VNB2 special: Hledání ztracené utopie

Rádi bychom se na Artalku věnovali některým výrazným výstavním a jiným počinům obšírněji ve speciálech, jejichž pilotní verzi jsme si vyzkoušeli na loňské Ceně Jindřicha Chalupeckého. Jako první v tomto roce jsme se více zaměřili na výstavu Vzpomínky na budoucnost II, která probíhá do koce týdne v Domě pánů z Kunštátu. Kromě následující recenze od Kláry Stolkové (která do jisté míry reflektuje i doprovodnou publikaci) připravujeme také recenzi publikace samotné a rozšířenou verzi rozhovoru s kurátorem Janem Zálešákem, jenž byl původně publikovaný v časopise A2.

Výstava Vzpomínky na budoucnost II v Domě pánů z Kunštátu v Brně a čerstvě vydaná publikace Minulá budoucnost, jejichž kurátorem a autorem je Jan Zálešák, jsou věnovány „historiografickému obratu“ v současném umění vybraných postsocialistických zemí. Schválně zde hned z kraje zmiňuji knihu, která není jen jakýmsi apendixem výstavy dokumentujícím, že se opravdu uskutečnila, a sloužícím jako podklad pro její další kontextualizaci v rámci teorie či historie umění, nýbrž rovnocennou součástí projektu, která působí s výstavou v těsné součinnosti. Kritika výstavy si tedy bude jejího teoretického, knižního protějšku všímat zřejmě více, než je obvyklé u čistě doprovodných publikací.

Zálešák se v projektu zabývá uměleckou tvorbou, jež se vztahuje k paměti, z dnešní perspektivy dávno překonané moderní době a padlým utopiím. Jak sám poznamenává, je dnes tento „archivní impuls“ velmi rozšířenou a již muzeálně etablovanou uměleckou strategií. Svou orientací na specifikum, které v této oblasti představují umělci bývalého Východu, však Zálešák přináší lokálně společensky relevantní odnož takto zaměřené tvorby, která - ruku v ruce s knihou Minulá budoucnost - formuluje důvody obnoveného zájmu o minulost v postkomunistických zemích. Zálešák následuje tvrzení Borise Budena, podle něhož utrpěla postsocialistická společnost zčásti řízenou historickou ztrátu paměti, díky níž měl porevoluční Východ nezatížen komunistickou minulostí vystřelit vstříc snové kapitalistické budoucnosti. Teprve po zklamání nedokonalostí transformace se umělci pokoušejí historii na základě fragmentárních archiválií zrekonstruovat, přičemž tato snaha se prolíná s novým zájmem o budoucnost vznikajícím z únavy z výhradně na minulost zaměřené přítomnosti.

Jan Zálešák vidí za návraty do minulosti na výstavě zastoupených umělců (Vasil Artamonov a Alexej Klyuykov, Zbyněk Baladrán, Václav Magid, Svätopluk Mikyta, Agnieszka Polska, Janek Simon) touhu najít možné perspektivy pro budoucnost a v tomto ohledu označuje jejich tvorbu za angažovanou. Tato angažovanost či přímo aktivismus se však odráží také v Zálešákově kurátorském přístupu a volbě tématu, jehož analýza se přirozeně vzdaluje od teorie umění a splývá se společenskými vědami či filozofií. Výběr určitého pole umělecké produkce je tu motivován zájmem o sociopolitickou a ekonomickou situaci, s níž se v pozdním kapitalismu potýkáme. Sběrem materiálních děl i teorií se kurátor podílí na organizaci aktu angažovanosti ve formě výstavy a publikace pro veřejnost, přestože do toho nejde po hlavě, se zatnutou pěstí a vlajícím praporem, ale spíš váhavým krokem intelektuála, který není tak úplně přesvědčen, jestli to bude mít nějaký smysl.

Zálešák se v textu Minulost budoucnosti letmo dotýká otázky, co se stane ve chvíli, kdy se tvorbě umělců-archeologů dostane přijetí v (zahraničních) uměleckých institucích. Podle Václava Magida je předpokladem politické relevance uměleckého díla jeho vlastní estetická autonomie. Jejím odmítnutím a přímočarým přihlášením se k politickému aktivismu se totiž dílo dostává do bludného kruhu, v němž na jednu stranu zavrhuje instituci světa umění, zároveň bez její podpory ale nedokáže fungovat. Díla vystavená v rámci Vzpomínek na budoucnost II jsou v tomto ohledu zřejmě „v bezpečí“, Zálešákovi jde však spíše o problém (sebe)kolonializace východních umělců, kteří do západního prostoru přinášejí „východní exotiku“, přičemž už touto kategorizací ztrácí jejich tvorba na účinku. Autorovi nelze vyčítat, že se touto otázkou v textu dále nezabývá, v perspektivě budoucnosti jde však zřejmě o podstatný problém.

Dovolím si nesouhlasit s Marikou Kupkovou, která v recenzi pro Art & Antiques vytkla výstavě její „příliš střídmý rozsah“. Výstava představuje určité spektrum přístupů v divácky stravitelné šíři a doplněna publikací je kompaktní a vyvážená. Nicméně tím, co z výstavy dělá osvěžující a ne tak samozřejmý zážitek, je zahrnutí dvou polských a jednoho slovenského umělce do kurátorského výběru. Díla Vasila Artamonova a Alexeje Klyuykova, Zbyňka Baladrána a Václava Magida jsou v českém prostředí už pevně zakotvená, často zmiňovaná a na výstavách frekventovaná, jejich uvedením do širšího kontextu středoevropského umění se však otevřely další souvislosti tvorby těchto autorů. V čistě národní, nejvýše česko-slovenské konstelaci by výstava zřejmě působila lehce bezvýrazně, asi jako Československý pavilon na letošním benátském bienále v podání Zbyňka Baladrána a Petry Feriancové, pro nějž bylo téma archivu rovněž klíčové.

Polští umělci Agnieszka Polska a Janek Simon na výstavě prezentují filmy vycházející z utopií hnutí založených na představě absolutní svobody a rovnosti. Zatímco dokument Janka Simona Mise Auropol zpracovává cestu skupiny současných umělců do utopického města Auropol v Indii, kde jsou konfrontováni s realitou umělého ideálního společenství, film Agnieszky Polske Vlasy je fikcí o polských hippies, kteří do Auropole odcestovali ze socialistického Polska. Obě díla spolu úzce souvisí - nejen v tom, že se Polska účastnila Simonovy mise do Auropole, během níž částečně vznikl její film - jejich snímky se doplňují v perspektivách nahlížení utopie. Simon postupuje jako etnograf, který k tématu přistupuje z hlediska současnosti. Prostřednictvím umělecké rezidence jako sociálního experimentu v Auropoli analyzuje pozůstatky utopie v současnosti, přičemž postupuje směrem pod povrch a do minulosti. Naproti tomu Polska mýtus hippies imaginativně znovu vytváří: její postup je tedy opačný a utopii spojuje s pohledem člověka žijícího v socialismu. Skrze socialistickou utopii pak díla polských autorů vstupují do souvislosti s pracemi dvojice Artamonov a Klyuykov, Magida a Mikyty, kteří fragmenty dědictví socialismu zpracovávají do podoby konstrukcí, koláží a manipulovaných obrazů jako estetických forem, jež mohou pomoci rozvzpomenout se. Video a tabulku Zbyňka Baladrána pak můžeme považovat za zastřešující dílo zabývající se pamětí a časem obecně.

Výstavu je nejlépe vidět a knihu hned vzápětí přečíst. Škoda ovšem je, že na výstavě o publikaci není ani zmínka a v Domě pánů z Kunštátu není k dostání - myslím, že obě součásti projektu by z pohledu diváka mohly být lépe propojené. Stejně tak jako divák postrádám na výstavě krátký vstupní text, který by nastiňoval to základní o projektu. V každém případě ale: stojí to za to.

Autorka je studentkou dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU, působí v organizaci das weisse haus ve Vídni

Literatura:

ZÁLEŠÁK Jan. Minulá budoucnost. Brno - Praha: Vysoké učení technické v Brně - tranzit.cz, 2013. MAGID Václav. Od estetizace politiky k politizaci umění a zpět. Bludný kruh současného „politického“ umění. In: Jiří ŠEVČÍK - Pavlína MORGANOVÁ - Terezie NEKVINDOVÁ - Dagmar SVATOŠOVÁ. České umění 1980 - 2010. Praha: VVP AVU, 2011, s. 628-632. KUPKOVÁ Marika. Ztracené kolonie. Art & Antiques. 12/2013 - 01/2014, s. 88-89.

______________________________________________________________

Vzpomínky na budoucnost II / Kurátor: Jan Zálešák / Dům umění města Brna: Dům pánů z Kunštátu / Brno / 27. 11. 2013 – 12. 1. 2014

______________________________________________________________

V rámci doprovodného programu k výstavě se 9. 1. 2014 konají následující prohlídky a přednášky:

v 15:00 (DPK) Komentovaná prohlídka výstavy s Janem Zálešákem

v 17:00 (DU) Petra Hanáková (Katedra filmových studií Univerzity Karlovy), První kontakt: vize socialismu, komunismu a kapitalismu v raných československých sci-fi filmech

v 18:00 (DU) Pavel Ryška (KINO Sputnik), Autogram na rubu Měsíce. Ilustrované vyprávění o vizualizacích úspěchů sovětského raketového programu v československé karikatuře padesátých let.

______________________________________________________________

foto: Míša Dvořáková

 

Klára Peloušková | Narozena 1991, absolvovala bakalářské studium dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU v Brně a magisterské studium teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském programu. V letech 2013–2014 byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni a v letech 2016–2018 působila jako šéfredaktorka Artalk.cz. Nyní pracuje jako metodička na Katedře designu UMPRUM a zabývá se současnou teorií designu. Je laureátkou Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky výtvarného umění do 28 let.