Je to malý píseček

Ostrava má za sebou období vegetativního stavu, kdy se čekalo na novou městskou galerii a Galerie výtvarného umění v Ostravě byla zavřena z důvodu rekonstrukce. Právě s jejím ředitelem Jiřím Jůzou jsme se bavili o změnách na ostravské scéně i v jeho muzeu. Troufám si tvrdit, že Jůza je typ člověka, který by jednou mohl stanout v čele Národní galerie. Ostatně i o té byla řeč.

Jiří Jůza / foto: V. Šulc

O ostravské scéně se v posledních letech mluvilo v souvislosti s chystanou a nakonec loni v zimě otevřenou Galerií města Ostravy. Jak jste vnímal tlaky na to, kdo má být realizátorem projektu a jak hodnotíte jeho výslednou podobu? Kritiky, které zaznívaly, byly postaveny na základě touhy vytvořit galerii ideálním způsobem. To znamená zřídit příspěvkovou organizaci a postavit galerii za 300 milionů na zelené louce. To však není se současnou realitou slučitelné, ty peníze nejsou, na vzdušné zámky se příspěvková organizace také zřídit nedá, takže město zvolilo jinou metodu. Našlo cestu zřízením galerie v plynojemu, což je jediný solidní výstavní prostor, který se v Ostravě vedle Domu umění nachází. Tady nebylo jiné cesty a to, že se městská galerie zřídila, hodnotím velmi kladně a jen čas ukáže, jak splní očekávání, která jsou do ní vkládána. Avšak věřím, že s osobou Marka Pokorného není důvod k obavám.

Berete tuto galerii jako konkurenci, nebo jako instituci, která rozšíří galerijní mapu Ostravy a tím pádem sem může přijet více umění chtivých turistů, kteří by třeba mohli rozšířit i řady vašich návštěvníků? Už od samého počátku si myslím, že v rámci struktury města, které má 300.000 obyvatel a velkou aglomeraci, musí Kunsthalle být. Je to dobrý zvyk, dobrá věc pro obyvatele a kulturní nabídku města. A že bychom si konkurovali? Tak jen v tom pozitivním slova smyslu, že nenecháme usnout na vavřínech jeden druhého. Navíc chceme s galerií spolupracovat, chceme koordinovat termíny tak, aby zde přijíždějící kulturní turista v danou chvíli uviděl dvě dobré výstavy. Samozřejmě je také možné spolupracovat na větších projektech, které ta či ona instituce není schopna zvládnout sama. A do třetice tím, že se Dům umění nazývá Dům umění, tak o něj byl vždy sváděn boj o živé umění, ačkoli od svého založení byl definován jako muzeum umění. Takže nám se v mnohém odlehčí, mnohé funkce zcela přirozeně přejdou časem na Galerii města Ostravy. Je to malý píseček a není důvod se proti sobě vymezovat.

Nicméně i přímo ve vaší galerii došlo vloni ke změnám: v listopadu jste otevřeli po téměř půlroční rekonstrukci. Jednalo se o dílčí rekonstrukci, věnovali jsme se suterénní části Domu umění, vyřešení vlhkosti. Spodní části budovy byly sanovány, vytvořeny nové izolační podlahy a tak dále. Tuto rekonstrukci považuji za důležitou hlavně proto, že ve spodních částech Domu umění jsou umístěny depozitáře, které dlouhou dobu trpěly.

Takže běžný návštěvník výsledky rekonstrukce zas až tolik nepocítí? Zde bych doplnil, že součástí rekonstrukce bylo i zavedení klimatizace jak v depozitárních prostorách, tak v hlavním sále. To návštěvníci pocítí, protože významné výstavy, u kterých je nutné žádat o závažné zápůjčky, jsme mohli dělat pouze v zimních měsících, kdy jsme byli schopni garantovat stabilní klima. Od nynějška - což se už v letošním roce projeví - budeme přesouvat termíny hlavních výstav do klasických sezon, tedy na jaro a podzim. Už nebude docházet k tomu, že bychom blockbusterové výstavy realizovali přes Vánoce, což není ideální, protože v tomto období dochází k poklesu návštěvnosti a nižšímu zájmu škol.

Říkáte, že se to projeví už v letošním výstavním programu, o jakou konkrétní výstavu se jedná? Letošní podzim bude věnovaný Bohumilu Kubištovi a nejenom jemu. Výstava se bude jmenovat Zářivý krystal, představí dílo Bohumila Kubišty a jeho recepci ve 20. století od Devětsilu přes vlnu mladých informelistů de facto až do současnosti. Na tomto projektu logicky spolupracujeme s Národní galerií v Praze. Národní galerie disponuje největším sbírkovým fondem, takže se na výstavě podílí Helena Musilová a Zuzana Novotná. Kromě ní to jsou kolegové z Ostravy a Karel Srp jakožto hlavní šéf týmu.

Pohled do interiéru Domu umění / foto: V. Šulc

Co další plánované výstavy? Březen a duben bude věnován festivalu architektury. Potom se už dlouhodobě zabýváme osobnostmi, které jsou z ostravského regionu nebo jsou s regionem spjaty. V minulosti to začalo výstavami Jirky Surůvky a Kamery Skury, pokračovali jsme Františkem Kowolowským, vloni jsme měli Eduarda Ovčáčka a v letošním roce připravujeme výstavu Petra Pastrňáka, na kterou bude navazovat prezentace Dity Pepe. Samozřejmě ne všechny výstavy jsou stejně obsáhlé, protože se nachází v různých prostorách, takže se tady během roku vystřídá celá řada věcí. Spolupracujeme například s místní Fakultou umění. V době, kdy jsem za Marcelem Fišerem jezdil na Klenovou jako člen poroty soutěže Start Point, mě napadlo, že bych umělci nominovanému za Ostravu udělal výstavu tady, jeho osobní Start Point v Ostravě, bez ohledu na výsledek, první katalůžek, kterým se může prezentovat.

Rekonstrukci technického zázemí tedy máte zdárně za sebou, nicméně kromě ní se také jedná o to, že by se pro Galerii výtvarného umění v Ostravě postavila i další budova. To je nyní ve fázi přípravných prací, vyřizuje se územní řízení, jakmile bude vyřízeno, budeme pokračovat v dalších krocích.

A stále je ve hře stejná lokalita - tedy prostor za současným Domem umění? Celé parkoviště za Domem umění. V rámci přístavby získáme kapacitu asi 3500 m2 pro stálé expozice, kde budeme moci prezentovat naše stálé sbírky.

Pokud se nepletu, tak ty teď nikde trvale vystaveny nejsou. Nejsou nikde vystaveny a navíc ani nejsou odborné veřejnosti příliš známé v celé své šíři. Lidé, kteří se zabývají 20. stoletím, dobře znají naši sbírku umění 20. století. Ti, kteří se zabývají 19. stoletím, ví, že máme velmi kvalitní 19. století. Ale naše sbírky začínají v podstatě od raného novověku, máme sbírku umění italského baroka, umění střední Evropy, ale třeba i po Národní galerii druhou největší sbírku ruského umění. Nebo zajímavou kolekci pařížských Španělů, které se podařilo do Ostravy vysbírat.

To zní moc hezky, jak to ale vypadá s termínem zahájení stavby? Je to pořád otevřená otázka. Peníze na projekční záležitosti jsou, takže to dopadne doufejme zdárně. Pak je třeba sehnat finance na samotnou realizaci, která vyjde zhruba na 500 milionů. A to je otázka strukturálních fondů, takže čekáme, až bude jasné, zda a jaké peníze do Česka přijdou.

Zvažovali jste možnost prezentace sbírek v jiným prostorách? V rámci Moravskoslezského kraje vystavujeme dílčí malé expozice třeba v Domě umění v Opavě, sem tam v nějakých muzeích po Moravě, nebo jsme dělali výstavu z našich sbírek v Roudnici nad Labem. Ale jedná se jenom o výstavy, ne o trvalou prezentaci. Ještě bych se však vrátil k tomu, že díky Bílému stínu - jak novou budovu nazýváme - získáme asi 1500 m2 pro krátkodobé výstavy, což nám umožní dělat je větší a dostat sem i zahraniční výstavy. Možnosti jejich prezentace jsem již měl, ale zkrachovaly na ploše výstavního prostoru, vždy se jednalo o prostor od 1000 m2 výš, kterým zatím nedisponujeme.

Můžete zmínit nějaký konkrétní příklad zahraniční výstavy, kterou byste v Galerii výtvarného umění v Ostravě rád prezentoval? Jednali jsme třeba v Německu o výstavě Fluxusu. Již nyní však činíme kroky k tomu, abychom si do té doby, než se třeba za šest let otevře Bílý stín, vybudovali reference, takže se třeba snažíme o formu spolupráce s Rudolfinem.

To znamená, že byste reprízovali výstavy z Rudolfina? Ano, v tuto chvíli mohu potvrdit reprízu výstavy Viktora Pivovarova a Ged Quinna.

Dům umění / foto: M. Polášek

V souvislosti s výstavou Bohumila Kubišty jste zmínil, že spolupracujete s Národní galerií. V dílčích úkolech, jako je tento, z mého pohledu Národní galerie funguje standardně, nicméně se na ní podepisuje dlouhodobý problém týkající se jejího ředitele. Jak se díváte na současnou situaci? Ten stav je poznamenán dlouhými lety, kdy galerie byla v takovém stavu, v jakém byla, ať hledíme na Knížákovu éru kladně, či záporně, přičemž já spíše preferuji ten negativní pohled. Národní galerie je továrna čítající velké množství zaměstnanců i budov a ve stavu podfinancování to jde na úkor výstav a odborných uměleckých výstupů.

Jaké by bylo optimální řešení současné situace? Jmenování Jiřího Fajta nepovažuji za zcela přirozené a řekl bych "košer". A je to škoda i vůči jemu samotnému i vůči Národní galerii. Přestože se účastnil výběrových řízení, tak okolnosti, za jakých byl jmenován, jsou krajně nestandartní, bohužel odpovídající naší politické kultuře, která je někde pod bodem mrazu.

Takže vidíte hlavní problém v tom, že Jiří Fajt byl jmenován za daných podmínek ministryní v demisi? Rozhodně. A pak se to táhlo s jeho odkládaným nástupem. Pro mě osobně jak Jiří Fajt, tak Vít Vlnas, nebo i Marek Pokorný, který byl ve hře, jsou osobnosti, které jsou schopny relevantně tuto instituci vést. Je třeba si uvědomit, že současný ředitel tím provizorním pověřením má tak svázané ruce, že dělá jen základní údržbu, nemůže dělat žádné strategické rozhodnutí. Jako člověk, který zná galerijní instituci zevnitř, jsem přesvědčen o tom, že Národní galerie vyžaduje velkou restrukturalizaci. Ať by v čele stanul kdokoli, tak narazí na vnitřní odpor, na vnitřního nepřítele, a to bude práce velmi složitá. S příchodem Jiřího Fajta nemůžeme čekat, že se rázem všechno změní, i u nás - a to jsme mnohem menší instituce - se věci hýbou velmi pomaličku a až s odstupem pěti let se třeba zjistí, že se toho stalo dost, i když to každodenním pohledem nevidíme. A právě proto mu velice přeji úspěch, protože je to v zájmu celé české společnosti a kultury.

Jaké podstatné kroky by tedy měl nový ředitel Národní galerie podniknout? Vedle zmíněné restrukturalizace to primární bude shánění peněz, ať od zřizovatele, nebo formou sponzoringu. Pak bude důležité, aby se začaly objevovat mediálně atraktivní výstavy, což bude složité, protože díky kreditu, který má Národní galerie ve světě, může narazit. Ale možnosti tu jsou a už i dnes se připravují zásadní a zajímavé výstavy. Zamyslet se nad množstvím budov, které v minulosti galerii svázaly ruce. Ostatně to je i případ Galerie hlavního města Prahy, která má v současné době neskutečné množství budov a někdy to tak vypadá - a možná to tak ve skutečnosti i je - že když město neví, co s objektem, tak ho dá  galerii.

Jak se díváte na otázku sponzoringu, který jste zmínil v předchozí odpovědi? Je nezbytně nutný, bez něj se instituce, které mají větší ambici, neobejdou. Samozřejmě nejkrásnější by bylo, kdybychom dostávali výrazně větší příspěvky od zřizovatelů, protože nejsme americko-britská společnost, kde je zakořeněna tradice mecenášství. Tam je situace jiná v tom, že instituce nejsou v roli, kdy si musí vyžebrat peníze za každou cenu, protože jinak by nemohly daný projekt realizovat. Tamní firmy mají nějakou společenskou zodpovědnost a sponzoring patří k dobrému zvyku. U nás v této souvislosti mohou vznikat určité etické problémy a to je pak na síle konkrétního ředitele, jak takovéto tlaky dokáže vybalancovat. A týká se to i darů do sbírek, což je věc, která u nás moc není zvykem. Ale třeba bude za 40 let, kdy současná generace sběratelů bude cítit vůči svému regionu nějakou silnou vazbu a věnuje svoji sbírku instituci, o které si myslí, že ji bude dobře spravovat. A důležité je, aby instituce svou činností dokazovaly, že jsou dobrými správci, že neschraňují předměty v temném depozitáři, ale že je poskytují veřejnosti. A to pak i ten donátor nebo sponzor vidí a vnímá. Já si myslím, že tu jsou pramínky světla, dobré signály, a věřím, že se to bude zlepšovat.