jejich obsah nepříjemně dubluje s výkladovými odstavci.
Kniha je tedy hodně osobním projektem. Osobnost, názory, rozhled a schopnosti Lenky Lindaurové jsou ohniskem, jímž prochází vidění kontextu a vytváření mapy mladého českého umění. Takový samožerbuch může působit nepříjemně, můžeme v něm ale také pečlivým čtením identifikovat určité generační symptomy. Lindaurová si například na několika místech deníčku stěžuje, že neměli příležitost se naučit anglicky; o jiných jazycích řeč není vůbec. Výmluvné je, jaké knihy, jež autorku oslovily, nalezneme mezi událostmi jednotlivých let: dvě překladové čítanky a Konec dějin umění od Hanse Beltinga, jenž u nás vyšel v roce 2000, patnáct let po původním textu. V praxi to vedlo k tomu, že část železné opony jakoby byla i nadále neviditelně na svém místě a zahraniční rozhled často zůstal nahodilý a nedostatečně osvojený. „Aby kniha nezajímala jen insidery, ten malý rybník kolem umění, kde se všichni znají navzájem, ale aby vzbudila i zájem širšího okruhu čtenářů,“ stylizuje se autorka do bohémské celebrity. V deníčkových záznamech se dočteme osobní drby, hodně místa je tu věnováno zmínkám o kamarádech a flámech a najdeme tu i arogantní poznámky typu „nesnáším Brno, dostávám z něj okamžitou depresi“.
Autorka se ohrazuje proti nesrozumitelnému jazyku psaní výtvarné teorie (na příkladu textu Mileny Slavické), úvody od srozumitelných teoretiků ale Mezera potřebuje: bez teorie by přece praxe postrádala vyšší ideovou legitimizaci. Pokud předpokládáme, že Martin Pokorný není dosud neznámý talent, ale redaktorská chyba, pak je výběr autorů vskutku reprezentativní. Některé texty jsou přetištěny odjinud, polovinu jich autoři napsali přímo pro tuto publikaci (i když například bibliografický údaj pod příspěvkem Karla Císaře je přinejmenším nestandardní). Vztah obsahu esejů k jednotlivým pětiletým etapám je, s výjimkou prvních dvou od Vlasty Čihákové-Noshiro a Jiřího Přibáně, těžko pochopitelný. V případě Václava Bělohradského je zařazení vyloženě zavádějící: předloňský text je přiřazen k etapě 1995-2000, kdy Bělohradský ještě zastával zřetelně odlišný postoj než nyní.
Humorně a nadlehčeně, pro ty, „kdo mají rádi umění, ale i pro ty, kdo se ho bojí“, deklaruje kniha svůj smysl jako „zaplnění mezery ve vaší knihovně“. Zároveň má ale ambici nejen zmapovat dění, ale také „ukázat, jak současné umění reflektuje dobu a společnost“ a být „klíčem k pochopení souvislostí“. To se klipové kronice podařit prostě a jednoduše nemůže, mohla by být nejvýš jedním z pramenů k takovému hodnocení. Kniha, která by to měla dokázat, by musela být dílem zkušených a teoreticky kvalifikovaných autorů, kteří by ovšem zároveň dokázali psát srozumitelně (a že to není kontradikce, dokazuje řada knih zahraničních). Přesto Mezera není kniha špatná a nebude neúspěšná. Jde jen o to, v jakém kontextu ji správně číst. Rozbor textu a struktury ukazuje, že tu existuje ještě další smysl vydání. Pro potvrzení této interpretace musíme knihu dočíst až k tiráži, kde zjistíme, že ji vydala reklamní agentura Yinachi v rámci své práce pro J&T Banku a její produkt investičního poradenství Magnus Art. Z toho plynou věci ve vydávání knih nezvyklé, například vedle autorky a editorky měla kniha i dvě produkční, dvě korektorky, plus další čtyři nespecifikované spolupracovníky. Klíčová je ale doložka, která říká pravý opak toho, co je běžné při vydávání odborných knih o umění a dějinách: „Vydavatel i autoři se snažili zajistit správnost knihy v okamžiku jejího vydání. Vydavatel ani autoři neodpovídají za jakékoli chyby uvedené v publikaci nebo za následky související s jejím užíváním.“
Užíváním knihy se zřejmě nemyslí ani zaplnění mezery v knihovně, ani pád ze židle, jež by byla knihou podložena. Jde o používání informací o umělcích jako podkladu k investičním rozhodnutím. Z tohoto pohledu je koncepce svazku bez chyby a realizace profesionálně kvalitní. Informace o jednotlivých umělcích jsou na rozdíl od zbytku vytištěny přehledně, bez nadbytečné designérské invence. Současné umění se ukazuje jako něco zábavného, co dokáže konzumovat i někdo, jehož kulturní obzor jinak tvoří tiskoviny o celebritách. Uživatel knihy získává nejen potřebné obchodní informace, ale zároveň vidí své umělce na fotografiích s Václavem Havlem a Tomášem Halíkem. Z bezpečné vzdálenosti se může kochat pověstnou provokativností umělců, nahlížet na jejich nespoutaný život a morální excesy. Autorka to celé zřejmě myslí upřímně. Zastává totiž pojetí umění jako ušlechtilé zábavy – je podle ní „ mezerou mezi závažnějšími kontexty, je oblastí nesvázanou pravidly a zároveň oblastí tajemnou“. Spolu se spektáklem předstírané morální provokace (v odstavci o obrazech Romana Týce, malovaných údajně lidským popelem, chybí informace, že chemický rozbor to vyvrátil) je to pojetí přesně vhodné pro klienty investičního poradenství.
Zacílení Mezery na širší okruh, než jsou zlopověstní insideři umělecké scény, se míjí s idealistickou představou o tom, že umění je natolik důležitá věc, že je správné zpřístupňovat ho co nejširšímu okruhu lidí, včetně neprivilegovaných vrstev, a že takové zprostředkování patří k důležitým položkám péče o společenskou soudržnost. Ostatně autorka dává v knize neustále dosti přezíravě najevo, jak uboze nekulturní a beznadějně nechápavá zdejší společnost je. To, že marketingové techniky překrývají způsoby, jak ukazovat a hledat cesty k umění co nejširší veřejnosti, je úplně logické. Stejně jako je, analyticky viděno, plně srozumitelné, že projekt soutěže o cenu, založený v revoluční euforii, dospívá po pětadvaceti letech do situace, kdy jeho „nezávislost“ (na státu) garantuje poradenská firma v oblasti investic do umění. Je to zcela v souladu se stavem české společnosti ve světě neoliberálního myšlení, jež zná jen cíle přepočitatelné na peníze nebo zábavu. Otázkou pouze je, kdo a do jaké míry na tuto logiku přistupuje.
P. S.: Autorka ani Artalk.cz neodpovídají za správnost textu, za chyby v něm, ani za následky spojené s jeho čtením.
______________________________________________________________
Tady bych čekal velkou diskuzi, čekám dlouho a nic.
Tak jo, pane Vaňousi, když jinak nedáte… Knihu jsem nečetl a číst nebudu, takže pouze k recenzi. Ta je zajímavá. Pí Bartlová Chalupáře soudcovala, takže je recenzi možno chápat i jakési „slovo do vlastních řad“. Nejde jen o špílec na LL, která pohrdá „vobyčejným člověkem“, který nechápe díru v překližce. Zajímavější je, že z recenze de facto vyplývá, že CJCH se přistoupením banky J&T stala čistě komerčním projektem. CJCH vytvoří virtuální umělecké hvězdy a banka zprostředkuje prodej jejich děl svým zákazníkům, kteří chtějí uložit peníze do umění. Ó hrůzo! Leč milovníci čistého umění, nezoufejte! Bankéři brzy zjistí, že jejich klioši nebudou výplody zasloužilých Chalupářů kupovat ani omylem, a půjde od toho. A CJCH bude zas čistá jak slovo boží, nedobrovolně sponzorovaná daňovými poplatníky formou grantů. Hosana!
Ta kniha přesně zapadá do orientace, kterou spoluvytváří naprostá většina českých médií (vyjma Lidových novin), ve kterých je výtvarné umění zmiňováno pouze v souvislostech s aukcemi a prodeji uměleckých děl. Umělci jsou jen jakýmisi výrobními prostředky obchodních artiklů a ze zištných důvodů tuto roli tupě přijímají. A že touto cestičkou šlape i Lenka Lindaurová mně, upřímně řečeno, nepřekvapuje. Troška sebestředné nadmutosti, troška peněz a je vymalováno.