Artalk.cz

Manifesta v Česku?

V Petrohradu na konci června odstartovala desátá Manifesta, putovní evropské bienále současného umění. Následující bude v Curychu, pro rok 2018 je ve hře Praha. Nakolik je však opravdu reálné, aby se některá z příštích Manifest odehrála v Česku? A pokud by k tomu došlo, je Praha nejvhodnějším hostitelským městem? Co by jí to mohlo přinést a naopak jak by jí to mohlo případně poškodit?

Manifesta

Manifestě její značná flexibilita (koná se ob rok vždy na jiném místě, ve spolupráci s jinými institucemi, má jiného kurátora) umožňuje pokaždé jiným způsobem hledat cesty, jak posouvat možnosti prezentace současného umění a jak zpracovávat aktuální témata. Její snahou je přitáhnout pozornost k umění v místech, která nepatří mezi nejvlivnější umělecká centra, což je podmínka, kterou v sobě obsahuje samotná definice Manifesty. Myšlenka na její organizování vznikla v první polovině devadesátých let v Nizozemí, kdy si umění západní Evropy ještě nebylo zcela jisto, jakým způsobem přijme ztraceného východního bratra (a naopak). Všechny tyto okolnosti si je třeba uvědomit, když se díváme na Manifestu z dnešního pohledu a přemýšlíme-li o tom, kam se za dvacet let své existence posunula, i o místech, která by se měla stát jejími hostiteli.

Až do letošního roku byla jediným městem s komunistickou minulostí, kde se Manifesta na jednu sezónu usídlila, slovinská Lublaň (Manifesta 2000). Ne že by jiná města nebyla ve hře: v devadesátých letech se relativně intenzivně jednalo právě o Praze, která nakonec vypadla ze hry, primárně kvůli neshodám mezi organizátory a místními kurátory. Poněkud potichu se Praha do jednání vrátila letos, kdy se jedná o místě, kde se Manifesta uskuteční v roce 2018, a Praze ve výběru konkuruje Palermo a Skandinávie. Pokud si pak do Googlu zadáme Manifesta 2018, vyskočí na nás italské články o kandidatuře Palerma či rozhovor s šéfem Kalmar Konstmuseum, s nímž by – při volbě Skandinávie – Manifesta spolupracovala. O Praze se v této souvislosti nedozvíme zhola nic.

Těsně před zahájením petrohradské přehlídky přitom naše hlavní město navštívil Paul Domela, programový ředitel liverpoolského bienále a člen výboru Manifesty, který zde zastává funkci finančníka. Jeho úkolem bylo zjistit, jakým způsobem fungují místní instituce, jak se na uspořádání Manifesty dívá místní scéna a hlavně – zda by Praha byla ochotna Manifestu spolufinancovat, přičemž se od města očekává, že do této akce vloží 4 milióny eur. Při současném kurzu se dostáváme někam na 108 miliónů korun. Pro srovnání: částka, kterou letos Praha investovala do jednoletých i víceletých projektů zabývajících se výtvarným uměním je 21,5 milionu (v této sumě jsou zahrnuty i projekty týkající se architektury a designu).

Obecně návštěvu Prahy hodnotí Domela kladně: líbilo se mu hlavně v Galerii Rudolfinum, pozitivně na něj zapůsobily aktivity tranzitu (tranzit.org byl spolukurátorem Manifesty 2010), nikdo z kurátorů a umělců, s nimiž mluvil, mu neřekl, že by Manifestu v Čechách vyloženě nechtěl. Horší je to s politiky, z jednání na magistrátu vyplynulo hlavně to, že je před volbami a nikdo mu nic nemůže najisto přislíbit. Na otázku, proč mít Manifestu v Praze, se zde odpovědi nedočkal. Nicméně při výběru hostujícího města nevstupují do hry jen problémy finanční a intelektuálně-umělecké, ale také administrativní a politické či způsob komunikace s místní scénou. Jak náročný je to úkol se ostatně ukázalo ať již při volbě Nikósie v roce 2006 (Manifesta se na poslední chvíli kvůli protestům místních umělců přestěhovala na jiné místo) či při volbě Petrohradu pro letošní ročník, který je spojen s bojkoty z důvodů nedávných událostí na Ukrajině.

Taktéž je diskutabilní, zda lze Petrohrad považovat za místo, které není vlivným uměleckým centrem, z čehož vyvstává otázka, jak takové centrum vlastně definovat. Na obdobném levelu jako Petrohrad se nachází i Praha (ostatně obě města stále těží primárně ze své minulosti, zatímco současné kulturní dění zůstává – alespoň při pohledu z vnějšku – poněkud upozaděno). V tomto ohledu je důležité, zda na města chtějí organizátoři Manifesty nazírat v regionálním, evropském, či světovém kontextu.

Pokud bychom zvolili ten regionální a čistě hypoteticky Prahu nechali stranou, primárně by se jako další město nabízelo Brno. V této souvislosti si lze vzpomenout na projekt Rostislava Koryčánka, se kterým se podruhé hlásil do funkce ředitele Domu umění a ve kterém zmiňoval snahu pokusit se jednat o Brně jako hostitelském městě a Domu umění jako partnerské instituci. Pomineme-li všechny ostatní problematické body (Koryčánek již v čele Domu umění nestojí, rozpočet Domu umění jakožto příspěvkové organizace Magistrátu města Brna se pohybuje někde mezi 10 a 15 miliony korun ročně atd.) není od věci uvědomit si, že Manifesta se koná ve stejných ročnících jako Brněnské bienále grafického designu, které okupuje veškeré prostory Moravské galerie, a je otázkou, zda pořádání dvou významných mezinárodních bienále vedle sebe je pro přehlídky ztrátou, či přínosem.

Mnohem dál než Brno došla v konkrétních jednáních o Manifestě Ostrava, kde se uvažovalo o uspořádání právě letošního ročníku. Jan Světlík, který měl ostravskou Manifestu spolufinancovat, však nakonec z projektu odstoupil. Vraťme se tedy k Praze, která by pravděpodobně nejsnáz zvládla akci finančně utáhnout. Nebylo by to však zadarmo. Dovolím si použít přirovnání Zbyňka Baladrána, který v souvislosti s Manifestou zmínil olympijské hry. Po výtvarném bienále sice nezůstanou žádné opuštěné rozpadající se bobové dráhy, ale díra v rozpočtu města určeném na kulturu ano a je otázkou, zda a jak by byly financovány další s výtvarným uměním spojené projekty.

Na druhé straně mediální zájem o Manifestu je enormní, respektive v českých podmínkách téměř nepředstavitelný, Manifesta zůstává na evropské scéně pojmem s internacionálním renomé. Věřím, že Manifesta v Praze by byla schopna přitáhnout pozornost veřejnosti i médií k současnému umění, mohla by sloužit jako signál, že Praha není jen městem gotických a barokních památek, ale též místem, které dokáže nabídnout výtvarná řešení aktuálních problémů. Po všech těch trapných diskuzích o tom, co vlastně je současné umění, po nešetrných politických krocích, které ovlivňují podobu umění ve veřejném prostoru, mám pocit, že právě takovýto signál by Praha potřebovala.

Právě zde bychom mohli skončit, kdyby… Kdyby na mě návštěva Petrohradu nepůsobila tak, že Manifestě jde vlastně o něco jiného, než ve skutečnosti deklaruje. Netvrdím, že tomu tak bylo vždy; Manifesta pochopitelně – ještě více než ukotvenější instituce – prochází svým vlastním vývojem. Nicméně pokud si přečteme jména zastoupená na hlavní přehlídce, nalezneme nemálo těch, která představují jistotu, kredibilitu (namátkou Louise Bourgeois, Gerhard Richter, Yasumasa Morimura, Marlene Dumas, Joseph Beuys, Bruce Nauman, Boris Mikhailov). Hlavní výstava jakoby ukazovala to vše osvědčené, nenapadnutelné, světové, navíc v nablýskaných exteriérech Ermitáže a – dobrá – v novém kontextu. Kromě Rusů (a Mikhailova) zde nenalezneme žádného umělce z bývalého východního bloku, žádného mladšího umělce. Jedinou výtvarnicí, která by hypoteticky mohla o prsa získat Cenu Jindřicha Chalupeckého, je Klara Linden, mezi ní a naprostou většinou ostatních umělců zeje očividná generační propast. Všechno to mladé, neklidné, případně východní (i když s žádnými Poláky, Maďary, Slováky, Srby, Chorvaty, Řeky, Bulhary nebo Čechy se tu nesetkáte) bylo přesunuto na další místa, do doprovodného programu, mimo hlavní výstavu. Manifesta tak v něčem připomíná město, které ji hostí – je krásné, načančané, navoněné, vejdeme-li však do prvního dvora na hlavní ulici, válí se tam odpadky. A jakoby se někde mezi nimi povalovaly i původní ideály Manifesty. Tak nějak lépe nyní rozumím tomu, proč programový ředitel kyperské akademie výtvarných umění v roce 2006 napsal, že kurátoři Manifesty přistupují k místním umělcům jako k necivilizovaným národům vhodným k antropologickému zkoumání, ne však jako rovný k rovnému.

______________________________________________________________

PS: O hostitelském městě pro Manifestu 2018 se rozhoduje v neděli 29. 7. 2014. V době publikování tototo příspěvku není výsledek jednání oficiálně znám.

Komentáře

  1. Manifesta 2018 bude, jak jistě už Silvie ví, v Palermu…tak snad se snad místní umělci nestanou pouze materiálem pro západní arogantní kurátoro-antropology, kteří většinou v podobných podmínkách hledají to co se jim „podoba“, kde jsou si jistí.Pravdou, že mnozí „místní“ umělci jim v jejich hledání rádi vychází podbízivě vstříc. Bylo by to jistě i v Praze, Brně, Ostravě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *