Zážitek z deště

Expozice jménem Rain Room je projekt od uměleckého sdružení Random International, jenž byl prezentovaný v rámci výstavy EXPO 1: New York. Tvoří ji tmavá místnost o ploše asi 10×10 metrů osvětlená jenom jedním silným reflektorem naproti vstupu ve výši očí, v níž, jak už i název napovídá, prší. Ale ne tam, kde zrovna stojíte vy.

Rain Room nebyla umístěna uvnitř budovy MoMA, vstup se nacházel z 54. ulice. Dovnitř smělo pouze 10 lidí najednou, kteří zde pak mohli zůstat tak dlouho, jak jen chtěli. Vzhledem k tomu, že šlo o jedinečnou příležitost vidět něco unikátního, museli si zájemci nejdřív vyčkat dlouhou řadu. Mě se podařilo dostat se dovnitř až napotřetí. První pokus selhal už ve chvíli, kdy jsem si chtěla stoupnout do řady, ale ani do té mě v ten den nepustili, protože bych ji nestihla vystát (bylo 15:45, přičemž výstava i samotné muzeum zavírali v 17:30). No nic, přijdu na druhý den a o hodně dřív, řekla jsem si.

To by tam ale na druhý den v 10.55, kdy se mi podařilo dorazit (pro veřejnost se otvírá v 10.30), nemohla být řada na sedm hodin. Moje touha dostat se dovnitř nemohla být větší. Odložila jsem však vstup na další pokus, který už byl ve znamení Mission: Accomplished. Na místě jsem byla v 8.55. Před branou čekala zatím jenom jedna žena – sympatická Američanka Meggie. Radost z toho, že jsem druhá na řadě, opadla, když jsem si uvědomila, že i u této výstavy funguje tzv. Memember early hour – což v praxi znamená, že pro členy MoMA se otevírá o hodinu dříve. Tito zájemci tak stihli zformovat celkem slušnou řadu, která se s řadou „obyčejných“ začala míchat až po oficiálním otevření. Tak se stalo, že jsem se, byť druhá na řadě, dostala dovnitř kolem poledne.

Vadilo mi to? Vůbec ne. Čekání mi zpříjemnila dostupná wifi z MoMA, takže jsem si stihla vyřídit emaily, a v takovémto případě má i samotné čekání svoje kouzlo. Vyburcovalo mou zvědavost. Nemohla jsem se dočkat až vstoupím dovnitř. I přestože jsem věděla, „do čeho jdu“, to, co výstava nabízela, překonalo mé nemalé očekávání. A nejenom mé. Po vstupu do samotného objektu, ve kterém byla Rain Room umístěna, jste ještě chvíli čekali v další řadě, než se uvolní místo v dešti právě pro vás. Takže když se mi konečně podařilo se nadechnout, měla jsem čas sledovat, jak návštěvníci, turisti i domácí, vstupují, otevírají oči doširoka, nevěřícně vzdychají údivem. Ano, chvilkami patetické, ale krásné. Pak jsem se poohlédla a vidím, jak skupinka starších dam „vstupuje“ do deště. Opatrně a hodně pomalu. Jakoby nevěřily tomu, že déšť opravdu ustane. Bylo zajímavé vidět obavy v očích dam, které natahovaly před sebe ruce, jakoby se chtěly ochránit před tím, kvůli čemu tam vlastně přišly. Ne tak docela samozřejmě, protože v tom je to umění.

To, že vy vstoupíte a déšť ustane, způsobují senzory, které zaznamenávají pohyb. A i když víte, co za technický trik se za celou šarádou skrývá, působí kráčení deštěm, ze kterého na vás nedopadne ani kapka, více než magicky. Umění tady na vás doslova padá. A aby byla naplněna umělecká hodnota, je zapotřebí aktivní přístup návštěvníka. Dílo si pohrává nejenom se zrakem, který běžně používáme při kontaktu s uměním, ale jsou výrazně zapojeny i další smysly, zejména sluch a hmat. Slyšíme ten déšť. Cítíme, resp. necítíme jako kapky dopadají na nás. Návštěvník vstoupí a dílo dokončí.