Prague Biennale pošesté

Začátkem června bylo zahájeno v pořadí již šesté Prague Biennale, jeden z nejrozsáhlejších výstavních projektů, jaké jsou na našem území pořádány. Svými ambicemi na velkou přehlídku, pořádanou paralelně s bienále v Benátkách (jak je v médiích vícekrát zdůrazňováno), se pořadatelé netají, a nutno konstatovat, že v letošním ročníku byly do jisté míry naplněny. Expozice je poměrně důstojnou výstavou s několika dobrými momenty.

Obrovským kladem je samotný výstavní prostor, tedy bývalé nákladové nádraží Žižkov. Již jsme si zvykli vídat současné umění v industriálním prostředí, samotné bienále po třech ročnících konaných v Karlin Hall proběhlo předloni v dosti děsivých kancelářských prostorách bývalé Microny v Modřanech, a umístění letošní expozice je tak spásným řešením. Funkcionalistická budova, která byla definitivně prohlášena kulturní památkou letos v březnu, je působivá už sama o sobě. Výstavní místnosti jsou velké, čisté, a umožnily rozdělení jednotlivých expozic do pater, čímž jim poskytují adekvátní prostor (přestože divák může mezi patry, a v podstatě v celém areálu trochu bloudit). A jaká je tedy vlastně samotná výstava? Ve srovnání s předchozími rozhodně patří k těm povedenějším, což lze z velké části (ne-li z drtivé většiny) přičíst dobrému výběru kurátorů, zejména z české strany.

Za nadprůměrné lze totiž letos označit dvě sekce – Rekonstrukci fotografie (jež je vlastně samostatným celkem Bienále fotografie č. 3) Pavla Vančáta a Proud kurátorek Zuzany Blochové a Patricie Talacko. Proud (Flow) se kurátorky moudře rozhodly nepojmout jen jako české oddělení, namísto toho vytvořily ucelenou výstavu umělců pestré škály národností. Již samotný výběr autorů je zajímavý – ne vždy se jedná o zavedené umělce, v několika případech bych se nebála označení outsider. Jednotícím prvkem těchto tvůrců je křehká, efemerní veličina vůle k tvoření, „proudu“, který vyvěrá na povrch v podobě nutkavě svobodné tvorby bez ohledu na budoucí recepci či současné umělecké trendy. Tento koncept spolu s dynamickou instalací dal vzniknout pestré směsi, z níž vyčnívá několik pozoruhodných osobností (Quirin Bäumler, Matteo Rovesciato, Viktorie Valocká a další).

Pavel Vančát sleduje ve své expozici proměny nejen současné fotografie, ale také možnosti a východiska našeho chápání tohoto média. Konfrontuje autory, kteří různými způsoby „rekonstruují“ fotografický obraz a hovoří jazykem nefigurální vizuality. Průniky vznikají jak mezi jednotlivými díly, tak mezi díly a prostorem (Hynek Alt a Aleksandra Vajd, Chris Jones). Vančát zde odvážně nastoluje otázku po samotné podstatě fotografie a její specifičnosti v rámci současného vnímání.

Tradiční hlavní sekce bienále – Expanded Painting – tak zůstává poněkud stranou. Hledání možností expanze malby může mít mnoho podob. Kurátor Nicola Trezzi si vytkl poměrně jasný formální cíl – onen „přesah“ hledat v povrchovém rozrušení malby, v expanzi barvy z plochy plátna do prostoru či jiné modifikace plošnosti média. Tato materiálnost malby jako ústřední vlastnost média se v Trezziho expozici dostává do popředí a vymezuje výběr autorů a děl. Oproti ostatním projektům však Expanded painting působí poněkud fádně, přestože i zde najdeme zajímavé autory (Joshua Abelow či Mihuţ Boşcu Kafchin; zmiňme zde také dva české autory, kteří vybočují do instalace – Luděk Rathouský a Jakub Nepraš).

Slovenská sekce s názvem Beyond the Art (Za uměním) je nejméně zastoupena a také nejúžeji profilována, působí však uceleně a vyrovnaně. Kurátorka Mira Sikorová-Putišová představila umělce, kteří jdou ve své tvorbě „za umění“ ve smyslu přesahu do společenského či veřejného prostoru. Zabývá se uměním neinstitucionálním a neambiciózním, narušujícím tradiční koncept vnímání tvůrčích aktivit ve smyslu tvorby uměleckého díla. Ať se již jedná o dokumentaci paměti (Lucia Nimcová), práci s menšinami (Tomáš Rafa) nebo vitalizaci okolního prostředí (Matej Vakula), vždy mají tyto projekty silný sociální podtón.

Každá správná přehlídka by měla mít nějaký „tahák“, mezinárodní hvězdu, která přitáhne ještě více pozornosti. V případě letošního Prague Biennale to je – nebo spíše mohl by být – Miroslav Tichý, poměrně nedávno objevený fenomén, o němž se v poslední době hodně mluví nejen díky probíhající výstavě Images for Images v kutnohorském GASKu. Expozici Tichého portrétů připravil (kdo jiný než) jeho dvorní kurátor Roman Buxbaum. Tichý by se mohl jevit jako správný kandidát na velké lákadlo výstavy – stojí za ním silný příběh podivína, kontroverze v podobě sporů o jeho odkaz, svět velkých peněz, mezinárodní uznání. Nutno však říci, že v rámci bienále takto sekce nepůsobí příliš atraktivně a člověk má tendenci kolem ní přejít téměř bez povšimnutí. Jako by tu byla tak nějak „navíc“.

Slabinou bienále jsou hlavně záležitosti mimoumělecké. Začněme u webových stránek. Za prvé, nejsou v češtině (nebyly ani v minulých ročnících), což lze sice zdůvodnit, ale už ne omluvit zahraniční produkcí – akce takovýchto rozměrů, konaná v Čechách, by si už z hlediska toho, že návštěvníky budou převážně místní, alespoň základní sdělení v domácím jazyce zasloužila. Zejména však na webu chybí celkem podstatné informace, jako například výše vstupného (200 Kč normální a 100 Kč snížené). Tyto detaily lze shrnout do pojmenování jednoho velkého problému – a tím je propagace celé akce. Zmínek v médiích bylo opravdu pomálu a pozvánku či plakát ve veřejném prostoru jsem nezaznamenala jediný. Na budově žižkovského nádraží chybí billboard s informací o přehlídce, který by upozorňoval kolemjdoucí, z vrátných o bienále nikdo neví a šipky směřující k výstavě začínají až ve chvíli, kdy v rozlehlém areálu najdete ten správný vchod. Taková byla alespoň realita tiskové konference, která se odehrála za téměř absolutní neúčasti novinářů, což je u takovéto akce mírně řečeno faux pas.

Je velká škoda, že se díky špatnému PR o bienále tak málo mluví – výstavy tohoto typu jsou vždy dobrým podnětem k diskuzím. Přes všechny nedostatky, díky nimž se Prague Biennale 6 může v některých ohledech jevit mírně „upatlaně“, je totiž zajímavou přehlídkou s několika výraznými zahraničními i českými uměleckými osobnostmi a ukázkou dobré kurátorské práce.

______________________________________________________________
Prague Biennale 6 a Prague Biennale Photo 3 / Nákladové nádraží Žižkov / Praha/ 6. 6. – 15. 9. 2013
______________________________________________________________
foto: Hynek Alt, autorka (Beyond the Art), další fotografie zde

 

 

Kateřina Štroblová | Kateřina Štroblová je kurátorka a teoretička současného umění. Působí jako asistentka na Katedře teorie a dějin umění Fakulty umění Ostravské univerzity a jako kurátorka galerie GAFU.