Artalk.cz

Intervence Manifesty do Zimního paláce

Hlavní výstava desáté Manifesty je rozdělena na dvě části, přičemž jedna z nich je roztroušena po sálech stálé expozice Ermitáže. Tento přístup není nikterak novátorský, avšak pro letošní Manifestu stěžejní.

Druhá část výstavy se odehrává přímo ve stálé expozici Ermitáže, Katharina Fritsch.
Katharina Fritsch

Jako jeden z důvodů hovořících proti přesunu nerealizovaného návrhu budovy Národní knihovny od Jana Kaplického na jiné místo použil Adam Gebrian argument, že design je dobrý, ať jej umístíme kamkoli, architektura pak jen na tom místě, pro které ji architekt navrhl. S výtvarným uměním je to o něco složitější. Nový kontext může dílu vzít jeho původní funkci a učinit z něj jen objekt k dívání, či jej dostat do nečekaných souvislostí, které však mohou být pro dílo jak pozitivní, tak negativní.

Hlavní přehlídka letošní Manifesty je instalována v sálech petrohradského muzea Ermitáž, přičemž část děl se nachází v prostoru určeném přímo pro ni, část potom kurátor Kasper König zakomponoval do stálé expozice v Zimním paláci, kde tvoří intervenci do prezentace sbírek evropského umění nashromážděných ruskými cary. Tento záměr lze interpretovat tak, že Ermitáž s frontami turistů stojícími na lístky k takovémuto kroku přímo vybízí, protože toto je to místo, kam směřují snad všichni turisté v Petrohradu. A jak jinak je přilákat k tomu, aby si vedle Michelangela, Rubense a Picassa (jehož raným obdobím se ostatně časová linie v Ermitáži uzavírá) prohlédli i současné umění, než naservírovat jim jej přímo pod nos.

Zásah do stálé expozice však není v tomto případě ničím objevným. Pokud sáhneme po příkladech do českých institucí, pracovala takovýmto způsobem například již za dob působení Marka Pokorného Moravská galerie v Brně, která organizovala tzv. Dostaveníčka, jejichž podstatou bylo putování jednotlivých děl mezi třemi budovami, jejichž stálé expozice se orientují na staré, moderní a užité umění.  V letošním roce pak byl v Národní galerii v Praze zahájen projekt Vytržené obrazy, ve stálé expozici jsou na místě obrazů gotických vystavena abstraktní oltářní plátna od současného malíře Patrika Hábla. Ten ostatně podobným způsobem pracoval pro kostel Nejsvětějšího Salvátora, který hostí intervence žijících umělců ve svém interiéru každoročně. Ze zahraničních příkladů zmiňme namátkou například muzeum Kolumba v Kolíně nad Rýnem. Kasper König tedy nepřichází s novým trendem, spíše se veze na vlně módního. Pokud bychom chtěli Manifestě dodat na vážnosti, můžeme říci, že potvrzuje přínos nastoleného trendu, či dokonce že jej institucionalizuje.

Susan Philipsz
Susan Philipsz

K zásahům do stálé expozice zde dochází hned několika způsoby. Ten nejméně invazivní spočívá ve vyklizení dvou sálů s Matissovými obrazy – ty se pro tento účel pravděpodobně ve snaze přilákat pozornost masového návštěvníka i ke druhé části Manifesty přesunuly do prostor, kde se nachází další část bienále. Matisse ustoupil Nicole Eisenman a Marlene Dumas, u níž stojí za to se na chvíli pozastavit. Přímo pro Manifestu totiž vytvořila sérii akvarelových kreseb zachycujících portréty významných homosexuálů, jejichž život byl nějakým způsobem spojený s Petrohradem: Gogol, Čajkovskij, nechybí novináři, vynálezci… Do této neinvazivní skupiny by šlo zařadit i ta díla, která prostor neovlivňují vizuálně, konkrétně Sarah Philipsz, jež se do širšího povědomí dostala díky Turnerově ceně (2010) a od níž se očekává, že výsledkem její práce bude intervence hudební. Schodiště Ermitáže, které až do Velké říjnové revoluce sloužilo jako hlavní vstup do Zimního paláce, rozezvučela skladbou inspirovanou hlavní postavou z románu Jamese Joyce Plačky nad Finneganem. Jen si nejsem jistá, zda fakt, že hudba má navozovat zdání Něvy vylévající se ze svých břehů a stoupající po schodištích do vrchních pater, je jasný i bez přečtení katalogu, stejně tak, zda si většina návštěvníků nesplete dílo Philipsz s vystoupením hudebníků, kteří podobně jako na českých zámcích příležitostně zpříjemňují divákům prohlídku Ermitáže.

Děl, které konkrétním způsobem reagují na konkrétní místo (přičemž je tento fakt hned na první pohled čitelný), je zde povícero. Japonská umělkyně Yasumasa Morimura nechala svěsit veškerá plátna s Rembrandtovými díly v jednom ze sálů a místo nich zavěsila na zdi prázdné rámy. Škoda jen, že tento radikální zásah nemohl v galerii vydržet déle, jednalo se o krátkodobou performance, kterou již v době zahájení Manifesty ilustrovaly pouze v expozici umístěné fotografie, jimž však – podle odposlechnutých reakcí – kolemjdoucí příliš nerozuměli. S architekturou paláce si pohrál další japonský umělec – Tatzu Nishi, který v jednom ze sálů postavil na lešení domeček, z exteriéru připomínající rybářskou chatrč, v interiéru pak obývací pokoj, jehož prostor okupuje křišťálový lustr, pro který tak Nishi vytvořil prostředí, v němž působí nepatřičně. Před budovou Zimního paláce potom stojí s kapotou rozbitou o strom Lada, kterou sem z Belgie přijel dnes v Mexiku žijící Valon Francis Alÿs (dokumentace jeho cesty je prezentována ve druhé boudově).

Další zásahy jsou pouze kurátorského rázu, tedy kurátor přemístil do Ermitáže již dříve vzniklé dílo na místo, kde by podle něj mohlo nějakým způsobem komunikovat se svým okolím. Za konkrétní příklad poslouží růžová „panenka“ životní velikosti vytvořená „z mušlí“ od Kathariny Fritsch umístěná jako šlechtična s psíkem do sálu prezentujícího honosný nábytek či Lara Favaretto, jejíž betonové podstavce doplňují sokly pro antické sochy.

Lara Favaretto
Lara Favaretto

Snaha o propojení konkrétního místa s konkrétním dílem je z této části přehlídky značně patrná, přesto zde nalezneme i díla, u kterých je tento záměr čitelný spíše pocitově než vizuálně. Patří sem třeba Gerhard Richter, jehož obraz Ema z roku 1966 umístěný v jenom z hlavních sálů v podstatě nelze neminout, případně dílo Josepha Beuyse Ekonomické hodnoty prezentující na policích vystavené potraviny, které Beuys nakoupil v roce 1980 v obchodě ve východním Německu. Důvody pro výběr děl se pak již jen velmi obtížně hledají u Louise Bourgeois či Pavla Peppersteina.

Přes veškeré výše popsané snahy o výběr děl koncipovaný tak, aby korespondovala se svým okolím, či jej doplňovala, není výsledný dojem z přehlídky natolik přesvědčivý, jak by se mohlo zdát. Ermitáž patří s třemi miliony děl, které má ve svých sbírkách, mezi největší muzea umění na světě a rozsah sálů, v nichž se její expozice rozprostírají, je enormní. Instalace Manifesty zde mnohem více než zásah do stálé výstavy v Národní galerii připomíná přehlídku typu Sochy v ulicích, která bývá instalována na různých (často i skrytých) místech ve velkém městě. Abyste jednotlivé věci objevili, musíte galerií procházet buď se záměrem vidět právě tato konkrétní díla, který vyžaduje vlastnictví mapy (přičemž orientace v ní není jednoduchá, v oficiální přehledné mapce Zimního paláce intervence vyznačeny nenaleznete), nebo se smířit s tím, že náhodou objevíte jen některá z nich a že ta méně nápadná při otupělém procházení čtyřicátým devátým sálem prostě minete. Kromě toho se kurátor při výběru umělců nepustil do žádného experimentu a sázel na jistotu, obdobně jako kdybyste chtěli ukazovat, jak se hraje fotbal na národním družstvu Brazilců. Uvidíte vše, co od fotbalu očekáváte – Richter působí famózně – ale žádné velké překvapení typu „Brazilce porazil Honduras“ se nekoná.

Přesto tuto část Manifesty považuji za tu výrazně vydařenější. Ať již její výsledek interpretujeme jakkoli, i když si budeme stěžovat na to, že kurátor ignoruje umělce z určitých zemí nebo věkových kategorií, je zde čitelný jasný záměr, který navíc reaguje na konkrétní místo.

To se u druhé části hlavní přehlídky bohužel říci nedá. Pominu-li způsob, jakým se zmíněnému Francisi Alÿsovi podařilo prezentovat jeho cestu Ladou přes Evropu (vydařený výsledek se skládá z koláží, videa i dokumentů schraňovaných po cestě), a prezentaci videí Eleny Kovyliny (na náměstí před Zimním palácem nechala nastoupit desítky lidí stojících na židličkách do řady tak, že díky různým výškám židlí jsou jejich hlavy v jedné výšce), jedná se o poměrně sterilní salonní přehlídku současného umění, která by se mohla odehrávat kdekoli na světě. Odpovědi na otázky, proč právě na Manifestě, proč v Petrohradu či s jakými novátorskými přístupy přichází, zde nenacházím.

______________________________________________________________

Manifesta 10 / kurátor: Kasper König / Petrohrad / 28. 6. – 31. 10. 2014

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *