Artalk.cz

O slisované abstrakci a chrabrých hipsterech

Fragment sochařského díla Matouše Lipuse (studenta sochařského ateliéru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, vedeného Dominikem Langem a Edith Jeřábkovou), který nyní vystavuje ostravská Galerie Jáma 10, můžeme rozdělit do dvou skupin, ve kterých autor prezentuje různé polohy své umělecké tvorby. Tyto soubory odlišuje jak čistě vizuální různost forem a pak také – na hlubší úrovni – i jiný způsob, kterým autor nakládá s významovými rovinami svých soch a objektů.

Jama_02

Jednu ze sochařských poloh prezentují figurativní, polychromované sochy, resp. sousoší, ve kterých Matouš Lipus pracuje se zdánlivě známými tradičními kulturními symboly až archetypy. Ty však rafinovaně staví do prazvláštních konstelací a vazeb, čímž znejasňuje údajnou jednoznačnou čitelnost námětu a nechá tak diváka tápat v identifikaci příběhu, který se před jeho očima rozehrává.

K této první skupině patří sousoší Dřevorubci, na kterém můžeme vidět mladíky, oděné podle hipsterského kánonu, jež mezi arkádami tradiční dřevorubeckou pilou porážejí toskánský sloup. Kácení sloupu, základního architektonického prvku, který v dějinách umění tradičně symbolizuje pevnost a trvalost, bychom mohli chápat jako zřetelnou mladickou revoltu proti zaběhnutým pořádkům, jež – jak už to tak chodí – nese jasné stopy radikalismu i naivity zároveň. Ostatně podobné postoje známe z teorie i umělecké praxe prvních avantgardních hnutí, kubistů, futuristů, dadaistů a dalších „istů“, pro které patřilo negativní vymezování vůči tradičním estetickým hodnotám evropského umění, zosobněnému antickými estetickými ideály, k základním konstantám jejich mentální výzbroje. Při preciznějším prozkoumání sousoší ovšem zjistíme, že ony kácené antické sloupy nesou lomené oblouky, což neodpovídá navyklé uměleckohistorické „logice“.

Jde samozřejmě o subtilní intelektuální narážku, možná však také i o komentář k hipsterské subkultuře, kde „intelektualismus“, ať již skutečný či předstíraný, bývá vždy ostentativně kladený na odiv.

Osobně se mi při pohledu na toto sousoší vynořila vzpomínka na dětská léta, konkrétně na tzv. staročeské střelnice, kde se po zdařilém zásahu rozpohybovaly figury, vykonávající tradiční řemeslné úkony, nebo na různé rozsáhlejší betlémy, kde můžeme spatřit cosi obdobného. Možná že jisté vnitřní napětí vycházející z tohoto díla pramení právě z tohoto očekávání pohybu, kdy jakoby se divákovi zdálo, že se postavy v několika okamžicích rozpohybují. Jistý lidový nádech souvisí i s výraznými barvami až pouťového charakteru.

Jama_01

Další sousoší tohoto figurativního cyklu představuje naopak velice statická polychromovaná skulptura Sazeče, na které bosý muž ošetřuje mladý strom. Symbolických konotací ke stromu, nejčastěji tzv. Stromu života či Poznání nalezneme v dějinách umění nepřeberně a není zapotřebí, abychom se zde vydávali na dlouhou cestu až k civilizacím starověkého Předního východu. Můžeme zde nicméně tušit jistou paralelu s výše zmíněnými drvoštěpy ve značné zanícenosti a také i jisté důvěřivosti, se kterou „slouporubci“ odmítají tradiční civilizaci a kulturu, zatímco tento sadař s podobným nekritickým nadšením naopak přitakává světu přírody.  Nepominutelnou část této sochy také tvoří zajímavý sokl, u něhož „mramorování“ překližky jakoby odkazovalo ke geologickým vrstvám, z nichž strom koření.

Druhá skupina soch se odlišuje od této prvé především svojí nefigurativností a tlumenou, zemitou barevností. Zde diváka především zaujme zvrásněný reliéf s námětem Noci. Jde o temnou lichoběžníkovou hmotu, jejíž povrch rozrývají mnohé vrypy. Okamžitě se nám vybaví drapérie barokních či kubistických soch. Ovšem Matouš Lipus zde klade záhyby znatelně hustěji a tak se nám zdá, jakoby nějaká tajemná velkolepá síla pod tlakem zdeformovala tradiční sochařské řasení.  Také nám přijdou na mysl polynéské řezby, které ovšem maorští umělci kladou spíše symetricky, zatímco zde se hmota onomu neznámému tlaku vzpouzí a záhyby se tak převalují v různě stlačených asymetrických chumáčích. Cítíme tak značné pnutí a napětí, dobře odpovídající námětu, neboť jisté obavy ze tmy přirozeně dřímají v záhybech naší mysli. Také bychom to mohli chápat jako paralelu k tvůrčím silám přírody, která „pracuje“ s podobnými tlaky mezi tektonickými vrstvami a různými sedimenty.

Jiná abstrahující socha Brána pracuje s archetypálním motivem přechodu. Na rozdíl od ostře lomených zářezů na povrchu Noci zde autor používá organičtější  tvary a barevného ladění do různých odstínů šedi. Jistou paralelu bychom zde mohli vidět v opětovné nápodobě přírodních tvůrčích procesů nyní však již nikoli ve formě brutálního tlaku, nýbrž spíše ve formě kanutí a postupného přibývání hmoty, tak jak to známe například z krápníkových jeskyní.

Někde mezi oběma výše nastíněnými přístupy stojí Portrét nesmělého muže. Na rozdíl od předchozích sousoší, která autor podává v jasném a kvalitním řemeslném zpracování, zde očividně přistupuje k rukodílné stránce záměrně laxně – vidíme hlavičky vrutů a umělohmotná pěna vybublává na povrch dřevěné skulptury. Neznámý muž nekomunikuje s divákem a svůj pohled stydlivě upírá na podlahu, od jasně formované hlavy se hmoty postupně směrem dolů rozpadávají, resp. rozkližují. Vybaví se nám Balzacův pomník – jedno z přelomových děl moderního sochařství, kde Auguste Rodin nechává spisovatelovu tvář, aby se vynořovala ze stylizovaných hmot mistrova legendárního županu.

Submisivní muž Matouše Lipuse ovšem zcela postrádá Balzacovu sebejistotu a výsměšně pichlavý pohled upřený na diváka. Nešťastný muž pohled naopak zabodává do země a poněkud křečovitý, strnulý postoj naznačuje, že se cítí velice nekomfortně. Zda muži vadí jeho veřejná nahota nebo nějaký jiný vnitřní mentální boj se můžeme pouze dohadovat, jisté ovšem je, že ho celá nepříjemná situace drtí a rozkládá. Jako jistý apendix autor do ostravské výstavní síně umístil na pohledově nepříliš exponovaná místa drobné architektonické prvky, které dotvářejí na první pohled různorodý, při bližším zkoumání však logicky ucelený a divácky vděčný sochařský cyklus.

______________________________________________________________

Matěj Lipus: Předmětem je touha / Kurátor: Jakub Král / Galerie Jáma 10 / Moravská esko / 16.5.-15.6.2014

Komentáře

    • LMR NKL

    Slovo hipster už dorazilo i do Ovy? Každopádně na kánony jste tady očividně kanón Vy. Poctivě „vyviděná“ formální analýza, ne nepodobná té Homolkově vedle v In_margine. Jo a ten tag „Matěj Lipus“ je chybný, mimo jiné.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *