Artalk.cz

In_margine (nejen o vlajce)

Instalace Dalibora Bači odhalená dnes na Palachově náměstí v Praze Milenu Bartlovou inspirovala k úvaze o české národní identitě, našem vztahu ke Slovákům a k dalším národům, s nimiž žijeme nebo jsme žili v jednom státě.

Milena Bartlová: Naše naše vlajka

Betonový válec uprostřed náměstí Jana Palacha na vltavském nábřeží Starého Města pražského patří k těm kulturním zhovadilostem, na které jsme si všichni tak nějak zvykli. Jmenuje se to výduch a je to masivní větrák vzduchotechniky podzemních garáží. Stavěly se v polovině 70. let v souvislosti s metrem a přes odpor archeologů tehdy brutálně a definitivně zničily jedinečné doklady středověkého osídlení u starého brodu přes Vltavu, který byl před vybudováním mostu hlavní komunikační spojkou obou břehů ve vznikajícím městě. Ano, fascinace stavbou podzemních garáží, bezohledných k historickému terénu města, patří k nemálo dokladům kontinuity mezi minulým a dnešním režimem. Přejmenování bývalého náměstí Krasnoarmějců nepomohlo. Mimochodem, jméno bylo prý odvozeno od toho, že uprostřed parčíku na náměstí v místě dnešního bezduchého výduchu byl improvizovaný hrob sovětského vojáka, padlého při osvobozování Prahy v květnu 1945.

Válec je výborným soklem a občas se na něj staví různé výtvarné objekty, připomínající výstavy (například v Galerii Umprum) nebo svátky (jako každoroční chanuková menora pražské židovské obce). Nyní Dalibor Bača před budovu prvního československého parlamentu a na dohled z Hradu i sídla vlády umístil stožár s manipulovanou vlajkou. Je vytvořena z vlnitého laminátu, a zatímco modrý trojúhelník zůstává upevněný na svém místě, červený a bílý pruh se mohou ve větru společně pohybovat. Instalace se jmenuje Hledání českého vlastence pod československou vlajkou a do 28. října bude připomínat dvacáté výročí vzniku České republiky rozdělením Československa. Ne, instalace se vlastně jmenuje Hľadanie českého vlastenca pod československou vlajkou, každý Čech ovšem větě v cizím jazyce snadno rozumí. Bača je v Praze dlouhodobě žijící Slovák a jeho instalace tematizuje otázku, v jakém smyslu jsou Češi a Slováci rozděleni a v jakém byli či jsou spojeni, jakým způsobem jsou (jsme) my a oni. Heraldická konstrukce vlajky totiž byla v roce 1919 založena na tom, že modrý trojúhelník, vložený do červenobílé slovanské zástavy, symbolizuje historické Horní Uhry, tedy Slovensko.

dalibor-baca

Sochař, nesoucí v dobré československé tradici křestní jméno z české kulturní mytologie, je členem slovenské umělecké iniciativy Verejný podstavec a je i u nás znám svou výraznou realizací politického veřejného umění z podzimu roku 2010. Na místě busty slovenského komunisty a předsedy Ústřední rady odborů Františka Zupky, která byla z fasády bratislavského Domu odborů odstraněna v revolučním roce 1990, nainstaloval obrovský portrét tehdy bývalého (a nyní opět současného) premiéra slovenské vlády Roberta Fica (zde). Portrét byl několik hodin po (legálně povoleném) instalování odstraněn, a když se autor domohl jeho vydání, byl vydražen v internetové aukci (zde).

Při náročném povolovacím řízení Bačovy instalace vlajky pražskou samosprávou bylo nutno překonat námitku památkářů, že prostor náměstí nevhodně poškozuje estetika díla založená na vertikále. Tváří v tvář běžnému stavu dotyčného náměstí s výduchem i objektům, se kterými se pražský chodec běžně setkává, to zní jako poněkud odtažitý argument. Problém estetizace politického tématu je však na sofistikovanější rovině ústředním tématem ještě čerstvého sporu o jinou veřejnou instalaci – o Výběrové řízení na česko-romskou vlajku Tomáše Rafy pro Galerii Artwall (zde). Nejprve kritikové označili umělecké dílo za prázdné pseudoaktivistické gesto motivované komerčními zájmy autora, poté Václav Magid znovu vyložil svou argumentaci, podle níž účinná politická intervence přestává být uměleckým dílem a naopak (zde, zde a zde), aby pak jeho náročný teoretický výklad shrnul Jan Vitvar pro čtenáře mainstreamového časopisu odsudkem projektu jako prostě mizerného umění (Respekt 36/2013).

Osobně je mi bližší vstřícná interpretace Výběrového řízení, již napsal Jiří Ptáček pro Nový Prostor (zde). Nepřistupoval k němu prvoplánově a připomněl jak Rafovo ostatní radikální dílo, tematizující romskou otázku, tak i kurátorský záměr Lenky Kukurové. Nemyslím, že je adekvátní požadovat od politického umění bezprostřední dopad v konkrétní sociální realitě. Právě v tom smyslu je oprávněné jeho setrvání na v hranicích „světa umění“: akce na tomto terénu dává najevo, že si je vědoma své praktické politické slabosti, aniž by se vzdávala své specifické umělecké moci. Výše zmíněná diskuse se vlastně týká obecnější a velmi citlivé oblasti teoretického uchopení účinnosti, či spíše neúčinnosti, a tedy i smyslu dnešního aktivistického, politického a v širším smyslu i participativního umění. Projekt Tomáše Rafy a Artwall je v ní přítomen spíš zástupně a omylem.

Bačova instalace sem nečekaně vrhá jasnější světlo. Není totiž náhodné, že oba autoři jsou Slováci a že oba v Praze tematizují vlajku. Na očekávanou námitku, že svým dílem se dopouští nepovoleného zneuctění českého státního symbolu, má totiž Bača připravenou odpověď: toto je vlajka Československa, zaniklého státu, která žádnou zákonnou ochranu nemá. Při rozdělení Československa převzala nově vzniklá Česká republika bez většího rozruchu a v rozporu s původním ujednáním vlajku zaniklého státu. To, že na Slovensku tehdy dominovaly primitivně nacionalistické politické síly, neomlouvá český postoj v té věci v průběhu uplynulého dvacetiletí.

Silnou identifikaci mladé generace Čechů s tímto praporem dnes potvrzují nové formy zacházení s ní, které za Československa neexistovaly: při sportovním fandění, které je dnes v Evropě patrně nejvýznamnější veřejnou deklarací národní identity, si ji lidé přisvojují tělesně intimně. Aktuálně ji používají jako záštitu fašistické bojůvky při nacionalistických demonstracích. Nejen extremisté, ale nejspíš drtivá většina Čechů by jistě ostře odmítli, kdybychom jim chtěli tvrdit, že je to vlajka cizí, či snad dokonce ukradená.

Jenže i tak to právem lze vidět. Převzetí československé vlajky Češi obecně považují za banální součást mírumilovného rozchodu se Slovenskem v roce 1992: nehádali jsme se! Z hlediska slovenské historické paměti je to ale nepřehlédnutelný příznak, ba doklad vyvlastnění společné minulosti. Celý komplex témat, která se k vlajce pojí, zřetelně ukazuje, jak se věci mají: že totiž Češi považovali, a po dvaceti letech dnes zpětně ještě silněji považují, celé Československo za svůj vlastní stát, nikoli za stát sdílený s jinými národy, tedy především se Slováky, Němci a Maďary. Převzetí vlajky spolu s dalšími symboly mlčky, ale výmluvně vyjadřuje totální kontinuitu mezi Československem a Českem. Z tohoto pohledu neplatí oficiální verze, že Československo se rozpadlo na dva rovnocenné celky, nýbrž verze mlčky sdílená, podle níž „Slováci chtěli odejít, tak jsme je nechali jít“. Jedině tato konstrukce například umožňuje, aby se 28. říjen slavil jako svátek založení „samostatného českého státu“.

navod
Nic než návod

Rafovu projektu kritici vytýkali, že české Romy používá jako téma, aniž by do jejich prekérní situace ve společnosti jakkoli pozitivně zasáhl. Před Bačovou vlajkou už ale nemůžeme uhnout před tím, že adresáty projektů jsme my. Obě instalace vlastně míří stejným směrem. Konfrontují Čechy s nepříjemnými otázkami, precizně zamířenými na tělo a pod kůži – tak zblízka, jak jen to dokáže bývalý partner. V jakém státě to my Češi už dvacet let žijeme? Proč nejsme ochotni mluvit o historii českého paternalismu vůči Slovákům, jímž jsme za Československa dlouho především přebíjeli přetrvávající komplexy vůči Němcům? Jak to, že jsme všichni včetně intelektuálních a uměleckých elit bez reflexe přistoupili na to, že český stát se po vyhnání Němců a oddělení od Slováků nejen fakticky stal etnicky čistým, ale že je to dokonce mlčky chápáno jako uspokojivý výsledek moderních českých dějin? A čemu se tudíž dnes divíme, když už nejen z okrajů, ale stále blíže ke středu veřejné scény, od národovců po fašisty, slyšíme o dalším etnickém čištění?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *