Pořád něco. Ale co?

Vydávat knihu rozhovorů, které dříve vyšly v tištěném časopise a jenž si mohou předplatitelé pohodlně vyhledat na webových stránkách tohoto periodika, to je tak trochu jako knižně publikovat blogové příspěvky nebo články z internetu. A přestože takovéto aktivity mohou působit jako nošení dříví do lesa, pravidelně k nim dochází. Například kniha Vladimíra Kokolii Jení je výběrem z jeho blogových aktivit a − pokud budeme střílet do vlastních řad − přetavit do papírové podoby komentáře určené pro artalk se vloni rozhodla i Milena Bartlová (kniha vyšla pod názvem Obrazy a události). Takovýchto publikací by se našlo více, z čehož lze usoudit, že toto počínání bude asi přece jenom mít nějaký smysl. Pokusme se jej formulovat na příkladu knihy Pořád něco, která k desetiletému výročí fungování Art+Antiques přináší výběr rozhovorů s umělci, jenž časopis za dobu své existence publikoval.

Poslední tvrzení je třeba trochu upřesnit, přestože podtitul knihy zní "rozhovory s umělci", mezi "kumštýře" se vloudili dva teoretikové: Věra Jirousová a Vít Havránek, přičemž rozhovor s Havránkem jako jediný vznikl při příležitosti publikování knihy. Kromě toho byly do publikace Pořád něco zařazeny rozhovory, které byly realizovány za současného vedení, tedy za redigování Art+Antiques Janem Skřivánkem s přispěním Karolíny Jirkalové, která je také − buď sama nebo s Janem Skřivánkem − autorkou většiny rozhovorů.

Pokud pomineme možnost, že by si redaktoři Art+Antiques chtěli pouze dát pěkný dárek k narozeninám a mít na triku kromě časopisů také dobře vypadající knížku, kterou lze dávat partnerům nejrůznějšího zaměření jako vhodnou pozornost podniku, můžeme se dále ptát, co vedlo k jejímu vydání a jaký to má smysl. Jistě, kniha se možná může dostat ke čtenářům, kteří časopis pravidelně nesledují, či jej nesledují vůbec, ale pokud zůstaneme u toho, co přináší pro člověka, který se pohybuje uvnitř scény, je na místě položit si otázku, proč si číst pět let staré rozhovory, které neobsahují aktuální informace, a které si můžu stejně tak dobře přečíst v časopise nebo na internetu. Právě odpovědi na tyto otázky jsou klíčem ke smyslu existence knihy.

Začněme stářím rozhovorů. Karolína Jirkalová v úvodu píše, že autoři knihy zvolili osobnosti napříč generacemi, které měly a mají vliv na současné umění. Pokud odhlédneme od dotazů týkajících se konkrétních výstav, má však většina rozhovorů ještě jeden − nezmíněný − společný prvek, a to nadčasový přesah. Probírají se v nich témata, která jsou aktuální i dnes, či se tazatelé vracejí do minulosti dotazovaných a reflexe umění sedmdesátých let v Rusku či devadesátých let u nás lze číst bez ohledu na stáří rozhovoru. Pochopitelně se zde nachází informace, které jsou z dnešního pohledu zastaralé, s vědomím současného stavu je však zajímavé pozorovat, co se s těmito informacemi za uplynulá léta stalo.

Jako druhý argument jsem uváděla možnost příst si rozhovory v jednotlivých číslech časopisů (předplatitelé mají přístup i k online archivu). Ta tu pochopitelně je, ale uznávám, že ač mi většina starých Art+Antiques leží v pracovně v polici, ještě nikdy se mi nestalo, že bych si je ve volné chvíli jen tak vytáhla a začala si číst některý z rozhovorů. K tomu mě přiměla až kniha a přiznám se, že to považuji za krok pozitivní. Ač jsem mnohé z textů četla již podruhé, objevovala jsem v nich informace, které jsem si nepamatovala, a které mají vliv na mé vnímání současné scény, stejně jako drobné úsměvné poznámky − třebaže Krištofa Kinteru k objektu Revolucionáře inspirovala tehdy roční dcera, jež se právě nacházela v období dětského vzdoru a mlátila hlavičkou o zem.

Co se týče výběru konkrétních osobností zahrnutých do sborníku, nadchly mě Ján Mančuška, Viktor Pivovarov, Milena Dopitová, či již zmíněný Kintera a Havránek. Na druhou stranu bych osobně mezi zvolenými umělci nemusela mít Daisy Mrázkovou, Květu Pacovskou nebo Otakara Slavíka. Nicméně Jirkalová v úvodu přiznává, že se jedná o subjektivní pohled, v němž hrála roli i osobní blízkost s jednotlivými autory, a na základě takovéhoto přiznání vlastně výběru příliš mnoho vyčítat nelze. Snad jen že Slavíka nepovažuji na rozdíl od Kokolii, Jetelové, Dopitové či Stratila za osobnost, která by měla tak významný vliv na současnou scénu.

Ostatně Pořád něco není kvůli jeho podstatě třeba číst od začátku do konce, ale z daného výběru si učinit ještě svůj výběr vlastní. Anebo brát knihu jako podnět k tomu, že prolistování si starých čísel časopisu, aniž byste v nich hledali konkrétní článek, není zas až tak špatným nápadem.