Artalk.cz

Milada Horáková jako skřivan na mikrofonu

Nejen busta Václava Havla byla před pár dny slavnostně odhalena k 25. výročí od pádu železné opony. Veřejnosti byla při této příležitosti také představena podoba vítězného návrhu pomníku dr. Milady Horákové. Stalo se tak symbolicky v Den boje za svobodu a demokracii v pražském Topičově salonu.

Horakova_navrh01

S umisťováním pomníků, soch a památníků do veřejného prostoru jako kdyby se v Praze v poslední době roztrhnul pytel. Jistě máme ještě všichni v živé paměti instalaci rozporuplného památníku věnovaného československým letcům ve službách RAF na pražském Klárově. Dvoumetrový okřídlený lev zde nakonec přistál i přes odpor magistrátních památkářů a odborné veřejnosti letos v červnu. Socha navíc na okraji náměstí zakotvila, aniž by na její vytvoření byla vypsána odpovídající architektonicko-výtvarná soutěž. Šlo totiž o dar. Od té doby vzniklo v Praze několik dalších pomníků. Na začátku září byla v Dejvicích nedaleko budovy ČVUT slavnostně odhalena bronzová plastika připomínající světově proslulého fyzika a konstruktéra Nikolu Teslu. Jen o pár dní později spatřil na Vysočanech světlo světa skleněný pomník věnovaný Emilu Kolbenovi. O necelé dva týdny později pak byla do areálu pražského Posádkového velitelství umístěna busta hrdiny protinacistického i protikomunistického odboje generála Tomáše Sedláčka.

Tím však „pomníková smršť“, zdá se, nekončí. Pokračovat by měla i v nadcházejících měsících. Městská část Prahy 3 totiž plánuje ještě do konce roku vypsat soutěž na pomník slavného žižkovského rodáka a jediného českého držitele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Jeho socha by měla být k vidění na ostrohu, kde se setkává Táboritská a Seifertova ulice. V průběhu roku 2015 by pak na konci Sněmovní ulice na takzvaném Pětikostelním náměstí měl vyrůst také památník věnovaný dr. Miladě Horákové. Jak přesně bude vypadat, se veřejnost dozvěděla před několika málo dny – 17. listopadu v prostorách Topičova salonu na Národní třídě. V rámci slavnostního ceremoniálu zde byly totiž vyhlášeny výsledky soutěže na jeho realizaci. Za vítězný návrh nakonec devítičlenná odborná porota v čele s historikem umění PhDr. Jaromírem Zeminou vybrala umělecký koncept akademického sochaře MgA. Josefa Faltuse, jenž krom prvního místa získal také ocenění ve výši 70 000 Kč. Druhá cena udělena nebyla, zatímco o tu třetí se podělily dva sochařské týmy – první tvořený Janem Kováříkem a Janem Proksou a druhý složený z Pavly Kačírkové a Tomáše Růžičky. Celkem se soutěže zúčastnilo třiadvacet návrhů, které si zájemci mohli v Topičově salonu prohlédnout až do 21. listopadu.

Po osobní prohlídce čtyř místností, v nichž byly návrh umístěné, jsem porotce upřímně politoval. Neměli to totiž vůbec jednoduché. Přestože se do soutěže přihlásilo relativně velké množství projektů, žádný z nich svou kvalitou ty zbylé výrazně nepřevýšil. A co hůř, u většiny z nich jde dokonce s úspěchem pochybovat o jakékoliv hlubší umělecké hodnotě. Šeď, nenápaditost a bezradnost autorů dokonale ilustrovalo sedm takřka identických návrhů, pracujících s motivem řečnického, respektive soudního pultíku, za nímž Milada Horáková svého času stávala. Jistě, pokud se vysloví jméno jediné české političky popravené během vykonstruovaných komunistických procesů, vybaví se většině lidem právě její obrýlená postava za půlkruhovým pultíkem. Těžko si ale právě z tohoto důvodu představit něco méně prvoplánového.

Také vítězný návrh z dílny akad. sochaře MgA. Josefa Faltuse, který by za několik měsíců měl vyrůst v historickém jádru našeho hlavního města, nese tuto podobu. Tvoří ho 170 centimetrů vysoký pultík s mikrofonem vpředu, na němž sedí drobný skřivan. „Na mikrofonu sedí ptáček, skřivánek. A to je Milada Horáková. Zmizela… změnila se v ptáčka, jde za svobodou. Je to silně symbolické,“ vysvětlil Josef Faltus, který před časem vytvořil odborníky silně kritizovanou sochu Josefa Škvoreckého na hlavním náchodském náměstí. Ta je nejenže prosta jakéhokoli nápadu, její původní model měl navíc tak obézní břicho, že ho musel autor na nátlak poroty trochu zeštíhlit. Ostatní části však zjevně při realizaci zůstaly ponechány beze změny. Díky tomu sedí Škvoreckému na krku obří melounovitá hlava. Zatímco v Náchodě sáhl Faltus k realistickému ztvárnění, v případě Milady Horákové zvolil výrazně subtilnější, zároveň však i patetičtější řešení. Druhou zmíněnou charakteristiku ještě více podtrhuje podstavec, na němž jsou vyrytá slova, jež si Horáková zapsala 3 hodiny před smrtí.

Ani návrh Jana Kováříka a Jana Proksy, kteří se umístili na děleném třetím místě, neoplývá kdovíjakou uměleckou hodnotou. Rozhodně však patří k těm neotřelejším. Jeho autoři se totiž rozhodli v případě svého vítězství umístit na Pětikostelní náměstí bílou, realisticky vyvedenou lilii v nadživotní velikosti. Jak moc to ovšem jde dohromady s Miladou Horákovou, toť otázka. Uznání si naopak zaslouží druhý z návrhů, jenž se umístil na bronzové pozici. Ten počítal s pokrytím přední části parčíku nerezovými, zhruba půl metru vysokými kolíky. Řešení je to jednoduché, originální a vizuálně působivé. Kolíky měly být navíc umístěné relativně nedaleko sebe, díky čemuž by dílo v příchozím pozorovateli už zdálky vyvolávalo nepříjemný pocit diskomfortu, sevřenosti a nesvobody. Uprostřed instalace se pak měly skrývat iniciály Milady Horákové. Také pomník ve tvaru seříznuté slzy od Ladislava Sorokáče a Ondřeje Tučka by na místě nepůsobil špatně. Z „pultíkových“ řešení stojí za zmínku snad jen to od týmu vedeného Ivo Kramlem. Postava Milady Horákové totiž měla být podle něj redukována jen na skleněnou stěnu opatřenou brýlemi, límcem a botami.

Tristní na celé soutěži je zejména fakt, že se jí zúčastnilo jen minimum renomovaných autorů. Z těch, kteří momentálně na tomto poli u nás tvoří špičku, v podstatě žádný. Nabízí se otázka, proč tomu tak bylo? Jestli byla na vině nedostatečná propagace, relativně krátká doba k podání návrhů (jen tři měsíce), nechuť podílet se na vzniku angažovaného uměleckého díla, nebo něco jiného? Buď jak buď, porotci v takovém případě neměli první cenu vůbec udělovat, nebo ji udělit, ale návrh nerealizovat. Jako příklad jim mohl posloužit postup někdejšího vedení Prahy 7, které v roce 2007 vypsalo první soutěž na návrh pomníku Nikoly Tesly. Vzhledem k tomu, že žádná z přihlášených prací nebyla tak kvalitní, aby mohla být v blízkosti ČVUT postavena, porotci se rozhodli vítězství nikomu nepřiřknout. O čtyři roky později proto byla vypsána nová soutěž, kam již byli přizváni vybraní umělci. Výsledkem je efektní Výboj Stefana Milkova a Jiřího Trojana, který Dejvice zdobí od září letošního roku. Snahu realizovat pomník Milady Horákové se pokusil předseda poroty Jaromír Zemina vysvětlit tím, že „tato příkladně mravná a ušlechtilá žena“ zatím žádný památník v Praze nemá. Chyba ale lávky. Už od roku 2010 stojí totiž před smíchovským kostelem Českobratrské církve evangelické její socha od Olbrama Zoubka. I kdyby však měl pak doktor Zemina pravdu, není to podle mě důvod k tomu, aby v centru Prahy vznikl pomník nevalné umělecké kvality…

Dlužno ovšem poznamenat, že památník nemá možná ještě úplně vyhráno. Nadační fond Stránský má na transparentním účtu v tuto chvíli něco málo přes 54.000 Kč. Náklady na vytvoření pomníku a jeho usazení na místě by se přitom měly pohybovat někde kolem 540.000 Kč. Kateřina Havelková z Nadačního fondu nicméně tvrdí, že „financování pomníku je zajištěno“ a že „pomník není závislý pouze na transparentním kontě.“

______________________________________________________________

Vítězné návrhy s komentáři poroty zde
Fotografie ze slavnostního vyhlášení výsledků zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *