CJCH special: Nuda, až na Langa

21. 11. 2013Artalk Recenze

Se souhlasem autora zveřejňujeme recenzi finále CJCH, která vyšla v půlce října v Respektu. "Finalisté uvízlí ve vlastních myšlenkách působí unaveným dojmem a divák je očividně to poslední, co je zajímá," píše Jan Vitvar.  Za jasného favorita považoval Dominika Langa, byť jeho souběžně probíhající výstavu v Českých Budějovicích označuje za výrazně zdařilejší než projekt pro finále ceny.

Jan Vitvar: Soumrak v galerii

Jednoznačným adeptem na letošní Chalupeckého cenu je Dominik Lang

Chladné prostředí bíle vymalované dvorany Veletržního paláce náhle osvítí rudý kotouč: paprsky se derou skrz obří otvor v pátém patře a během pár minut se pomalu plazí zdola nahoru po protější stěně, aby najednou opět zmizely spolu s jejich zdrojem, sluncem zapadajícím za pražský horizont.

Podmanivý zážitek zprostředkovaný sochařem Dominikem Langem (33) má ovšem jednu mouchu. Národní galerie se pro veřejnost zavírá ještě před západem slunce a otevírá dlouho po jeho východu. Je to symbolické: Langova instalace je jediné dílo, které mohlo napravit reputaci letošního finále Ceny Jindřicha Chalupeckého - ale návštěvníci nemají šanci ho spatřit. Abychom byli spravedliví. Koncem října nastanou lepší časy, protože slunce začne zapadat už před šestou a astronomická podívaná, již Lang zařídil tím, že prořezal stěnu zakrývající skleněnou fasádu galerie, tak bude přístupná. To už bude soutěž vrcholit a porota bude zvažovat, koho letos z finálové pětice vyhlásí za mladého výtvarníka roku. Upřímně řečeno, volba by to měla být dost jednoduchá.

Viry, práce, banky, Venuše

Nejmladší adept Richard Nikl (26) své objekty přirovnává k zákeřným virům, jimiž se snaží nabourat tradiční formu autorské prezentace. Pokud tato infekce spočívá v tom, že na úvodním panelu zpodobnil z hlíny loga partnerů soutěže a že tenisky, které rozvěsil na drátech po galerii, v sobě obsahují uměle vyrobený lidský pach, pak musíme říci, že taková hrozba nákazy se dá přejít mávnutím rukou.

Aleš Čermák (29) napsal text o jakémsi Walterovi, který v šedesáti zjistil, že jeho dosavadní život neměl smysl. A protože má Walter problém sehnat práci a Čermák není k osudům nezaměstnaných netečný, dva si najal, aby v Národní galerii návštěvníkům četli z výtvarníkovy chystané knížky. Vzhledem k vyčerpávajícímu obsahu úvah, jež musí předčítat („Zdá se, že existuje volba mezi jednou možností, která člověka nutí uvažovat, že žít lze jen jediným způsobem... a druhou, která v nak ději říká, že chcete-li žít v lepších a snesitelnějších podmínkách, nezbude nic jiného než se znovu odkázat k první možnosti“), je ovšem otázkou, zda by se na takovou brigádu jiní lidé než ti v životní nouzi vůbec přihlásili.

Ani Václavu Magidovi (34) není společenská problematika cizí. Sepsal hesla typu „Svrhli jsme moc státu, teď patříme bankám“ nebo „Spasí nás už jen světová revoluce“. Pak je po slabikách převedl do dvanáctitónové dodekafonické stupnice, výslednou skladbu nechal nazpívat zpěvačkou a ze sloganů následně vytvořil animaci. A to všechno teď synchronně promítá na zeď a pouští z reproduktorů pod názvem Nevyřešené problémy formy. Přijít na smysl díla - jež podle autora zkoumá napětí mezi estetickou a společenskou funkcí umění -je snad obtížnější než provést onu světovou revoluci. Ostatně členové poroty se o něm na vernisáži vyjadřovali s největším nadšením právě proto, že je prý ve své složitosti tak geniální, že je nechápou ani oni.

Daniela Baráčková (32) ve finále promítá několik videí. Vidíme na nich krojované děvče, jemuž selka dává na zadek na místě, kde se našla Věstonická venuše. Je tu zbojník, který ze země vykopává poklad. Je tu dvojice mladíků, jež před památníkem na dukelském bojišti cituje slova ženy, která přežila holocaust. A je tu také sama Baráčková, jež na dně Macochy vleže křičí „Světlo!“. Tahle intuitivní bramboračka se jmenuje Smrt, česká malost a současné muzejnictví, přičemž sama autorka míní, že „na půdorysu cílových míst a jejich obrazů ohledává osobní emocionální i dominantní racionální historii“.

K divákovi zády

Chalupeckého cena má pověst prestižního klání a dosavadní výběr laureátů to potvrzuje: jejich tvorba vždy patřila k absolutnímu vrcholu zdejší výtvarné scény. Letos ovšem hrozí, že se tahle tradice poruší. Ani potřetí nominovaný Dominik Lang se ve finále neukazuje zdaleka v optimálním světle. Koneckonců jeho souběžně probíhající prezentace v českobudějovické Galerii současného umění, při níž svými geometrickými intervencemi proměnil interiér výstavní síně k nepoznání, je mnohem dotaženější. Nicméně pokud vyhraje kterýkoli jiný finalista, můžeme letošní soutěž prohlásit za nejméně vydařenou v celé její čtyřiadvacetileté historii.

Procházka Veletržním palácem je zvlášť bezútěšná při srovnání s loňským ročníkem. Finále konané v Brně nabídlo svěží pohled na scénu plnou nápaditých lidí v nejlepší formě, kteří věděli, co a jak chtějí publiku sdělit (vyhrál malíř Vladimír Houdek). Zato nyní je obrázek přesně opačný. Finalisté uvízlí ve vlastních myšlenkách působí unaveným dojmem a divák je očividně to poslední, co je zajímá.

Dojem z uzavřenosti a sebezahleděnosti prezentace navíc podtrhuje architektonické řešení. Jiří Příhoda tu oprášil svůj dekádu starý nápad. Už v roce 2001 Chalupeckého cenu ve Veletržním paláci představil tak, že ji na ochoz dvorany umístil do koridoru ze sádrokartonové paneláže. Pokud návštěvník nebyl uvnitř, z výstavy viděl jen obnaženou nosnou konstrukci panelů, jež vyvolávala dojem, že na něj expozice jaksi vystrkuje záda.

Nápad tehdy rozčílil Milana Knížáka a ve výsledku znamenal vyhnání klání z Národní galerie, kam se teď vrací po dvanácti letech. Příhodův přístup se ovšem nezměnil: cenu opět prezentuje v podobě cizorodého prvku, který si z panelů v galerii udělal vlastní ghetto. Jen tentokrát hradba z železné konstrukce na ochozu tvoří elipsu.

Sebevědomé ghetto

Je to zvláštní. Mladá výtvarná scéna po revoluci nikdy nebyla tak sebevědomá jako dnes. Všude přibývají galerie současného umění, výtvarníci v nich pravidelně vystavují ještě ve školních letech, leckteří si záhy seženou zahraničního galeristu a vyjíždějí do světa. O nárůstu produktivity výtvarného dorostu svědčí i všechny ty vernisáže načasované na společné datum, jež například v hlavním městě dokážou proměnit čtvrti na několik hodin v jeden velký umělecký mejdan. Takovou iniciativou otevřenou vůči veřejnosti se třeba Národní galerie vůbec nemůže pyšnit.

Také pořadatelé Chalupeckého ceny se letos rozhodli vyjít publiku vstříc. Finalisty přesvědčili k turné po republice, kdy v plenéru zájemcům v průběhu roku vysvětlovali, čím se zabývají a proč. To bylo ve výsledku přínosné nejen pro diváky, kteří se často vůbec poprvé setkali s nejnovějšími projevy výtvarného umění, ale také pro autory - kteří si mohli ověřit, že jejich tajnosnubná řeč je při komunikaci vně galerijních zdí nepoužitelná. Respektive jí nikdo nerozumí.

Škoda že si z toho pro finále nevzali ponaučení. S výjimkou Langa se zdá, že jim nejvíc vyhovuje právě život v ghettu, kde se mohou zabývat odtažitými, stokrát propranými akademickými problémy, které jim stačí zabalit do vznosných slov. A odborníci v porotě je za tuhle ukrutnou nudu ještě budou nadšeně plácat po zádech v alibistické obavě přiznat, že tentokrát se s výběrem autorů opravdu sekli.

Respekt 14. 10. 2013