Šapitó naruby

Bylo nebyla jedna galerie a jmenovala se Aula. Nacházela se v temných útrobách budovy Fakulty výtvarných umění v Brně na ulici Údolní 19 a nikdy do ní nevstoupila žádná noha běžného návštěvníka z vnějšího světa. Snad by to ani nikomu nevadilo. Aula si vždy žila svým vlastním životem a tvořila nedílnou a mile podezřelou součást fakultního prostředí. Jenže občas nastanou okamžiky překvapení, kdy se v tomto komplikovaném a monumentálním prostoru bývalé jídelny a kreslírny podaří vytvořit výstavu, která si i přes minimum vyžadované pozornosti, přece jen pozornost zaslouží.

Společná tvorba Tomáše Pavlackého, Viktora Paluše a Petra Křiváka má své počátky v sochařském ateliéru Michaela Gabriela. Zhruba před dvěma lety zde toto trio založilo skupinu Pra-sa-ta. S nadsázkou autorům vlastní se jednalo o zkratku slov pracovití, samostatní a talentovaní (autoři mi snad prominou, že původ jejich zkratky opět prozrazuji). Ačkoliv nepředpokládali, že tato agro-kulturní platforma přežije delší časový úsek, její jednoduchý název se brzy uchytil a dnes si tak trochu žije vlastním životem. Výstava Kupole pak představuje jednu z největších společných realizací této trojice. Nachází se tak v protikladu ke strategii, kterou použili v dnes již v neexistující Galerii pana Šťovíčka. Malou výstavní vitrínku tehdy naplnili dvojsložkovou tekutinou, která k údivu všech návštěvníků začala neuvěřitelně rychle expandovat prostorem. Toto zvětšení prostoru bylo v Aule nahrazeno principem jeho optického zmenšení pomocí objektu ve tvaru horizontální zrcadlově otočené kupole.

Kupole je objektem architektonickým, v prostoru galerie pak fungovala jako průsečík vztahů mezi architekturou, sochou a místně-specifickou instalací. Její kategorie tak zůstala v přízračné, organické indiferentnosti. K architektonickému výkladu inklinovala zejména díky svému účinku na trajektorie pohybu návštěvníka a celkové proměně jeho percepční zkušenosti prostoru a v neposlední řadě i svým procesem příprav, které vyžadovaly užití trojrozměrného modelu pro matematické definování správných proporcí a rozměrů.

Důležitým prvkem, působícím na dojem diváka, byl i samotný výrobní materiál. Jednalo se o plachtu o rozměrech 24x14 běžně užívanou na billboardech. Tato plachta svědčí o další příznačné taktice autorů, kterou je recyklace materiálu. Ačkoliv autoři původně usilovali o smazání všech stop původní na ní obsažené reklamní grafiky, nakonec od tohoto řešení ustoupili. Prosvítající kusy textů tak měly dadaistický nádech do okamžiku, než se proměnila světelnost prostoru. Ve hře umělého osvětlení a stínů se hlavním sdělovacím médiem stal nikoliv text na plachtě, ale její částečná světelná prostupnost.

Tato výstava tak vytvořila zvláštní meditativní okamžik, kdy nešlo jasně definovat moment, ve kterém se díváme na vystavené dílo, které překrývá prostor galerie, a kdy už sledujeme jen prostor sám o sobě. Prostor bez narace, bez jasného příběhu, ve kterém je spektakulárnost nahrazena jen poetikou tvaru, linie a plochy. Dalším zvláštním momentem je i fotografická dokumentace výstavy. Fotografie Jana Vermouzka zachycují ještě zcela jinou realitu objektu a více než charakter dokumentace výstavy mají význam jejího vizuálního posunu.

V temných útrobách FaVU tak na chvíli přistálo prazvláštní šapitó a včelí úl v jednom. V obecné rovině se tato výstava ukázala být velmi odvážným přístupem ke komplikovanému prostoru a tím také na chvíli prokázala, že Galerie Aula nemusí být vždy tak beznadějným místem k výstavním realizacím.