Čestný doktorát pro DaCostu Kaufmanna

12. 11. 2013Artalk Infoservis

Známý odborník na rudolfinské umění, profesor na univerzitě Princeton, Thomas DaCosta Kaufmann obdržel čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně. U této příležitosti přetiskujeme rozhovor, který s ním v roce 2005 pořídil Jan Skřivánek. Původně vyšel v Mf Dnes, což je při současném stavu deníkové žurnalistiky již jen těžko představitelné.

 

Co vás přivedlo k tomu, že jste si jako téma své vědecké práce vybral zrovna umění střední Evropy? Když jsem na Harvardu přemýšlel o tématu své disertace, hledal jsem něco, co by se týkalo umění a alchymie nebo umění a vědy. A v tu stejnou dobu vyšla skvělá kniha Roberta Evanse, která pro nás objevila svět Rudolfa II. V roce 1973 jsem se poprvé vydal do Prahy a to, co jsem viděl, na mě udělalo velký dojem. Tehdy pro mě jako pro Američana ale nebylo možné setrvat v Praze, v Československu déle než třicet dní, a tak jsem se usadil ve Vídni, kde je samozřejmě podstatná část rudolfínských archivů a sbírek uložena. Začal jsem se rozhlížet kolem, cestovat – v roce 1974 jsem poprvé navštívil Brno – a uvědomil jsem si, že to není jen tento materiál, který má mezinárodní význam, ale že je tady, v celém středoevropském regionu, mnohem více krásných věcí k vidění a ke studiu, o kterých však skoro nikdo v zahraničí neví, a to ani v zemích, které spolu sousedí. Pro člověka žijícího v přítomnosti může být těžké tohle si uvědomit. Československo i sousední země ale byli do roku 1989 z velké části zapomenuty z obecného evropského povědomí. A tak jsem se o tuhle oblast začal víc zajímat a zároveň se snažil ji učinit známější.

Proč jste si ale nevybral nějaké víc „sexy“ téma jako je florentská renesance nebo francouzské katedrály?

Samozřejmě, že mě tahle témata původně také zajímala, ale svou roli v tom sehrála řada věcí. Zaprvé – a myslím, že už tehdy jsem o tom tak přemýšlel – šlo o to, že v této oblasti byl prostor pro původní výzkum. V tu dobu i čeští kolegové teprve začínali a ještě toho nebylo mnoho uděláno. Zájem o Rudolfa II. odstartovalo sympózium, které se konalo, myslím, v roce 1969, takže studium a zájem o studium této epochy byly teprve v počátcích. Zároveň pro mě bylo zajímavé dělat něco jiného než všichni ostatní. Usoudil jsem, že Florencií, Římem nebo i Nizozemím se zabývá už dost jiných historiků umění. Nějakou roli v tom možná hrála i dobrodružná povaha. Nebylo to totiž vždy úplně snadné pracovat v těchto zemích před rokem 1989.

Už tehdy jste hovořil česky? Česky jsem se naučil v letech 1974, 1975. Učit jsem se začal o něco dřív. Už před tím jsem sice mluvil německy, ale usoudil jsem, že když tu budu cestovat, budu potřebovat mluvit s lidmi v archivech a podobně, že bych se měl naučit česky.

Jak jste tu byl tehdy přijímán? Kolegové – alespoň ti mé generace a i někteří starší, třeba profesor Pavel Preiss – byli vždycky velice vstřícní a snažili se mi být nápomocní. Pokud jde o archivy, to má dvě stránky. Bylo to tak neobvyklé, že někdo z Ameriky tady chce něco studovat, že mi většinou vyhověli. Musel jsem ale žádat o povolení na Ministerstvu vnitra – vzpomínám si, jak mě tam jednou nějaká dáma v uniformě titulovala „Soudruh Američan.“ To bylo legrační. Druhá věc je, že mě třeba pustili do archivu, tam mi ale dali inventář a řekli – co z toho chcete okopírovat? Bez toho, aby člověk ony materiály viděl, to skoro nejde. Povolení jsem tak sice dostal, zároveň mi ale skutečný výzkum fakticky znemožnili. To se ale později zlepšovalo. Ono totiž nejde jen o systém, ale o jednotlivce. A v každé zemi bohužel platí, že rozhodující je, jestli lidé chtějí být nápomocní, chtějí činit věci přístupnými, nebo si je chtějí chránit jen pro sebe.

Bylo pro vás těžké získat v Americe prostředky na tento typ výzkumu? Rudolfínské umění bylo pokud jde o různá stipendia a granty dostatečně atraktivním tématem. Docela brzy jsem taky začal publikovat, takže má práce byla známá, což mi zpětně pomáhalo získávat granty na další výzkum. Měl jsem to štěstí, že jsem se skrze celou svou akademickou kariéru mohl věnovat svým vlastním zájmům. Ve vědě – a dnes možná ještě víc než dřív – totiž platí, že to, co by člověk chtěl studovat, co je pro něj zajímavé, a to, co mu zajistí profesní kariéru, jsou často dvě různé věci. Snad díky příznivým okolnostem doby či mému studijnímu kurikulu jsem nicméně měl to štěstí, že jsem získal místo na univerzitě a že jsme měl takovou kariéru, jakou jsem měl. Vybavuji si ale také, jak mi jeden kolega – kurátor italského umění v jedné z velkých amerických sbírek, který se zabývá slavnými postavami jako je Leonardo – řekl, že kdybych nebyl tak hluboko v poušti, čímž myslel studium umění v České republice, že bych nikdy tak nevynikl. No, já doufám, že to není pravda.

O umění střední Evropy hovoříte jako o jediné entitě. Je pro vás výhodou, že k tématu přistupujete takříkajíc zvenku? Rozhodně. Ustavení evropských národních státu vedlo k tomu, že lidé se soustředili na to své, místo aby se na věci snažili pohlížet v širších souvislostech. Velice pěkně to řekl Erwin Panofsky, když přesídlil do Ameriky: Z druhé strany Atlantiku se debaty, které jsme tak ohnivě bojovali, najedou jeví jako nepříliš důležité. Jde o spory typu,  jestli renesanční arkádová nádvoří mají původ na Moravě, nebo v Uhrách, jestli Jagellonci byli důležitější v Polsku, nebo v Čechách a podobně. Nyní v rámci Evropské unie se to snad změní a na důležitosti získá snaha dívat se za tyto rozdíly.

Existuje tedy něco takového jako česká renesance nebo české baroko, nebo jen renesance a baroko v Českých zemích? Já bych vždycky dával přednost tomu druhému. Co to znamená český? Česky mluvící, nebo etnicky český? Tady se vydáváte na velice zrádnou půdu.

Například profesor Jiří Kroupa ale přesto říká, že stále věří, že má smysl hovořit o moravském baroku, že je to entita, která má své vlastní kvality. To je něco jiného. On o sobě taky říká, že je moravský patriot, což je podle mě docela zábavný nápad. Když začnete přemýšlet, co to znamená být moravským patriotem, uvědomíte si, jak problematické tyhle kategorie jsou. Je samozřejmě možné hovořit o regionálních kvalitách. To je koneckonců téma, kterým jsem se sám hodně zabýval. Že stejně jako věci spojujeme s určitou dobou, měli bychom je spojovat i s konkrétním místem, to je něco, o čem má smysl hovořit. Že to, co vidíme na Moravě, se liší od toho, co můžeme vidět v Čechách, natož pak třeba v Bavorsku? Ano, ale důvody pro to jsou komplexní a tohle je jen zkratkovitý způsob, jak to pojmenovat. Rozhodně to nemá nic společného s etnicitou, nebo se zádumčivostí českých řek a hvozdů.

Vnímáte střední Evropa jako jedinou kulturní entitou i dnes? Rozhodně nevěřím v koncept východní střední Evropy. Vydělovat Německo podle mě nemá smysl. Můj původní projekt byl ale trochu jiný. Šlo do jisté míry o to znovuobjevit tento region, znovuobjevit oblasti, které byly tak dlouho opomíjeny, zapomenuty a nestudovány. Důležité bylo hovořit o nich tak, aby to dávalo smysl. A jestli dnes budeme raději hovořit o Evropě jako celku, to je jiné téma. Když ale potřebujeme koncept, který je méně obecný než Evropa, a zároveň nechceme pracovat s tak dílčími tématy jako je umění v Praze nebo umění v Čechách, tak střední Evropa může být stále užitečným modelem. Střední Evropa samozřejmě znamená v každé epoše kulturně i teritoriálně něco jiného, ale já myslím, že tyhle věci není třeba pevně definovat. To by bylo stejně špatné jako říkat, že je jakási esenciální českost.

Proč by nás umění doby Rudolfa II. nebo Maulbertschova díla měla zajímat? Vědět odkud jste, vám dává určitou orientaci, vědomí vašeho místa ve světě. Když nevíte, odkud jste, tak – v jistém smyslu – nemůžete vědět ani, kam můžete dojít. Neznáte hranice své vlastní existence. A proč právě tyhle věci? Protože jsou součásti historie tohoto místa, ať už se to člověku líbí nebo ne. A to je mimochodem téma, které je dodnes nevyřešené, co totiž ona minulost pod nadvládou Habsburků znamenala? To je důležité téma, o kterém je třeba přemýšlet, spíš než celou tu dobu odmítat.

A co pro nás tato díla mohou znamenat sama o sobě? Jsou jen částí naší historie, nebo k nám mohou promlouvat přímo a současně? Když se díváte na umělecká díla, tak se na ně vždy díváte ze svého úhlu pohledu, což znamená, že je můžete vnímat současně. A to je rozhodně legitimní reakce. Spíš než rudolfínské umění bych použil příklad architektury. Když lidé přijedou do Prahy a řeknou si, že je to krásné město. Co to znamená? To není jen to, že lidé mají rádi historické stavby a že oceňují jejich stáří. Doufejme, že to znamená také, že krása těchto staveb v sobě ukrývá, zahrnuje cosi, co dokáže promlouvat k lidem napříč staletími. Že jsou v jistém smyslu zhmotněním lidských, někdo by možná řekl duchovních hodnot. Vhodnou tečkou, jak zakončit tento náš rozhovor, je věta, podle mě velice výstižná, kterou mi někdy na začátku 80. let řekl Pavel Preiss. Stáli jsme tehdy na Hradčanech, dívali se na město, na to nádherné panorama, a on řekl, že samotný pohledu na to město člověku ukazuje, že ten režim, který tu tehdy byl, nemůže vydržet. Nejen kvůli historii, ale i kvůli kráse obsažené v té historii. Je to stejné jako ono motto – Pravda vítězí. Může se to zdát být jen romantická představa, ale ne tak docela. Když člověk přemýšlí o vztahu krásy k pravdě, či alespoň o tom, co by to mohlo znamenat, jak naše hodnoty, potěšení a také naše možnosti tyhle věci vytvářet, odkazují k čemusi, co přesahuje naši vlastní existenci, uvědomí si, že tady, navzdory naší smrtelnosti, jsou některé věci, které přetrvávají. Věci, které vytvořili lidé, pro které byly hodnoty pravdy důležitější, než jen to, jak se protlouct ze dne na den. A v Praze a na mnoha místech v České republice jsou věci, které k nám takto promlouvají, stále vidět.

 

Thomas DaCosta Kaufmann Profesor DaCosta Kaufmann je předním znalcem umění doby Rudolfa II. a umění střední Evropy raného novověku vůbec. Narodil se roku 1948 v New Yorku a studoval na amerických univerzitách Yale a Harvard a na prestižním londýnském Institutu Aby Warburga. Od roku 1977 přednáší na univerzitě v Princetonu. Profesuru zde získal v roce 1989. Za svou práci byl oceněn řadou prestižních cen. K nejvýznamnějším patří Jan Mitchell Prize, výroční ocenění pro nejlepší uměleckohistorickou publikaci v angličtině, Římská cena, roční studijní pobyt na Americké akademii v Římě, a stipendium Fullbrightovy nadace. Jeho hlavními pracemi jsou knihy The School of Prague o malířství na dvoře Rudolfa II., The Mastery of Nature o vztahu umění a vědy v renesanci nebo souhrnný pohled na umění a kulturu střední Evropy Court, Cloister and City. V češtině si je možné přečíst pouze jeho příspěvek v katalogu výstavy Rudolf II. a Praha, která se na Pražském hradě konala v roce 1997. DaCosta Kaufmann je ceněn pro svou schopnost a odvahu klást originální otázky a vydávat se na dosud neprobádanou půdu. Spojuje znalectví s pečlivou prací s historickými i literárními prameny a dokáže psát velice čtivým jazykem. O jeho vynikající znalosti českých reálií mimo jiné svědčí, že ve svých textech v českých jménech a názvech důsledně používá háčky a čárky a pečlivě rozlišuje Čechy, Moravu a Slezsko, což je věc se kterou mívají problémy i domácí autoři. Profesor DaCosta Kaufmann se koncem září zúčastnil několikadenní konference o barokní nástěnné malbě ve střední Evropě, které se konala v Brně a v Praze. Představil zde také svou nejnovější knihu, která je věnovaná jednomu z největších z mistrů tohoto žánru Franzi Antonu Maulbertschovi.