Myšlenkový prach

Před rozhovorem s Robertem V. Novákem jsem si zašla pro radu za studenty grafického designu. Chtěla jsem vědět, kam otázky směřovat a co by je na jeho práci nejvíc zajímalo. „Ten?“ „Je namustrovaný ... Sice občas udělá dobrou knížku – ale ten se s tebou stejně nebude vůbec bavit…“ Jak vznikla tato představa? A co může mít tato představa společného se samotnou výstavou, která právě končí v Plzni? Jde na výstavě Časový optimista Robert V. Novák jen o sebestřednou prezentaci?

Tisková zpráva na mě působila tak, že v Plzni uvidím výstavu Velkého Nováka. Tedy takovou, která nenabídne víc, než pohled na život a dílo renesanční osobnosti. Protože tou Robert V. Novák (s jistou mírou mírou nadsázky) je. Spolupracuje s nejvýznamnějšími institucemi, graficky upravuje nejtlustší knihy, které v Čechách o umění vychází; fotí, kreslí, dělá koláže a sbírá podivné předměty.

Oblak narcismu a velikášství, který v mých představách Roberta obklopoval, rostl a rostl. Zavolala jsem mu a zeptala se, jestli by byl ochotný se o své práci bavit s někým, o kom nikdy neslyšel – tedy se mnou. Svolil a dokonce souhlasil s tím, že společně podnikneme výlet na jeho výstavu do Plzně. Samotný rozhovor pak probíhal cestou, při jeho přepisu se však ukázalo, že o jeho práci nevypovídá tolik, kolik bych chtěla sdělit. Rozhodla jsem se tedy na základě setkání s Novákem a shlédnutí výstavy napsat text o tom, jak vlastně samotná výstava působí.

„Všechno je z 1% nápad, z 99% práce,“ tvrdil mi po cestě Robert V. Novák. To dokládá i výstava, která nefunguje jako narcistické představení toho, jak moc umí tento grafik pracovat a co všechno za 25 let stihnul. Otevírá zajímavější a niternější pohled na to, jak jeho knihy vznikají. Spíš než seřazení a pěkné utříbení konečných výsledků práce představuje samotný proces přemyšlení nad zadáním: hledání a zkoušení.

Hned po vstupu do výstavní síně číslo „13“ jde vidět, že Robert V. Novák posledních dvacet pět let nezahálel. Plakáty, knihy, fotografie, krátké texty, katalogy, noviny nebo třeba žaltář – všechno promícháno společně s fotografiemi z výstav, nalezenými předměty, krátkými texty. Vše vytváří prapodivný chuchvalec, který u sebe drží  Robertovým myšlením a asociativním skládáním. Na výstavě se tak ukazuje jakýsi myšlenkový prach, co se válí a poletuje kolem každé knihy, kterou graficky upravoval.  V chuchvalcích se tu míchají myšlenky a inspirace, které každý proces práce vytváří. Výstavní síň „13“ vypadá jako rozložený pracovní stůl. Místnost, do které někdo nasypal všechno, co se kdy Robertovi na pracovním stole (ale i pod ním) válelo.

„Archiv mám všude po stolech i po zemi. V něčem mám pořádek, ale ten je jenom výsledkem chvilkového vzepětí.“ V Plzni se naštěstí nepokoušeli udělat Novákovi na stole pořádek a jeho věci pěkně chronologicky sepsat. Funkčně tu místo toho spojili intuitivnost, řád a improvizaci. Výstava nechce přibližovat velkého a nedostižného Nováka. Jde o volnou chronologii prací, které jsou asociativně promíchané. Fotky, kresby z mládí, spermie s lebkou, oběšenci, knihy. Jedna je špinavá, haptická, se zvukovým efektem při otvírání, vedle ní leží žaltář, který používají trapističtí mniši. „Všechno je knížka ... jako každá jiná. Při práci je jedno, jestli dělám žaltář nebo cokoliv jiného.“

Výstava představuje nepředvídatelnost a to, do jakých míst může tvůrčí proces zavítat. Každodenní inspirace, soukromý a rodinný život, večírky nebo rozlité kafe – to všechno ovlivňuje podobu knih a výstavních katalogů, které se následně vyjímají ve výlohách, a na které akademici zavěšují metály pro ocenění za design. Podobu knih vytváří zážitky, příběhy a asociace. Někdy jsou zjevné, někdy vůbec ne. Jasné zadání a známé finální výsledky v podobě knih obklopují přípravné práce, nerealizované projekty a nikdy neuskutečněné vize.

V Plzni tedy nejde o představení známého grafického designéra, který se honosí vyznamenáními, pěknou řádkou ocenění a před tím, než se odebere do grafického důchodu (ne, že bych ho tam posílala!), chce zhodnotit a všem ukázat, co všechno umí a taky to, jak dobře mu to jde. Otevírají se tu skrytější roviny v systému jeho práce.

Nápad nejde opustit, protože je třeba ho dále a dále rozvíjet. Práce se tak prolíná veškerým volným časem. Je těžké vše oddělit. Sám má raději proces, než výsledek – a právě to, jak vypadá opravdový, dlouhotrvající a takřka nikdy nekončící tvůrčí proces, ukazuje výstava v Plzni. A rada na závěr mladým studentům grafického designu, kterých jsem se v úvodu na Nováka ptala? „Měli jste si vybrat jiný obor, je to těžké!“

Autorka je studentkou UMPRUM