Holub, který to zkusil jinak

Dar, který obdržel od brněnských přátel americký skladatel Benjamin Patterson k 80. narozeninám, uletěl v okamžiku předání. Jako prchavé dílo tvůrců Fluxu, u jehož počátků americký skladatel a hudebník na začátku 60. let stál, vzneslo se hejno holubů k nebi. Jeden z nich však namísto k otevřenému prostoru zamířil opačným směrem proti stěně budovy. Možná si uvědomil, že svoboda není svobodou, pokud je na konci cesty další klec. Podobným způsobem se klíckám předpokládaného vymyká svou tvorbou oslavenec Benjamin Patterson.

Patterson začal únorovou návštěvu v Brně přednáškou pořádanou na půdě Ústavu hudební vědy. „Umění může být cokoliv, ale je lepší, když se to cokoliv dá jíst,“ odvětil v odlehčeném tónu na vtíravou otázku z publika, snad aby naznačil, že je Fluxus, řečno slovy René Blocka, „stavem mysli“. Ta jeho je plná síly, elánu a tvořivosti, jimiž k pověsti nesourodého večerního klubu umělců přispěl. K osobě Milana Knížáka, jehož jméno jsem v otázce zmínil, se pouze pousmál a řekl, že o ní mluvit nebude. Z hlediska Pattersonovy tvorby však byla důležitější večerní performance, která se odehrála 28. 2. v Místogalerii na Skleněné louce a která se stala jak rozvinutějším Fluxovým score, tak poněkud rázněji strukturovaným happeningem.

Hudba se z perlivého a jemně uklidňujícího tišení proměnila ve vyzývající zvonkohru, až se zvony staly zvonicemi a ona sama hlučnou a řvavou kulisou, v jejíchž stěnách se lidé museli navzájem překřikovat. V momentě, kdy se účastníci happeningu začali soustředit na „dění“ na „jevišti“, protože si nemohli povídat, Patterson hudbu vypnul a stanul před námi jako starší černošský lékař v bílém plášti a stetoskopem na krku.

Když se Patterson jako Dr. Ben začal stylizovat do prodejce „léku“ v podobě duhově zbarvených nápojů, vybavil jsem si izraelské prodejce „svaté“ vody Galilejského jezera, mastičkáře. Voda v lahvičkách údajně pocházela z bájného Wiesbadenu, jehož název sám dává tušit existenci lázní, o kterých údajně věděli již Římané. Navíc prý ještě byla voda ovlivněna radiovými vlnami a hudbou, kteréžto disponují léčebnými účinky.

Hlavní myšlenkou večera se stala léčba těch pacientů, kteří mají problém s vnímáním umění. Patterson každému stanovil diagnózu pomocí „složitého“ přístroje (sušák na vlasy) a lék (jehož barva konvenuje s barvou problému), který si může zakoupit. Lék značky Fluxus. Jde zřejmě o aplikaci staršího dadaistického principu, zřetelného již v Duchampově gestu jeho „pařížského vzduchu“. Patterson tvrdí, že Fluxus někdy bývá současnými sběrateli vnímán jako velmi nesrozumitelný. Možná to je proto, že tito lidé nerozumí ani umění, a právě jim mínil Dr. Ben pomoci svými elixíry. Rozhodl se léčit neporozumění umění Fluxem.

Následovala scéna, v níž Dr. Ben představil, jak funguje mozek. Na zobrazení mozku bylo  rozlišeno šest jeho částí podle barev, jakou měla tekutina v lahvičkách. Patterson popisoval funkce mozku, uváděl, že funguje v binárním kódu jako počítač: ano - ne, ano - ne… Právě toto paradigma mu podle jeho samotného umožňuje reagovat na krásu nebo na ošklivost. Patterson zdůraznil, že zvýšené množství alkoholu blokuje přenos transmiteru… Roli doktora rozehrával, jakoby skutečně budoval hereckou postavu, což v happeningu nebývá zvykem.

Doktor Ben nabízel zdarma „brain scan“ - dobrovolníkům provedl diagnózu - průběh happeningu byl tedy otevřený a závisí na divácích a aktérech. První z testovaných si nasadil na hlavu kadeřnickou sušicí helmu. Rozzářilo se na ní množství světýlek jako na vánočním stromečku nebo v neonovém městě zábavy. Patterson během intermezza odkazoval na Duchampa a jeho Sculpture Musical. Předváděl první performance či scores členů Fluxu, roztáčel dětskou káču.

S každým dobrovolníkem, a bylo jich celkem osm, pracoval stejně: vytiskl diagnózu a pacientovi oznámil, že má problém, ale že se dá vyřešit. Já jsem například měl problém s vnímáním performance art a měl bych užívat rudý nápoj značky Fluxus. Kromě toho Patterson reperformoval akci, v níž střílel marshmallows z dětské pušky, a jeden z diváků se je pokoušel lapat mezi činely. Ačkoliv to zřejmě nebylo Pattersonovým záměrem, dotkl se měkkých a zranitelných míst intelektuálů a umělců. Smetl frázi „To jsem čekal víc“ nikoliv krutě či zlomyslně, ale s gargantuovským nadhledem a smíchem. Patterson stále, jako v 60. letech, pracuje s estetikou nudy, ale na rozdíl od postmoderních umělců se nepokouší diváka šokovat tím, že skutečně předvede nudu nebo nic, ale nudu estetizuje.

Záměrně sice potlačuje dramatičnost akcí, ale je schopen je vygradovat vlastní, specifickou tektonikou. Mnoho diváků prostor opustilo, zklamaně, znuděně. Vrchol happeningu se odehrál na střeše Skleněné louky. Pod hvězdným nebem jsme v tichosti pozdně zimního večera hleděli k blikotajícím hvězdám, abychom podle scénária reperformovaného eventu na Pattersonovu výzvu zanechali podlehy opuštěné v zemi. Utváření artefaktu v podobě podepsané diagnózy (je asi jasné, že byla pro všechny stejná) pozoruhodně uzavírá kružnici, jíž Patterson umně krouží - tak jako wiesbadenské vodě propůjčil punc vzácnosti jen tím, že ji prohlásil za umělecké dílo, ustavil každou podepsanou diagnózu stejně umělecko-historicky významným artefaktem. Patterson pokládá původní otázku Fluxu, která s vlnami postmoderny neztratila na aktuálnosti, avšak nečeká odpověď. Srozumitelně a bez otazníku ji zformuloval Donald Judd: „If someone says his work is art, it's art…“

______________________________________________________

Benjamin Patterson: Life in the State of Fluxus a Doctor Ben´s Fluxus Fountainhead Elixir / Místogalerie Skleněná louka / Brno / 28. 2. 2014