Soukromá výstavní kaple Zdeňka Sklenáře

Od výbuchu plynu, k němuž došlo v Divadelní ulici v centru Prahy, uplynul bezmála rok a půl. Exploze tehdy poničila řadu okolních budov včetně nedaleké Galerie Zdeněk Sklenář. Ta se nyní přestěhovala do zbrusu nových prostor. Ze Smetanova nábřeží zamířila do Salvátorské ulice. Její výstavní plán by se ale oproti minulosti příliš měnit neměl. Nabízí se celkem oprávněná otázka, jestli je to dobře, či nikoliv…

Jak Zdeněk Sklenář rád připomíná, nachází se jeho nová galerie v sousedství legendárního ateliéru Václava Boštíka. Popravdě řečeno ze Salvátorské ulice do domu číslo 7 v Pařížské ulici, kde se svého času scházeli členové vlivné umělecké skupiny UB 12, to nějakých pár desítek či stovek kroků přeci jen je. To je ale vedlejší. Sám Zdeněk Sklenář si toho musí být dobře vědom, neboť Boštíkův ateliér na sklonku 20. století často a rád navštěvoval. Galerie každopádně opět zakotvila v centru města, tentokrát ve stínu kostela svatého Salvátora. Už když otevřete její vstupní dveře a vkročíte do ní, ovane vás příjemná intimní atmosféra. Podobné fluidum bylo typické i pro předchozí Sklenářovy výstavní prostory na Smetanově nábřeží. Také zdejší galerie nebyla nikterak velká; tvořily ji prakticky jen dvě malé propojené místnosti neumožňující pořádat v ní žádné opulentně laděné přehlídky. Ta současná je přitom ještě o něco decentnější.

Vzhledem k tomu, že dům postavený v letech 1899 až 1909 Osvaldem Polívkou pro bývalou Městskou pojišťovnu sloužil v uplynulých letech ke kancelářským účelům, bylo nutné jeho prostory upravit. Stavební práce svěřil Sklenář pod dohled renomovaného architekta Josefa Pleskota patřícího mezi špičky tohoto oboru u nás. Loni kupříkladu tento písecký rodák opanoval anketu Stavba roku se svou citlivou a zároveň mimořádně působivou přestavbou ostravského plynojemu Gong v multifunkční kulturní centrum. Také úprava nynějšího galerijního prostoru nese jeho jedinečný rukopis. Charakterizuje ji především snaha o maximální střídmost a jednoduchost. Nejvýraznějším zásahem do někdejší dispozice domu bylo ubourání druhého patra a scelení místností v jeden prostor. Galerie se tak může pochlubit mimořádně vysokými stropy, které evokují dojem sakrální stavby. Tento pocit Pleskot ještě více podtrhnul úpravou druhé miniaturní místnosti, jíž dal podobu jakési soukromé kapličky. Díky tomu, že nad bývalým vchodem, který byl zrušen a zazděn, nechal nevelké půlkruhové okno, vkrádá se dovnitř slabé světlo a „kaplička“ tak neustále tone v příjemném šerosvitu.

K slavnostnímu otevření galerie došlo minulý týden. V úterý 9. září její provoz odstartovala vernisáž prací Bohumila Kubišty. Od narození někdejšího člena umělecké skupiny Osma totiž letos uplynulo dlouhých 130 let, což se galerista rozhodl expozicí připomenout. Ačkoli jádro Kubištova díla tvoří obrazy, zaměřena je na jeho méně známé, avšak neméně kvalitní grafické práce. Těm se rodák z východočeských Vlčkovic věnoval ve dvou etapách. Nejprve mezi léty 1904 až 1907, kdy podnikl cestu do Florencie, což se odrazilo také v námětech jeho tehdejších leptů, a poté ještě po roce 1912. V grafické tvorbě přitom Kubišta pokračoval i po započetí 1. světové války, kdy se ze sociálních důvodů přihlásil do armády a jako dělostřelecký důstojník se zúčastnil bojů v okolí chorvatské Puly. Na jeho leptech z této doby tak hraje prim především smrt. Ta čtyřiatřicetiletého umělce dostihla krátce po skončení bojů. V listopadu roku 1918 totiž Kubišta podlehl nákaze španělské chřipky.

Za života tak umělec ovlivněný především Munchovým expresionismem a Picassovým kubismem stihl vytvořit jen 24 grafických prací. Výstava je koncipována jako souborná, takže si na ní mohou návštěvníci prohlédnout všechny lepty. Jeden z nich byl dokonce objeven teprve před několika málo měsíci a veřejnosti je tak představen vůbec poprvé. Největší pozornosti se ale bude až do 12. října, kdy expozice končí, zřejmě dostávat sérii tří výtvarníkových autoportrétů. Vyvedené jsou ještě celkem realisticky, zaujme však na nich znepokojivě zamyšlený a soustředěný Kubištův výraz a jeho uhrančivé oči. V galerijní kapličce si je navíc možné vedle jedné vystavené grafiky prohlédnout také nově vydanou doprovodnou monografii od Mahuleny Nešlehové.

Galerie Zdeněk Sklenář tak plynule navazuje na svůj někdejší výstavní program, jemuž dominovali výtvarníci spjatí s minulým stoletím. Prim v ní vždy hráli a zřejmě i hrát budou umělci jako Václav Boštík, Karel Malich, Zdeněk Sýkora nebo Hugo Demartini. Na jednu stranu je škoda, že v ní snad kromě Sklenářova oblíbence Federica Díaze, navazujícího ovšem na dílo výše zmíněných, nebudou dostávat prostor mladší autoři, na druhou stranu je to ale celkem pochopitelné. Všichni bychom si asi přáli, aby v Praze působilo více soukromých galerií orientovaných na současné umění, těch se ale budou muset chopit jiní. Zdeněk Sklenář je totiž s generací výtvarníků, jejichž umělecký vrchol nastal někdy okolo 60. až 80. let, bytostně spjatý. S většinou z nich se osobně znal, navštěvoval jejich ateliéry a kupoval od nich jejich práce. Roli v tom samozřejmě sehrál i jeho stejnojmenný strýc, který do této generace umělců patřil. Těžko tedy od pana Sklenáře očekávat něco jiného.

______________________________________________________________

Bohumil Kubišta: Grafika / Galerie Zdeněk Sklenář / Salvátorská 6, Praha / 10. 9. – 12. 10. 2014

______________________________________________________________

foto: Markéta Texlerová