TZ: Nový přírůstek do sbírek Národní galerie v Praze / Karel Škréta: Podobizna Humprechta Jana hraběte Černína z Chudenic

Karel Škréta: Podobizna Humprechta Jana hraběte Černína z Chudenic / Národní galerie v Praze / Praha / 2. 6. 2014

Kurátorka: Marcela Vondráčková

Místo konání: Schwarzenberský palác, součást stálé expozice

Mimořádně působivá a z kulturně historického hlediska pozoruhodná Podobizna Humprechta Jana hraběte Černína z Chudenic je velmi významným obohacením nevelké kolekce Škrétových portrétů ve stálé expozici barokního umění v Čechách ve Schwarzenberském paláci. Podobizna se stane součástí stálé expozice a doplní ji o polohu dosud nezastoupeného aristokratického portrétu. Akvizice je současně i návratem obrazu na místa, s nimiž je jeho historie spjatá. Do sbírek Národní galerie v Praze byla Škrétova podobizna zakoupena za 5.000.000 Kč, a to díky dotaci Ministerstva kultury ČR na výkupy kulturních památek a předmětů kulturní hodnoty mimořádného významu z programu Integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví. Obraz byl po nákupu podroben restaurátorskému zásahu, během něhož byl vyrovnán vytlačený defekt v levé spodní části plátna. Následně byly sejmuty nepůvodní lakové vrstvy včetně všech retuší a nevyhovujících tmelů. Tyto tmely byly nahrazeny novými. Byly provedeny retuše reverzibilními restaurátorskými barvami a malba byla opatřena závěrečným ochranným lakem. Nakonec byl obraz adjustován do restaurovaného zlaceného rámu.

Nově zakoupený obraz Karla Škréty zachycuje Humprechta Jana hraběte Černína z Chudenic (1628-1682), jednu z nejznámějších osobností českého baroka. Navzdory ne zcela příznivé ekonomické situaci rodiny se Humprechtu Janovi dostalo náležitého vzdělání, které zakončil dvěma kavalírskými cestami po jižní a západní Evropě. Právě během těchto výprav, které se staly obligatorní součástí šlechtické výchovy, získal Černín svůj nebývalý kulturní rozhled. Jeho ambice v oblasti kulturního mecenátu ještě posílilo prostředí císařského dvora, kde po návratu roku 1650 zahájil svou politickou kariéru jako komorník arciknížete Leopolda Viléma, pozdějšího císaře, a krátce nato i jako přísedící komorního soudu. Jeho politická kariéra vyvrcholila diplomatickou misí v Benátkách (1660-1663), nezúročil však své přátelství s Leopoldem I. a přes velké naděje na dvorskou kariéru „se mu nepodařilo udržet se v prostředí vídeňské konkurence a byl z dvorského prostředí postupně vypuzen.“ (Petr Maťa, Svět české aristokracie (1500-1700), Praha 2004, str. 435).

Rozsáhlé majetkové dědictví po prastrýci Heřmanu Černínovi z Chudenic (1576-1651) stejně jako dědictví hraběcího titulu a vědomí nutnosti vhodné rodové reprezentace i benátský pobyt přispěly k formování významného milovníka a mecenáše umění. Humprecht Jan Černín proslul zejména jako zakladatel bohaté rodové galerie, jejíž jádro vytvořil během svého benátského pobytu. V městě na laguně, které i ve druhé polovině 17. století zůstávalo městem živého uměleckého dění a proslulým centrem kvetoucího obchodu s výtvarnými díly, Černín záhy po svém příjezdu v dubnu 1660 navázal styky s tamní početnou komunitou malířů, od nichž během svého pobytu objednal celou řadu děl. Současně získával i další obrazy prostřednictvím uměleckých agentů a obchodníků s uměním, takže na začátku třetího roku své benátské mise měl ve své sbírce již na 300 obrazů. V jejím budování hrabě cíleně pokračoval i po svém návratu do Prahy a roku 1668 byla rozsáhlá kolekce umístěna do dvorany a dalších tří sálů tzv. Rožmberského domu na Hradčanech, Černínova tehdejšího pražského sídla. Škrétova podobizna byla již tehdy součástí sbírky, jak dokládá její kreslený inventář Imagines galeriae. Hrabě věnoval velkou péči také stavbě honosného rodinného sídla, v němž měla být důstojně umístěna i rozsáhlá obrazová kolekce. Instalace děl do zvláštních, za tím účelem vybudovaných prostor v novém Černínském paláci, se však Humprecht Jan Černín nedočkal, zemřel v roce 1682 v 54 letech a tento úkol připadl jeho synovi Heřmanu Jakubovi (1659-1710). Škrétův portrét přešel během 18. století z černínských sbírek do lobkovického majetku, nejspíše jako součást dědictví. V 19. století bylo dílo zapůjčeno do Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie. Zde patřilo k nejproslulejším a nejstudovanějším dílům; kopírovali ho žáci pražské Akademie (mj. Dominik Kottula a Václav Mánes) a ve vlastní tvorbě na něj navázali i malíři významu Josefa Mánesa či Karla Purkyně. Roku 1918 byl pak obraz navrácen Lobkovicům a chován nejprve v Lobkovickém paláci, později na zámku v Hoříně, odkud byl v 60. letech 20. stol. přenesen na zámek Mělník a po roce 1989 restituován zpět původním majitelům.

Nově získaný obraz je bezesporu dílem mimořádného významu. Jeho autor Karel Škréta je pokládán za klíčovou osobnost počínajícího baroka v Čechách. Malířova tvorba zaujme všestranností, námětovou a stylovou šíří i schopností přizpůsobit projev charakteru zakázky. Portréty představují ve Škrétově umělecké produkci závažnou kapitolu a přestože malíř nebyl zaměřen výhradně na portrétní malbu, dosáhl v této oblasti výjimečných výsledků srovnatelných s umělci specialisty evropské úrovně. Škrétovy podobizny, na nichž lze nalézt příslušníky všech společenských vrstev a které v úhrnu vytvářejí působivou galerii soudobých elit, upoutají hloubkou a pronikavostí psychologické charakteristiky. Černínův portrét je toho skvělým dokladem a nejednou se stal i východiskem k interpretaci nejednoznačné a mnohovrstevnaté osobnosti portrétovaného. Černínův životopisec Zdeněk Kalista srovnával tento obraz s podobami jiných českých aristokratů pobělohorské doby. Konstatoval, že přes všechnu důstojnost postrádají Humprechtovy rysy „zřetelnějších znaků nějakého rozlehlého ducha státnického“. Postrádal zde suverénní a sebevědomou ironii patrnou v úsměvu kdysi všemocného císařského ministra Václava Eusebia z Lobkovic, nenalézal tu ani tvrdost a neústupnost diplomata Františka Oldřicha Kinského, a do třetice mu na Škrétově plátně chyběla také imponující jistota pohledu, kterou se vyznačoval výraz velkého lodivoda habsburské zahraniční politiky Jana Václava Vratislava z Mitrovic. „Je to spíš měkká tvář,“ uzavírá Kalista, „za niž tušíte uvážlivou moudrost dobrého hospodáře“. Malíř hraběte zachytil v náznakovém interiéru se stolem a honosnou draperií zdobenou květinovým vzorem a třásněmi. Portrétovaný, zpodobený en face, je oděný do nákladného oděvu, na němž se působivě uplatňují bohatě nařasené rukávy košile, zdobené, stejně jako čtvercový ležatý límec, širokými pásy krajek. Pro podobiznu je kromě základní, jistě ne náhodné, návaznosti na benátskou portrétní tradici určující i nizozemský vliv; vandyckovská „elegantní obřadnost“ se mísí s holandskou věcností, která se prosazuje ve zdrženlivosti malířského projevu i střídmé, ale delikátní barevnosti. Jak bylo již vícekrát zmíněno, působí obraz svým mimořádným chladem a odtažitostí, upřený pohled ledově modrých očí vyvolává až znepokojivý dojem a „... přesto dovedl malíř pod maskou dokonalého dvořana věrně zachytit aristokratovu lehkou melancholii, únavu, snad i deziluzi z nastávajícího konce jeho kariéry ve světě vysoké říšské politiky.“ (Vít Vlnas, in: Sláva barokní Čechie, Praha 2001, str. 122). Hrabě Humprecht pověřil Škrétu vytvořením své podobizny, která byla vícekrát kopírována pro potřeby rodové reprezentace a posloužila také jako předloha pro grafické přepisy, jistě na základě zralé úvahy. Prestiž Karla Škréty byla během první poloviny 60. let 17. století, do kterých je možno obraz časově zařadit, vysoká a aristokratické klienty tak nacházíme na jeho portrétech této doby často. Černín ovšem projevil zájem i o Škrétovy kabinetní malby; již v Benátkách se mu podařilo získat z jedné tamní sbírky nejméně deset obrazů, které umělec namaloval během svého italského pobytu nejspíše přímo v Benátkách, a zařadil je do své sbírky.

Marcela Vondráčková – Vít Vlnas