Významy dusivé samoty

Kamila Ženatá připravila dvojvýstavu pro DOX a terezínskou Malou pevnost. V doprovodném textu k výstavě je tato umělkyně popsána jako „advokátka snů a emocí“, která pracuje se surově znějícími pojmy „transgenerační přenos traumatu, vytěsňování bolesti nebo vláda totality“ a toto všechno ve vztahu k ženskému světu. Naštěstí jsem ale žádné surové zápolení s takovýmito obrovskými tématy na výstavě nepotkala. Pracuje podle mého názoru spíše s osobním zážitkem z vykonstruovaného místa. Vytváří situace a prostory, které jsou nepříjemné, stísňující, nebo naopak přeplněné jásavostí. Jde jí to ale „jako by“ samo.

Nejlépe to jde vidět v druhé části výstavy, v Terezíně. To, co v prostoru pražského DOXu může působit trochu jako megalomanský a krkolomný pokus navodit příjemný pocit a naplnit diváka radostí nebo stísněností a neklidem, v Terezíně funguje jinak. Dojem z pražského DOXu, že se Kamila Ženatá snaží představit obrovská témata a dělá to nejčastěji tak, že vytvoří umělou kóji, kam zavře diváky, aby je mohla emocionálně lépe vodit a dojit, se v Terezíně rozplynul.

Pracovat s prostorem v terezínské Malé pevnosti není jednoduché. Výstava Kamily Ženaté je nainstalovaná v Ženském dvoře, tedy na konci přes hodinu trvající prohlídky, kdy má divák již za sebou všechny hrůzy a zvěrstva, která se tu udála. Na žádnou výstavu se mu nechce. Bojí se, že to bude patetické, zbytečně upovídané. Protože o tématech, která ho při prohlídce obklopovala, je snesitelnější mlčet. Kamila Ženatá ale v Ženském dvoře, tedy v části věznice, v níž žily v otřesných podmínkách ženy – v prostorech, které opravdu k vystavování nelákají, připravila velmi jemnou, ale zároveň silnou a promyšlenou výstavu.

Na dvoře visí do sádry namočené prádlo, kolem kterého divák prochází do jednotlivých cel. Do každé této cely se musí sám zavřít. Zůstane tu tak sám uprostřed instalace (tedy stejně jako v DOXu), v prostoru terezínské pevnosti ale tato dusivá samota nabývá jiného významu, než v pražských Holešovicích. Vše je více stísňující, ale instalace celkově působí daleko lehčím a nenásilným dojmem. Cely jsou tu vyplněny jednoduchými zásahy a obyčejnými věcmi. V jedné jde slyšet pouze ženský zpěv, v další jsou nainstalovány svatební šaty, vedlejší místnost je celá zaplněna nataženým fosforeskujícím provázkem, který ve tmě – po zavření dveří – jemně svítí. O kus dál stojí nasvícený prázdný stůl obklopen pouze reprodukovanými hlasy. Jsou zde také místnosti od shora dolů popsané krátkými větami a naplněné křišťálovými slzami, které divák může znát už z DOXu. Ale, i když to zní zvláštně a divák by spíše čekal pravý opak, nepůsobí v těchto prostorách nijak cirkusácky, teatrálně nebo za každou cenu drásavým dojmem. Brutálnost místa si nežádá žádných komentářů, snaha za každou cenu něco představit nebo na něco poukázat by tu totiž vyzněla pouze hloupě a zbytečně. Kamila Ženatá se nesnaží ve své dvojvýstavě pojmenovávat a řešit palčivá témata, ale spíše velmi jemným způsobem působí na diváka a jeho pocity a paměť.

Stojí za to udělat si výlet do Terezína, protože v pražském DOXu instalace funguje pouze napůl. Pravděpodobně je to i tím, že zde nevyzní lehkost, se kterou se Kamile Ženaté podařilo vypořádat se s brutálním emocionálně přeplněným prostorem pro vystavování, který by jen tak někdo neunesl.

______________________________________________________________

Kamila Ženatá: Ženský dvůr / Památník Terezín / Terezín / 30. 4. – 31. 8. 2013 (druhá část výstavy se koná od 7. 6. do 26. 8. v Cenru současného umění DOX)