Artalk.cz

Kontrolované politiky = neveřejnoprávní: k výstavě Natalie LL

O tomto víkendu skončil Zlínský salon, přehlídka současného vizuálního umění. Události s ním spojené vedou k zamyšlení, proč financovat z veřejných prostředků angažované výstavy, na které „stejně skoro nikdo nechodí“.

Pohled do výstavy Natalie LL v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně.
Pohled do výstavy Natalie LL v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně.

Na základě informací z médií by se mohlo zdát, že nejdůležitější událostí letošního ročníku Zlínského salonu, který pravidelně každé tři roky organizuje Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, byla výstava polské umělkyně Natalie LL, jež byla uzavřena (a následně opět otevřena) proto, že ji vedení kraje – jakožto zřizovatel instituce – označilo za pornografickou a pro krajskou galerii nevhodnou.

Případů, kdy vyšší politická moc zasahuje do činností galerií a kurátorů, nalezneme hned několik. Vedle Zlína zmiňme třeba nedávný příklad výstavy Privátní nacionalismus, které byla na základě stížnosti Livie Klausové odebrána přislíbená finanční podpora z Ministerstva kultury SR, či uzavření galerie Artwall po vystavení děl reagujících na městskou reklamní kampaň. Všechny uvedené případy mají společného jmenovatele. Jakoby zásahem do kurátorského a uměleckého konání dávali úředníci najevo, že politická, sexuální a závažná společenská témata sice umění řešit může, ne však za veřejné (státní, krajské, městské) peníze. Ve Zlíně byl tento problém ještě vystupňován argumentem, který se týkal nízké návštěvnosti Zlínského salonu (alespoň ve srovnání s paralelně probíhající výstavou panenek), což vede k otázce, zda je správné financovat z veřejných peněz výstavu, která zajímá jen úzký okruh veřejnosti a případně – nedej bože – řeší nějaké nebanální téma. Hledání odpovědi začnu trochu zeširoka.

Při instalaci výstavy je třeba dávat pozor, aby se Lenin nedíval špatným směrem.
Při instalaci výstavy je třeba dávat pozor, aby se Lenin nedíval špatným směrem…

První odbočka vede směrem do naší socialistické minulosti. Jako dědictví komunistického režimu si totiž s sebou podvědomě chtíc nechtíc stále neseme představu toho, co by mělo umění představovat. Zatímco oficiální scéna produkovala převážně realistická figurální díla s náměty kosmonautů, zemědělců a spokojených rodin, k zařazení do šedé, případně disidentské zóny často stačilo orientovat se na abstraktní či surrealistické tvarosloví, s jasnou nelibostí státních reprezentantů Československé socialistické republiky se setkávaly nejrůznější happeningy a performance již ze své formální podstaty. S politickými a dalšími tématy reagujícími na aktuální společenské dění zde – až na výjimky – nemáme přímou historickou zkušenost. Důsledkem toho je, že nejsme schopni připustit si, že se ve chvíli, kdy umění zpracovává politické téma, nejedná o jednosměrný útok na politické představitele, kteří by se měli bránit zrušením dané výstavy či odebráním financí, ale že je to podnět k otevřené diskuzi. Zároveň jsme se však v minulosti naučili číst narážky mezi řádky a to i tam, kde žádné nejsou, protože jejich existence je ve svobodném státě umožňujícím debatu neopodstatněná. To bohužel zapříčiňuje, že politici mohou vidět některé souvislosti i v případech, které nijak výsměšně míněny nebyly (například náhodné nainstalování díla pracujícího se sochou Lenina v krajské galerii před okno, z něhož je výhled na krajský úřad, přičemž autory díla jsou Slováci, kteří mají s komunální zlínskou politikou nulovou zkušenost). Tento fakt je třeba si uvědomit a začít s ním pracovat.

...nebo aby nebyla příliš hříšně pornografická (z videa Natalie LL).
…nebo aby nebyla příliš hříšně pornografická (z videa Natalie LL).

Druhá odbočka se ještě více dotýká témat jako takových. Z podstaty komunistického režimu je jasné, že nebylo možné znázorňovat témata politická, nicméně ani v radikálním akčním umění 70. a 80. let se systematicky nesetkáváme s motivy jako je smrt, sexualita, porod či s ním související menstruace; přičemž tato témata byla vymazána nejen z kategorií témat uměleckých, ale témat pro diskuzi obecně. Přestože se tato situace v poslední době mění, jejím důsledkem je, že lidé se děsí začátku i konce života probíhajících v nepřirozených podmínkách nemocnic, že jediné poučení, které mladá dívka dostává od rodičů jako výbavu do sexuálního života, je ilustrovaná příručka o pohlavním dospívání pro děti ve věku 11-13 let a informace, že menstruace bolí a je to strašná otrava. Uzavřením výstavy Natalie LL předáváme svým potomkům zprávu, že jakékoli umělecké zobrazení související se sexualitou je pornografické a tudíž naprosto nevhodné. Představa, že by na výstavu mohl jít rodič s dospívajícím nezletilým synem či dcerou, budí dojem, že by tento rodič měl být nejlépe zavřen za kažení morální výchovy dítěte. Stejnou optikou je však reklama na klenoty s dívkou s poodhaleným poprsím, lascivním výrazem a jazykem olizujícími si rty, hlásající že „šperky nejsou hřích“, vnímána jako naprosto v pořádku. Umění je při tom cestou, která nás učí tyto v dětství vypěstované stereotypní bariéry překonávat.

Šperky naštěstí být hříšné můžou.
Šperky naštěstí být hříšné můžou.

Třetí odbočka vede ke srovnání s televizí. Právě České televizi je věnované poslední číslo časopisu A2, ve kterém vyšel i rozhovor Lukáše Ryteckého a Apoleny Rychlíkové s režisérem a vedoucím pražské katedry dokumentu Karlem Vachkem. Vachek v něm tvrdí, že žijeme ve stavu, kdy v televizi takřka žádná kvalita není a diváci ji tedy těžko mohou rozpoznat. Vedle toho dodává, že pro současnou českou veřejnoprávní televizi je charakteristická takřka jen zábava, že u nás je „veřejnoprávní televize kontrolována politiky a s veřejnoprávností pak nemá nic společného“. Náprava je podle Vachka možná, avšak za té podmínky, že by se „vedení televize muselo vyrovnat s tím, že by jim řada diváků psala, že nové pořady v televizi nechtějí. Museli by zkrátka nastartovat úplně obrácený proces a pouštět lidem přesně to, co nechtějí.“ Analogie s výtvarnou scénou se přímo nabízí.

Ale co, nejdůležitější je přece návštěvnost. Nebo že by ne?
Ale co, nejdůležitější je přece návštěvnost. Nebo že by ne?

A zde se konečně dostáváme k odpovědi na otázku, zda je dobré z veřejných prostředků financovat něco, co zajímá pouze úzkou část veřejnosti. Díky tomu, že výtvarné umění (na rozdíl od televize) bohužel v hledáčku politiků (až do chvíle, kdy se zprostředkovaně dozví o prezentaci konkrétního, z kontextu vyseknutého díla) většinou není, nejsme v situaci, kterou popisuje Karel Vachek. Pokud si dodáme sebevědomí, můžeme si říci, že výtvarné umění se nachází ve stádiu „nápravy“, kdy ukazuje lidem to, co nechtějí. Avšak i pokud od tohoto mírně egoistického přirovnání odstoupíme, vyčítat Zlínskému salonu, že jeho návštěvnost je výrazně menší než u „konkurenční“ výstavy hraček, je jako vyčítat České televizi, že investuje peníze do výroby produkčně náročného dokumentu mapujícího současnou uměleckou scénu místo toho, aby se zaměřila na zábavný seriál z nemocničního prostředí. Je v pořádku, že všechny tyto formáty existují, pokud si však řekneme, že z veřejných peněz není dobré podporovat něco, co v současnosti zajímá úzkou skupinu lidí, učiníme tím krok zpět, který bude velmi složité napravovat. Není v pořádku, když politici zasahují do tematicky angažovaných výstav ve státem, krajem či městem zřizovaných institucích, protože kontrolované politiky = neveřejnoprávní. Návštěvnost výstavy je pak jen jedním z hledisek, podle kterých lze měřit její úspěšnost. Těmi dalšími jsou například ohlas u odborné veřejnosti, potenciál k vyvolání společenské diskuze či poselství pro budoucí generace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *