Artalk.cz

Jen špatně položená otázka?

Dům umění v Českých Budějovicích od konce listopadu prezentuje výstavu Terezy Velíkové. Její videoinstalace se dlouhodobě zabývají zkoumáním lidské komunikace a jejích limitů. Na základě modelových rozhovorů představuje momenty, kdy jazyk jako základní komunikační prvek selhává, a nastoluje tak téma neporozumění a úzkosti. Její důraz na špatně fungující komunikační struktury přitom není samoúčelný ani autoreflexivní. Velíkové dlouholeté zaujetí jazykem a mezilidskou komunikací formálně připomíná studii, v níž je existenciální úzkost jen nedílnou součástí, nikoliv hlavním sdělením uměleckého díla. V rozhovoru pro Artalk autorka představuje svoji dosavadní tvorbu i současnou výstavu Špatně položená otázka v Domě umění.

Velikova_01

Co vás přivedlo k hlubšímu zkoumání projevů lidské komunikace?
Vždy mě zajímalo pozorovat, na jakých strukturách se odvíjejí psychosociální vztahy v mém okolí a především co ovlivňuje naši schopnost rozumět si s jinými. Tématu vztahů a jazykových struktur jsem se začala věnovat i v médiu videa. První práce spočívaly v manipulaci obrazu a zvuku, kdy docházelo k posunu ve významu sdělení i v následné interpretaci. Tehdy jsem pracovala s tématem vlastní rodiny a v té souvislosti vzniklo video s mými rodiči. Bylo jedním z těch, kdy zvuková stopa záměrně neodpovídala obrazu. Záběr na rodiče byl doplněn nahrávkou úplně jiných lidí, jejichž vztah se rozpadal. Je příhodné doplnit, že moji rodiče spolu žijí čtyřicet let ve spokojeném manželství, ačkoliv jedna recenze upozorňovala, že se Velíková vyrovnává s rozpadem vztahu svých rodičů. A právě tyto momenty, kdy dochází k mystifikaci, mě zajímají. V současnosti se více zaměřuji na modelové situace. Jsem přesvědčená, že i v banálním rozhovoru je možné ukázat zásadnější momenty mezilidských vztahů.

Tomu odpovídá i výstava v Domě umění?
Současná výstava je především o modelech chování, které vyjadřují emočně vypjatou situaci, která má být znejišťující, divná. S tím souvisí i posun v čase, který se jako prvek ve videích objevuje. Princip nenavazování, nestíhání či předbíhání v čase souvisí ale nejen s posunem v interpretaci konkrétního sdělení. Posouvá totiž význam už jen tím, že klade důraz tam, kde nejsme zvyklí ho slyšet. To se děje právě v první místnosti Domu umění, kde se rozpadá synchronicita zvuku a obrazu. Smysl sdělení tu spočívá především v časovosti. V tom, jak sami sebe nestíháme či doháníme. Druhá místnost, kde se objevuje trojice videí, je zaměřená více na téma komunikace.

Velikova_02

Na instalaci v zadní části galerie je vidět, že jste se snažila diváka navést do míst, kde je nejlépe slyšet všechna tři videa. Zároveň je snazší rozklíčovat, že se jedná o rozhovor, nikoliv o trojici monologů, jak by se zprvu mohlo zdát.
Samotná videa byla natáčena jako rozhovor, kdy postavy stály ve stejném umístění, jako jsou nyní videa. Stáváte se divákem rozhovoru tří lidí, kdy každý z nich neustále opakuje svůj vlastní monolog. Jedná se o trojí sekvenci stejných vět, které se jako smyčka opakují, ale v jiném pořadí. Nejde však o to, vystát v galerii sedm minut a snažit se rozhovor rozklíčovat. Snažila jsem se o vytvoření momentu znejistění diváka, který danou větu několikrát slyšel, ale najednou na něj působí jinak v důsledku rozdílné návaznosti. Jak se mění vzájemný význam vět, tak se proměňují i emoční reakce herců. Dialog, který v jedné chvíli působí vážně, může následně vyznít ironicky.

Psaní scénáře pak musí být podobné jako vytváření křížovky, kdy zdánlivě nahodilé věty nakonec mají svůj smysl.
Rozhovor funguje jako křížovka. Scénář je psaný tak, aby promluvy na sebe navazovaly jak v jednom osamoceném monologu, tak i ve společném trojitém dialogu. Věty jsou sice modelové a na první pohled vytržené z kontextu, ale jsou velmi pečlivě vybrané, aby pro danou postavu měly určitý náboj. Jedna z žen působí tvrdě a její promluvy často vyznívají ironicky, druhá žena je naopak subtilní a jaksi ztracená. Muž uprostřed, který se střídavě otáčí k oběma ženám, jedná suverénně a jeho promluvy jsou strohé.

Velikova_03

Na výstavě se často objevuje číslo tři. Obě instalace navíc působí jako triptych. To byl záměr?
Jedná se o osobní inspirační klíč: číslo tři vyplynulo z počtu postav, s nimiž jsem pracovala a pro něž jsem vytvořila i smyčku trojího monologu. Podobně je tomu v první místnosti, kde se objevují rovněž tři videa, která obsahují tři zdánlivě identické sekvence, jež se neustále opakují. Stejný je i počet vystavených fotografií. Záměr vytvořit cyklus je, myslím, očividný. Přišlo mi také zajímavé nechat jednotlivé postavy odehrát v jednom kuse s pauzami a bez střihu všechny tři monology. Lze tak pozorovat odlišné vyznění, které souvisí i s postupně opadající nervozitou a „usazením se“ v jednotlivých větách. Na první pohled nejsou tyto momenty možná  patrné, ale přijdou mi osobně zajímavé. Z minulosti vím, že nejzajímavější byly vždy momenty, kdy si člověk myslel, že již není natáčený.

Bavíme-li se o tématu interpretace a dezinterpretace, myslíte si, že vám samotný divák rozumí? Co se mu videi vlastně snažíte říct?
Sama si někdy říkám, jestli představované nedorozumění není ukázáno do takové míry, že tomu celému nemusí být úplně rozumět. Někdy mě překvapí, že na někoho moje práce mohou působit depresivně. Paradoxem je, že když sama vytvářím jednotlivé scénáře, tak se je snažím formulovat s nadsázkou a ironií. Nesnažím se ale řešit, co je negativní, co pozitivní, to má přirozeně vyplynout. Důležitá pro mě je forma mezilidské komunikace jako taková, její stereotypní floskule, úskalí i lapsy.

______________________________________________________________

Tereza Velíková: Špatně položená otázka / Dům umění / České Budějovice / 27. 11. – 29. 12. 2013

______________________________________________________________

foto: archiv Domu umění

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *