Artalk.cz

Od Kanta až k supům

Aktuální výstava v Drdova Gallery, představující primárně videa zahraničních autorů, přivádí Jana Kratochvila k úvaze, proč a za jakých podmínek médium videa v galeriích prezentovat.

Koncept výstavy kurátorky Claire Bruekel v Drdova Gallery stojí na přímočaré pohnutce zpochybnění aktuální tendence uchovávání vzpomínek skrze osobní časosběrnou naraci generovanou mimo jiné sociálními sítěmi. Zaštiťuje jej zvučný titul, srovnatelný s názvem hollywoodského kasového trháku, Legacy. Rétorika doprovodného textu staví na základní edukativní lince se začátkem u Kanta, přeskakující “následující staletí” s popisem rozvoje zájmu o záznam osobního obrazu, aby bylo na závěr možné položit obecné otázky po samotném smyslu uchovávání vizuální sebereprezentace. Každý prý hrajeme roli ve svém filmu, píše Claire a demonstruje svůj postoj pěti uměleckými díly. Do jaké míry jde o výrazně zjednodušující zkratku (podobně jako berlička s Kantem v textu), která trendy téma pouze deskriptivně shrnuje, asi záleží na aktuálním rozpoložení diváka procházejícího výstavou. Vazba mezi jednotlivými díly má svoji gradaci a vtipné vypointování na závěr. Tato dynamika možného čtení, díky které si výstavu bezesporu užijete, však neřeší absenci jasného závěru, vyústění, které by nám řeklo víc než jen “prach jsi a v prach se obrátíš” nebo doslova, řečeno s názvem finálního díla, “mrknutím oka”. Pouhý popis situace a zvednutý prst varování “pozor, jsme přece jen smrtelní a selfies nás nezachrání” mi zkrátka přijde pro tak zásadní téma jako poměrně plytké zpracování.

Screen Shot 2014-09-14 at 9.33.34

Co mi nicméně přijde více hodné pozornosti je volba dominantního média ve výstavě. Spojení zahraniční kurátorka prezentující zahraniční umělce formou videa (a dvou sérií fotografií) v mých očích naznačuje jistý ekonomický rozměr výběru děl. Vzhledem k míře nákladů spojených s transportem hmotných artefaktů, jejich pojištění a přidružené administrativy, se stává vystavení digitálního videa nejjednodušší formou prezentace umění mimo hranice lokálního prostoru. Lucie Drdová na tuto moji poznámku reagovala upozorněním, že zájem kurátorky v posledních letech dlí právě u média videa a tedy nejde o žádné překvapení, respektive není důvod mluvit o ekonomickém aspektu věci. Má samozřejmě pravdu, Claire Breukel opravdu věnuje médiu videa výraznou pozornost, nicméně vzhledem k faktu, že její profesní pole je “internationally based”, na cestě mezi San Salvadorem, Miami, New Yorkem a množstvím krátkodobých kolbišť (díky jejímu působení v PUMAVision), troufám se dohadovat o jisté spojitosti mezi snadnou šiřitelností digitálních dat a její práce.

Zde však narážíme na problém, že uzpůsobení prostoru pro ideální prezentaci videí u nás nemá mnoho úspěšných předpokladů. V současnosti je možné v Karlín Studios zhlédnout výstavu kurátora Michala Novotného Prague Pride: East Side Story, prezentující převážně práci zahraničních umělců, a to pouze ve formátu videa. Michal instalací své výstavy představuje mimořádně nápaditý vizuální celek, jakýsi video salon ve smyslu klasických salonů malířských, ovšem v architektonickém stylu blízkém spíše antickému sloupořadí. Pro udržení pozornosti u jednoho videa je navzdory své působivosti tento způsob instalace prakticky absurdní. Podobná situace nastala třeba u velké přehlídky Ostrovy odporu ve Veletržním paláci NG, pro kterou Zbyněk Baladrán připravil instalaci zaplněnou nejrůznějšími monitory a televizory promítajícími množství videí. Video v galerijním prostoru tak stále bojuje se svým prakticky nepřemožitelným protivníkem, skutečným kinem. Dílo se často musí přizpůsobovat daným dispozicím, což mu ne vždy přidává na působivosti. V New Yorku působící umělkyně Lucy Raven k tomu v rozhovoru pro Mousse Magazine říká: “Namísto uvažování o tom, jak by umělec mohl upravit své dílo, aby lépe vyznělo ve výstavním prostoru, mě mnohem více zajímají kontext, který je uzpůsoben tak, aby potřebám díla vyšel vstříc: architektura koncipovaná, navržená a postavená pro jedinečné potřeby filmové projekce.” Jako asi nejideálnější příklad takového přístupu z nedávné doby musím jmenovat výstavu Josefa Daberniga ve vídeňském MUMOKu, která na měnícím se půdorysu více pater nabídla nadmíru precizní minimalistické bludiště jednotlivých svébytných projekčních prostor. Pro diskuzi vztahu filmu určeného pro plátno a filmu nebo videa instalovaného v galerii jsou zásadní také instalace výstav Steva McQueena, konkrétně jeho loňská retrospektivní výstava v Basilejském Schaulageru.

Co se však odehrává v Drdova Gallery? Okna ve výstavním prostoru byla zastíněna sádrokartonem, míra světelnosti je tedy silně redukovaná. Zůstávají však prosklené vstupní dveře, což v slunném dni ovlivňuje vnímání jinak poměrně impozantně instalované smyčky záznamu procesu skenování od Emilia Chapela Pereze. Iluze postupného snímání celé místnosti se při denním světle rozplývá v neurčité abstraktní mlhoviny. Mnohem víc prostoru pak dostalo poměrně známé dílo Grety Alfaro In Ictu Oculi v zadní odstíněné místnosti galerie. Fakt, že je běžně dostupné v plném rozsahu na Vimeo, ale vzbuzuje nepříjemné otázky po zdůvodnění výběru zrovna této práce. Podobně jako u videa I Am Your Grandma Jillian Mayer, k němuž má sama autorka poměrně vypovídající teaser na vlastním webu.

Z čehož vyvstává další otázka – a to sice po nutnosti galerijní prezentace uměleckého díla obecně dostupného na internetu. Když říká Nathaniel Dorsky, opět cituji z Mousse Magazinu, “…vidět nebo vlastnit film na 16 mm pásu se rovná návštěvě muzea a setkání s originálním dílem – tedy nezaměnitelné zkušenosti”, upozorňuje mimo jiné na to, že digitální video má svoji autenticitu pouze pokud jsou jeho parametry náležitě ohraničené. Vidět HD video na Vimeo na velkém domácím monitoru nebo na monitoru v galerii už postupně ztrácí náležitou odlišnost výsledného zážitku. Samozřejmě nechci tvrdit, že video z internetu nepatří do galerie. Chci pouze zdůraznit, že práce s ním vyžaduje mnohem větší odpovědnost. Co můžeme vidět na webu, nebo jsme už viděli na jiných výstavách, chceme poznat v novém kontextu, odhalit další významy, které k jeho čtení kurátor svým výběrem a specifickou instalací připojuje. Zde jsem bohužel v případě dvou jmenovaných videí nic nového nezažil a považuji tak jejich výběr za poměrně slabý.

Screen Shot 2014-09-14 at 9.33.42

V tomto ohledu je obohacující činnost serveru Vdrome, který prezentuje filmy ve vybraném výstavním čase. Na začátku září bylo možné například po dobu deseti dní zhlédnout nový film Camille Henrot, jedné z nejpozitivněji hodnocených umělkyň posledního výtvarného bienále v Benátkách. Právě Vdrome tak odpovídá svou činností na mnoho otázek kolem autenticity videa/filmu jako uměleckého díla šířeného po internetu.

Pokud nic jiného, tak výstava Legacy alespoň vyvolává otázky po své vlastní formální a obsahové stránce, nikoli však již tolik o sdělení, které by měla představovat, to je zkrátka bohužel až příliš jednoduše čitelné na první dobrou.

______________________________________________________________

Legacy / umělci: GRETA ALFARO, RODRIGO DADA, JILLIAN MAYER, RONALD MORAN, EMILIO CHAPELA PEREZ / kurátorka: Claire Breukel / Drdova Gallery / Praha / 28. 8.- 11. 10. 2014

______________________________________________________________

foto: Hynek Alt

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *