Aj Wej-wejova mediální bublina

Aj Wej-wej se pravidelně umisťuje na předních pozicích mezi nejvlivnějšími umělci současnosti. Při procházení jeho zatím nejrozsáhlejší retrospektivy s názvem Evidence v berlínské Martin Gropius Bau se úměrně multiplikaci artefaktů vnucuje otázka, zda jeho nesmírná popularita nepramení z poněkud jiných pohnutek než z vytváření kvalitního a zároveň divácky srozumitelného umění.

Osmnáct výstavních sálů a obrovské atrium je zaplněno Ajovými díly, které kurátor Gereon Sievernich vybíral zejména s ohledem na jejich zřejmý politický kontext. Toto řešení – jakkoli je mediálně i z hlediska návštěvnosti přímým „tahem na branku“ – je však ve své prvoplánovosti poněkud nešťastné a Ajova díla posouvá mnohdy až do bulvární roviny (za vehementního přispění samotného autora, nutno dodat). Soukolí v podobě světoznámého umělce, disidenta, vězně režimu, kterému nebylo umožněno se zúčastnit své největší retrospektivy, funguje bezvadně.

Všechny zásadní principy Ajovy tvorby jsou na výstavě zastoupeny ve vrchovaté míře. Práce s materiálem, ať už s nasbíranými historickými předměty či tradičními výrobními technikami. Skládání a zmnožování artefaktů až k absurdnosti. Zdánlivá provokativní devalvace kulturních hodnot nánosy globalizované patiny. Komentáře k současné situaci v Číně i ve světě.

Velký prostor je logicky věnován kauze Ajova nedávného obvinění z daňových úniků, zatčení a držení ve vazbě. Lze tak procházet klaustrofobním dílem s názvem 81, jež je přesnou replikou cely, v níž umělec strávil dotyčný počet dní, či instalací vytvořenou z doličných předmětů, zabavených během policejního zátahu – počítačů, flash nosičů, hard disků. Právě tyto „důkazy“ posloužily i jako název výstavy Evidence.  Aj Wej-wej předkládá důkazy nejen materiální, ale především ve smyslu hledání a zveřejňování faktických skutečností.

Pokud by někomu nepostačovala představa vězení při procházení replikou cely (či spíše čekání ve frontě před ní, neboť sem byl vpouštěn pouze omezený počet diváků), může se ponořit do „vězeňské fantazie“ ještě hlouběji ve videu Dumbass music, kde je za doprovodu autorových vokálů simulace podmínek výslechu ještě sugestivnější za pomoci rekvizit v podobě některých starších Ajových děl.

Artefakty, „důkazy“ spojené s umělcovým zatčením se v průběhu expozice množí geometrickou řadou a – možná neúmyslně, ale paradoxně účinně – diváka přivádějí do stavu mezi znuděním a rozčilením.  Šest ramínek, o která do cely požádal, v oceli, mramoru, křišťálu; kopie dlužních úpisů, jablko sváru, jako tapety na stěnách monumentálních sálů.

Některé artefakty již nejsou ani post-konceptem, ale zcela nepokrytě vykrádají samy sebe. Působí jako poměrně nevkusné hříčky, bezzubé komentáře obecně známých faktů. Takovými jsou například nefritové lahvičky na globální kosmetiku či mramorová plynová maska, upozorňující na kritickou smogovou situaci v Pekingu.

Mezi nejpůsobivější autorova díla tak stále patří ta zaměřená do obecnější, lidské roviny, například ta zabývající se oběťmi katastrofálního zemětřesení v Sečuánu z roku 2008. Odpoutá-li se Aj od určité zahleděnosti do své osoby a jejího mediálního obrazu, ve svých dílech dokáže zachytit absurditu a tragédii druhých s velkou emocionální silou. Jednoduchá instalace z narovnaných a znovu zkroucených ocelových výztuh ze zřícených budov, kvůli jejichž špatné konstrukci přišly o život tisíce sečuánských dětí, je mnohem mrazivějším komentářem nesmyslnosti čínského totalitního systému. Jakýsi pomník absurdnímu historickému faktu – bez glorioly – pak reprezentují tyto výztuhy převedené do klasického funerálního materiálu – mramoru, jehož chladná elegance prudce kontrastuje s emocionálním vypětím celé kauzy.

Ajovu práci s tradičními čínskými materiály jako porcelán zastupuje na výstavě dílo He Xie, známá instalace z tisíců porcelánových krabů, sloužících jako slovní hříčka mezi čínským homonymem pro „kraba“ a „harmonickou“ (rozuměj socialistickou) společností, potažmo jeho přeneseným užitím v internetovém slangu pro cenzuru.

Na sérii slavných neolitických váz, které opatřil logem Coca-Coly či nátěrem moderní industriální barvy, navázal Aj vázami, které pokryl vrstvou barevného metalického autolaku, standardně používaného automobilkami BMW a Mercedes.

Mezi ostatními objekty, pracujícími se sesbíranými historickými předměty, zaujme nejen svou velikostí centrální instalace Stools, zabírající plochu celého atria Martin Gropius Bau. Aj Wej-wej zde nechal poskládat těsně vedle sebe přes šest tisíc stoliček z období dynastie Ming a Čching, shromážděnými z celé Číny. Tyto tradiční součásti téměř každé domácnosti reprezentují jak univerzálnost a neosobnost, tak jedinečnou individuální rovinu, patrnou ve stopách po dlouhodobém užívání. Ajovy instalace fungují právě v množství, evokujícím produktivní i historickou sílu Číny v kontextu současného světa. Potlačená individualita v mase mnohosti, která své cenné jádro odhalí až na několikerý pohled, pokud je očím dovolen. Rozdílně zabarvené stoličky v celkovém obraze připomínají rozpixelovanou fotografii, uchovávající skrytou informaci.

Určitý rozpor ohledně názoru na osobu i dílo Aj Wej-weje přetrvá i po zhlédnutí výstavy. Otázka, nakolik se jeho díla zhodnotí po vstřebání mediální bubliny, zůstává otevřená. Sama exhibice, už kvůli svému rozsahu a výstavnímu prostoru Martin Gropius Bau, určitě stojí za vidění. Nutno však dodat, že návštěvník zde nemá pocit příliš přátelského prostoru, na který je zvyklý v zahraničních institucích tohoto typu, zejména ze strany kustodů a personálu galerie. Snad je to díky masové návštěvnosti a přísným bezpečnostním opatřením, ale pomyslnou třešničkou na dortu je jen zdánlivě nepodstatný fakt, že na výstavě, jejíž autor akcentuje motivy utlačování, svobody a cenzury, striktně platí plošný zákaz fotografování (a pro novináře nejsou k dispozici žádné oficiální fotografie – ty bylo možné získat jen na tiskové konferenci před zahájením). Ajovy mramorové kamery, umístěné nad vchodem do expozice, se tak stávají pomyslným mottem celé výstavy.

______________________________________________________________

Aj Wej-wej: Evidence/ Martin Gropius Bau / Berlín / 3. 4. – 13. 7. 2014

______________________________________________________________

foto: autorka