Útržky paměti in memoriam A. Šimotové

Smutnou zprávu, kterou je smrt Adrieny Šimotové, jež zemřela tento týden ve věku 87 let, si připomínáme dříve nepublikovanou recenzí výstavy Adrieny Šimotové A takové je ticho..., která se konala před dvěma lety v Osíku u Litomyšle a byla tak jednou z posledních autorčiných samostatných výstav.

Zlomek ostré čáry jako jasný fragment vzpomínky, zbytek kolem se už ale vytrácí, zamlžuje a rozplývá. Dotyk, náznak, vynořující se úlomek a zanoření. Jemnost, nádech, pel, s nimiž se musí na výsost opatrně, jinak se rozplynou, zmizí, a vzpomínku, která už už dostávala jasnější tvar, která už už začala promlouvat, zastře zapomnění. Nádech a pel černého uhlu, který tu a tam nechá zaznít jasné slovo, aby se vzápětí rozetřel a přišel o jednoznačnost. Černý uhel Adrieny Šimotové zhmotňuje onu prolínavost na sebe vrstvených zamlžených skleněných desek, jíž říkáme paměť, mechanismus vzpomínky a snu, jejich útržkovitost, mnohovrstevnatost a nejednoznačnost, fragmenty předmětů zatížené významem, který vnější osoba nemůže než uhadovat. Tu a tam je obrys jasný, o kousek dál se rozplývá. Linky místy evokují banální předmět (banální?), lahvičku na olej, která je pro autorku obtěžkána tíhou významu (napojení na babičku?). Jinde mnohovrstevnatost textu, roztřesené písmo uhlem, poselství přicházející z minulosti, chvílemi čitelné, chvílemi ho divák ještě uhaduje, chvílemi je už zastře mlha a rozpije se v nečitelnu. Text jako berlička paměti, jako nástroj uchopení minulosti, která by bez něj nebyla, a který se tu zoufale snažíme rozluštit a udržet srozumitelným. Chvílemi prazákladní obrysy: kruh, elipsa – obyčejné, nejobyčejnější, zároveň nesou desítky významů. Tu a tam, méně než sporadicky, dotek žluti či červeně, které svým minimalismem z ničeho nic vyřknou ostré slovo, jako na potvrzení delší věty vykreslené černí uhlu.

Toto vše nese ten nejzranitelnější, nejněžnější materiál – papír, lehce pomačkaný, jak jej Adriena Šimotová brala do rukou a chtě či možná nechtě poznamenávala stopami svých prstů od černě uhlu. Je papíru léta věrná, našla v něm vyjádření celé své jemnosti, křehkosti a něžnosti pomíjivého. Samozřejmě se vybaví čínská kaligrafie a tuš, kde tah je zatížen kilogramy významu.

Jako u všech svých výstav je Adriena Šimotová velmi osobní, snaží se zasáhnout nahost myšlenky, pocitu, zachytit svědectví uplynulého, zahlédnutý detail, fragmenty, které zůstávají, aniž bychom věděli proč. Člověku se vybaví Bourgeois, Beuys, Agnes Messager, Proust a Joyce i doktor z Bergstrasse, všichni ti, kdo úporně odhrabávali balast, aby uchovali perličku toho, co bylo a na čem neznámo proč tolik lpíme. Dokud se vybavuje lahvička, existovala, měla smysl, život měl smysl. Lahvička znovunalezeného času.

Všechno to jsou práce Adrieny Šimotové z letoška či občas loňska, neuvěřitelná produkce, z jejíž lehkosti a jemnosti dotyku čiší síla člověka, který věci vidí ostře a chce říci to opravdu podstatné. Výstava jako z jiného světa, než v jakém žijí ve své většině dnešní Čechy, jako by se její autorka vznášela někde nad vodami.

U ní  vítězství vzpomínky nad pomíjivostí těla na sebe bere podobu řeckého dramatu: tělesná schránka jde vlastní cestou, vlastní logikou a neposlušností, ruka se kroutí, ale mysl a oko vidí ostře, a vůle nutí ruku vést tah tak, jak běží hlavou. Jako Matisse, s uhlem na hůlce, nebo rukou přímo na papíře.

Její tvář vyjadřuje ostrost pohledu, bez filtrů a přibarvení, který se podívá a vidí a zároveň laskavost a dívčí něžnost. Je z toho druhu tváří, které věkem krásnějí. Nějak ta tvář koresponduje s jejími papíry, jejich křehkostí, zranitelností a opravdovostí.

Její poslední výstava v Rudolfinu byla z podobného rodu, trochu pomuchlaný papír a rukou či jinak vmáčknuté křídy jako nástroj uchování paměti. Tenkrát se ale vzpomínka koncentrovala na paměť těla, na otisk tu lokte, tam nohy, předloktí, do sebe schoulené postavy: tělo a jeho pomíjivost.

Tato výstava se jmenuje A je takové ticho… (z katalogu pochopíme, že jde o citát z Holana) a visí v prostoru, který také jako by patřil do jiného světa. Nelze ho nezmínit, tak v kontextu české chalupářské vesnice překvapí. Bílý kvádr galerie na zeleni trávníku, dvě bílé oplatky podepřené čtyřmi sloupky, jinak vyplněné sklem, a uvnitř sofistikovaný systém ohřívání, chlazení, zvlhčování vzduchu, tak aby se papír, živoucí materiál, cítil dobře a netrpěl. Stavba, která figuruje v soupisech nejzajímavější světové architektury a která jako by vyšla z nejlepší tradice předválečného funkcionalismu.

______________________________________________________________

Adriena Šimotová: A je takové ticho… / White Gallery / Osík u Litomyšle / 15. 7. 2012 - 14. 9. 2012

______________________________________________________________

foto: archiv White Gallery