Artalk.cz

TZ: František Matoušek

František Matoušek / Chtěl bych být krajinářem / Galerie 1. patro / Praha / 7. 11. – 7. 12. 2013

F.Matousek_1.Patro_el

František Matoušek: Chtěl bych být krajinářem

František Matoušek (1967) je bezpochyby jeden z nejvýraznějších českých autorů vizuální scény 90. let 20. století. Kontinuálně vystavuje již od svých studií na pražské akademii, kde na sebe poprvé výrazně upozornil svým členstvím ve výtvarné skupině Luxsus (1995-98), která vtipně a se zdravou dávkou spratkovského cynizmu komentovala návyky šosácké společnosti a vyhraňovala se k předešlé generaci pomocí přeestetizovaných forem a ironizujících strategií. Zde se Matoušek mezi svými generačními souputníky a členy skupiny (V. Kabzan, F. Matoušek, M. Novotný – Micl, J. Špaňhel) profiloval jako osobitý tvůrce se svou vnitřní citlivostí a talentem pro malbu. S pouhou bravurou se, ale František nechtěl spokojit a pomocí různých experimentů si našel techniku vytrhávané džínoviny, kterou potom během docházení do ateliéru Jiřího Davida rozvíjel a používá jí dodnes. Měl to štěstí, že si pro sebe vynalezl techniku, podle které je ihned rozpoznatelný a ta spočívá právě ve vytahování nití z tkané osnovy džínové látky v kombinaci s malbou. I když v jeho technice sehrála velkou roli náhoda, výběr samotného materiálu náhodný vůbec nebyl, má pro něj specifický význam a v době Františkova dospívání, byl pro něj symbolem svobody, vzdoru a odporu vůči bývalému režimu. Technika vytrhávané džínoviny je pro Matouška jakési síto, přes které filtruje realitu a finální obrazové výstupy generuje s jistou vyostřenou citlivostí pro Františka vlastní. S Morandiovskou pokorou a zaníceností zkouší znovu a znovu co jeho technologie a materiál snese a dovolí.

V Galerii 1. Patro František Matoušek prezentuje svou nejaktuálnější práci, která je rozdělena do několika tematických okruhů. Jeden z jeho klasických a asi nejoblíbenějších námětů jsou krajiny, kterým se dlouhodobě věnuje. Své obrazy krajin maluje v plenéru, což je pro něj podstatný akt, který je spojen se samotným procesem malby. Je snahou se alespoň na chvíli vymanit z napjatého bytí člověka a jeho existence na světě. Je určitým druhem malířovy duševní hygieny a potřebou navrátit se k podstatě malby jako takové. „Malovat venku pro mě znamená vidět stromy, lesy, vodu takové jaké skutečně jsou, syrové, krásné, nezprostředkované fotografií…, kdy se mi ve vzácných krátkých chvílích podaří opravdu na nic nemyslet a soustředit se jen na malování samotné.“ Naopak ateliérová tvorba, ať už jsou to portréty či květinové zátiší, je kontrapunktem Matouškovy krajinomalby. Zde využívá narativní působení fotografických předloh, které jsou z převážné většiny spojeny s Františkovým soukromím. V obrazech je patrná snaha zhmotnit zdání uplynulých okamžiků. Autor si nejspíš uvědomuje jejich pomíjivost. Jak je tedy možné zacházet s pamětí, která je vždy determinována psychickou i fyzickou konstitucí člověka? Jakoby přestal věřit ve výpovědní hodnotu fotografie jako jedné z nejpřesnějších metod jak zachytit a zdokumentovat minulé a raději si skutečnost skrz citlivě zdestruovanou obrazovou plochu interpretuje po svém. Vsadil na původní a osobní cítění jedince jsoucího v našem časoprostoru. Přestože by se mohlo zdát, že je Matoušek svým vynálezem příliš svázán, vždy spolu s novými obsahovými i vizuálními podněty dokáže vytvořit nové a originální pojetí formy obrazu a má nám stále co vyprávět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *