Artalk.cz

Giacomettiho past: k retrospektivě Olbrama Zoubka

Na Pražském hradě je k vidění působivá a srozumitelná výstava. „Něco na tom je“ je nejčastější průpovídkou četných návštěvníků, kteří s elánem japonských turistů pobíhají mezi jednotlivými sochami a neustále fotografují, aby pak vše znovu prožili v klidu svých domovů při prohlížení snímků. Zoubek vypráví uvěřitelné a srozumitelné příběhy z námětově zajímavých oblastí, které nepotřebují vysvětlující komentář. V jeho figuraci nepochybně zaujmou. V Jízdárně Pražského hradu probíhající retrospektiva je obsáhlou expozicí, kdy vystavené množství nicméně spíše škodí, než napomáhá kladnému úsudku.

zoubek_kracejici_jinoch

Jednotlivá díla Jízdárnu ucpávají a ta připomíná náhodné skladiště. Zamýšlený ohromující a monumentální účinek má pak opačný charakter a sochy se navzájem vylučují. Každá plastika by určitě potřebovala vlastní zklidněné kontemplativní místo podobně jako divák své místo na přemýšlení nad významem vlastních děl, přičemž je zjevné, že Zoubek má co říct. Autorem koncepce je sám Zoubek a opět je imitován prostor atelieru v Salmovské ulici, což je škoda.

Zvyk je železná košile a znovu se ukazuje, jako na výstavě na Ovocném trhu v Praze, že se nejedná o příliš šťastný koncept. Jde trochu o chaotickou čínskou Terakotovou armádu v evropském provedení. Napadá mě kacířská myšlenka, že kdyby explodoval Říp jako Vesuv a zasypal Prahu popelem, jako se to stalo nešťastným Pompejím, mohli by si za 2000 let při objevu Zoubkova ateliéru v budoucnu myslet, co to bylo za podivné kultovní místo, kde byly uctívány různě vznášející se postavy s podivně vykloubenýma rukama.

Podobně jako je Zoubek fascinován antickými torzy i v jeho případě by se diváci procházeli mezi obdobně koncipovanými díly made in Zoubek. Sice by si kvůli anatomickým formálním chybám pomysleli, že se nacházejí v nějaké archaické totemické fázi, ale budiž. Oproti starověku je v dnešní době uctíván poněkud odlišný estetický kánon, který dovoluje vkročit do panteonu umění kdejakému skoliózou trpícímu totemu. Dodnes jsem nepochopil, proč vlastně jeho sochy trpí mořskou nemocí, a spíše se bojím toho, jak by vypadaly, kdyby se napřímily.

Pravda, retrospektiva má jiná pravidla a je většinou akcí bilancujícího umělce, já bych nicméně chtěl někdy vidět pouze deset nejlepších Zoubkových prací, které by mi umožnily tolik žádoucí kontemplaci. Na to, že má být výstava vyčerpávající retrospektivou mi v expozici výrazně chybí např. umělcovy kresby, což je více než podivuhodné – i když je známo, že Myslbek také raději nekreslil (ne nadarmo jsou si ve vysokém věku podobní).

Zoubek_01

Zoubek má nezpochybnitelné zásluhy. Jemu a štukatérovi Junkovi (pracoval také jako modelér pro Vincence Vinglera), který poznal eternit během válečných let v Generálním gouvernementu, vděčíme za uvedení osinkocementu do českého umění. Tento materiál byl poměrně levný a lehký na manipulaci. Pro interiér je Zoubek příliš velký, do architektury se vůbec nehodí a ideálním prostorem jsou tak parky. V citlivě projektované zahradě jeho levitující práce vyniknou, čímž upomenou na skulptury Františka Bílka, který o svých dílech říkal, že jeho sochy jsou jako stromy (divák se může přesvědčit, když vyhlédne vedle Jízdárny, kde je několik hezkých realizací).

Pak bych mu klidně odpustil, že většina jeho děl nemá stavební řád, není pevná v konstrukci, je neforemná a připomíná povrchově špatně opracované semafory s charakterem obroušené strusky.

Oproti tomu je obdivuhodné, že si Zoubek ze všech těch sympaticky přiznaných vzorů dokázal vytvořil vlastní názor. Od Otty Gutfreunda a Emilia Greca, přes odbočku Fritze Wotruby a Vladimíra Janouška nevede k archaické plastice, Wilhelmu Lehmbruckovi a Albertu Giacomettimu daleká cesta. Bohužel především poslední jmenovaný je Zoubkovým prokletím, protože je nabíledni, že v okamžiku, kdy provedl první sochu podobné estetiky, bylo již problematické od tohoto kánonu odstoupit.

Dokáži si živě představit, jak po něm již kupci nechtěli nic jiného. Navíc Zoubek žil opravdu ve velmi těžké době, v níž nepochybně projevil silný morální kredit, který je obsažen i v charakteru jeho plastik. Ve své době byl určitě mnohem větší ikonou než Vladimír Preclík. Na Zoubkovi je vidět, že náměty promýšlí, humanita pro něj stojí na první místě. Ze soch je cítit silný étos. Jeho práce jsou lidské jako náměty z jeho rodiny, které mnohdy vidí optikou antické tragédie.

I když se to na první pohled nezdá a formou se většina prací jeví jako Giacometti, tak obsahem je to vždy konzistentně uvažující Olbram Zoubek v sociálním charakteru, který se u něj v gutfreundovské podobě objevuje již od počátku – např. v nádherných portrétech svých dětí z roku 1958. O Zoubkově stylové synkrezi svědčí to, že ve stejném roce dokázal vytvořit neméně skvělého janouškovsky koncipovaného Zastřeleného. Výtečnou plastikou je především Strážce z roku 1975 (právě v dílech z této doby byl inspirativní například pro Jiřího Sozanského) a živočišně sexuální Klytaimnéstra z roku 1988. To jsou artefakty, pro které bude Zoubek zapsán natrvalo zlatým písmem v českých dějinách umění. Olbram Zoubek je slavným a právem uznávaným umělcem – popovou hvězdou a výstava je i přes výtky inspirativní nejen proto, že nutí přemýšlet nad možnostmi stále chřadnoucí české výtvarné scény, z níž se vytrácí nejen vlastní názor, ale i např. figurace, do níž Zoubek přispěl velice zajímavým způsobem.

Autor je historik umění

______________________________________________________________
Olbram Zoubek: Retrospektiva / Jízdárna Pražského hradu / Praha / 29. 11. 2013 – 2. 3. 2014

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *