V Galerii Rudolfinum končí tento víkend výstava Only The Good Ones. Práci, kterou na ní odvedl kurátor Michal Nanoru, přibližuje v následující recenzi Lumír Nykl: "Nanoru se staví za maskulinní snapshot na úkor české momentky v ženském rodě. Výstřel v nestřeženém okamžiku i dlouhé míření a čekání na kořist. Oči by jedly, ale ruce mají nutkání zacílit a ukázat „tohle je steak“, jak kurátor přibližuje málomluvnost snapshotu."

Už v proprané anotaci o výběru „jenom dobrých“ ve fotolabu na nás útočí nezaměnitelně usměrněný proud slov. Michal Nanoru se stal institucí, která u nás postupně zpopularizovala hudební „gonzo journalism“ (subjektivitou i dobou vzniku úzce související se snapshotem), fenomén graficky  opulentních fotografických knih o přehlížených tématech i newyorskou galerijní scénu. Zde jsou psi, Prkýnka na maso jsme uřízli nebo Nanoru píše Vaškovi jsou názvy-pojmy, které v sobě mísí osobní s veřejným, jinotajné s intuitivním a prolínají se s celkovým způsobem prezentace. Zážitek vlastní určité generaci zobecněný ve stav mysli, idiom zaonačený s efektivitou nejdražšího PR sloganu. Taková vycizelovaná „lifestylovost“ je výchozím bodem i úběžníkem rudolfinské výstavy. Sám kurátor ji vysvětluje coby zúčtování svého pobytu v New Yorku a fotoalbum rozvětvené (ne)umělecké rodiny. Pod jeho rukama se však listování albem mění v megafilm s mnoha „spoilery“ či stadionový koncert v mládí nespoutaných indie rockerů.

Act like you're in a movie or something

Obrazy a odkazy zasíťovaný text přívětivě drahého i graficky vyvedeného katalogu krouží okolo proklamovaného chápání snapshotu v rovině rodinné fotografie a komunitní zábavy, „alba propojených společenství, kde se všichni potkávají v tirážích, na pozvánkách a vzájemných fotografiích“. V hlavní stati, vysvětlující tezi o „rock’n’rollu fotografie“ nám Nanoru předkládá text jako „popisku přibližující potomkům kousky strýce Lartigua“. Rodina, jíž toto fotoalbum náleží, je něco na způsob hokejové rodiny Jardy Jágra. Tedy friends & followers.

Only The Good Ones po dobu svého trvání nabraly rozměry komplexní události. Řada přednášek, promítání filmu, aktualizovaný facebookový profil, lákavý spot i dokument s hudbou The Ecstasy of Saint Theresa (žánr shoegaze a jeho osvobozující a záměrně poničený zvuk jako snapshot rock’n’rollu?). Hutný katalogový text o „rock’n’rollu fotografie“ je jakousi levnou all inclusive vstupenkou do výstavy. Na stránkách tohoto pomyslného storyboardu se toho děje opravdu hodně a nechat se vést rozjetým vyprávěním je svůdné jako svištící prkénko na maso.

Pozadí bonmotu „only the good ones“ je hned ze startu káry meziválečného bonvivána Jacquese Lartigua vysvětleno: jsou to fotky „prošlé diskriminací galerijního prostoru“. To ovšem není dále artikulováno natolik, aby bylo zřejmé, zda jde prostě o alibi, tematizaci nebo apoteózu takové diskriminace. Útlocitné lpění na údajích o vzniku v popiskách (1976, printed 2013) navádí k východisku i cíli, které si Nanoru vytkl – skrze nastavení kontinuity zkoumat oblibu snapshotové vizuality v současnosti. Názvy snímků se většinou omezují na záznam času a místa, případně jména zachycených. Při probírání se těmito údaji se nedá ubránit srovnání s hashtagy na Instagramu a sociálních sítích obecně. Jakoby katalogizace a společenské síťování stály v předpokladech specificky ne/inscenovaného zachycení výřezu reality z pohledu první osoby. Nanoru brilantně opisuje pojetí „života-performance“, což se promítá mimo jiné do neustálého napětí mezi subjektivitou a společenským očekávání. "Act like you're in a movie or something" – tak zní nekonečná zcizující hláška z filmu Spring Breakers Harmonyho Korinea. Film s jistotou nebyl vybrán pouze kvůli tomu, že obličej režiséra můžeme najít na výstavě a jeho starší filmy rafinovaně komponovanou lo-fi estetikou souzní se snapshotem.

Locked and loaded

Ve Spring Breakers také všechny místní a časové střihy doprovází zvuk přebíjení střelné zbraně. Ve filmu jde hlavně o odkaz na trapové beaty, kde jsou zvuky zbraní nejen součástí gangsterského swagu, ale ve struktuře tracků má funkci převodníku nálad a témat v hudbě i textech. Nanoru se staví za maskulinní snapshot na úkor české momentky v ženském rodě. Výstřel v nestřeženém okamžiku i dlouhé míření a čekání na kořist. Oči by jedly, ale ruce mají nutkání zacílit a ukázat „tohle je steak“, jak kurátor přibližuje málomluvnost snapshotu. Obličej člověka nachytaného při bezděkém rituálu – klidně i pouhého pózování před objektivem (Gus van Sant a jeho osekané screentesty mladých herců). Fotografický paradox par excellence. Snímek z fotosafari od Joela Meyrowitze označený Florida 1970 je koncentrátem tohoto ztotožnění fotografa se střelcem – exoti v objektivu se nám ukazují z „point of view shots“ jako v thrillerech či „first person view“ v PC střílečkách. Jsou odstřeleni, vycpáni a zavěšeni na zeď.

The Great Rock’n’Roll Swindle

Z některých souborů zarámovaných fotografií za sklem, zavěšených ve výšce očí a opatřených obzvlášť v úvodní „historičtější“ části výstavy, vzniká dojem zbožštění kdysi běžného, který se láme ve schodišťové místnosti vyhrazené Larrymu Clarkovi. Jeho sérii „malých znásilnění“ by zřejmě vévodila bondážová scéna s rovnoměrně nabitou pistolí i pyjem. Pozornost strhává a doslovnou obskurnost utváří ale hlavně prezentace „originálních fotografií“. Volně splývající černé zástěny vyzývají spíše než k uctivé manipulaci k úvahám, proč je takto manipulováno divákem a co za hru se skrývá za oponou. Jakoby spiklenecká atmosféra volně přecházela v autoritativní, kde kousky „strýčků“ přece jen rozdělují generační rozdíly a ona galerijní diskriminace. Z tohoto prostoru peepshow je pak rozrušený divák vyvržen do inscenace většího formátu – velkého sálu, kam čalouněné divany přesáhly z muzeálního portrétu Jürgena Tellera. Sedíme a tiše kontemplujeme tady nebo tam, tak jako jedna party střídá druhou a zůstává jen pocit „tam bych chtěl být“ spojený s nepřenositelností zážitku.

Otázka po dvojakém vztahu fotografie a umění, kdysi vyhozeného dveřmi galerií, se oklikou vrací oknem blogů. Při čtení zleva doprava uvozuje sérii Nazi Gold Jerryho Hsu nasprejovaný nápis názvu fotobanky Gettyimages. Bizarní atlas humorných chyb v multiplikovaném světě je zakonzervovanou zašlou výkladní skříní magazínu Vice. Nanoru  jej spojuje s objevem hipsterství v nultých letech a uvažuje o tomto postsubkulturním jevu předně coby o distancovaném přístupu k obrazům každodennosti, utvářeným globálním kapitalismem a zprostředkovávaným internetem.

Ryan McGinley býval fotoeditorem Viceu v jeho vrcholných časech, jemu patří i finální zeď slávy. Padá tak na něj i vyznění a dozvuk výstavy, očistná zpětná vazba, jako v písni od The Ecstasy of Saint Theresa What’s. McGinleyho velkoformátové zploštělé hvězdné nebe (Night Sky Pine) nás staví na dosah objektu touhy či sebeidentifikace. Celou dobu jsme v rolích fanoušků na „rokenrolových“ koncertech, kteří z protější stěny toužebně hledí na pódium. Od dotyku indie hvězdy, tak podobné nám samým, nás dělí umělá bariéra. Můžeme ji přelézt a v okamžiku ukořistit selfie s umělcem. Nanoru v roli sekuriťáka a promotéra v jednom nás ale stejně nevybíravě jako blahosklonně vrhne zpět do kotle pod pódiem.

______________________________________________________________

Only The Good Ones / kurátor: Michal Nanoru / Galerie Rudolfinum / Praha / 24. 1. 2014 – 6. 4. 2014

______________________________________________________________

foto: archiv Galerie Rudolfinum