TZ: Pavel Hečko

Pavel Hečko / Restituce jako uvedení věci do původního stavu / Fiducia / Ostrava / 25. 6. - 30. 7. 2013

PAVEL HEČKO – RESTITUCE JAKO UVEDENÍ VĚCI DO PŮVODNÍHO STAVU

Galerie Fiducia, Ostrava

25. 6. – 30. 7. 2013

Kurátoři: Eva Pospěchová, Tomáš Pospěch

Někdy se motivace uměle dosazuje a vymýšlí, obrovskou roli v tom hraje osobní situace. Kdyby se ve vteřině stalo něco jinak, i věc by měla jinou podobu. Ve fotografiích Pavla Hečka něco nehraje, anebo se snad opakuje refrénem. Jeho snímky se zdají a jeví − jeví a zdají, téměř týmiž, v balancu mezi banalitou a unikátností. První obraz je akcentován druhým, který je stranově převrácený, ale nikoli reverzibilní nebo reflexivní vůči svému protějšku.

Došlo k dvojímu převrácení v kontra pohybu. Jednou v reálném čase před kamerou, kdy portrétovaná osoba zrcadlově zopakuje svůj předchozí postoj a podruhé mechanicky při vyvolání nebo tisku obrazu, kdy je převrácen nazpět. Obrátíme-li věc dvakrát o 180°, dostaneme se opět k její výchozí poloze. U Hečkových fotografií nikoli, jako by se v nich něco zadrhlo, došlo k systémové chybě a zůstaly napůl cesty, ono zmiňované kontra, bylo jen polovinou hodnoty nutné k restituci věci. Drobné odlišnosti nás nutí luštit rébus postavený na významu slova „téměř“ a „zdánlivě“. Provázáním obou fotografií vzniká síla převracející celé krajiny za portrétovaným, který ustrnul v nápodobě svého předchozího postoje a gesta. Dostavuje se zneklidňující pocit, že nalézt dokonalé řešení je navždy pokusem o nemožné. A přesto, až obsesivní touha po absolutní formulaci a absolutním pochopení stavu věcí a dění, stejně jako zopakování předobrazu minulé události je jejich rozluštěním. Obranou proti rozmělňující absenci řádu. Hečkovy pandány a polyptychy jsou vlastně neustálým vstupem do téže řeky, která je pokaždé jiná. Ve stavu hlubokého spánku, se nám věc rozpadá a mění pod rukama, opakujeme svůj pokus, znova a znova a znova se zdá, že jsme věci dali formu, ale forma je nestálá a pokusy marné. Jeden obraz je restitucí a druhý pokusem o navrácení věci do původního stavu. Věci se zdají být tím, čím jsou až na drobný detail, který z nich činí věc zcela jinou. Suma okamžiků proměněna v překroucený palindrom.

Eva Pospěchová

Práce Pavla Hečka se v druhé polovině osmdesátých let a celé následující desetiletí pravidelně objevovaly na zásadních přehlídkách české fotografie. Představován byl jako výrazná postava spojující prvky inscenované a konceptuální fotografie. Pak se jejich autor z fotografického světa stáhnul a dnes zná jeho tvorbu jen několik odborníků a přátel. Přitom byl v českém prostředí jedním z prvních, kdo od konce sedmdesátých let důsledně rozvíjel principy sekvence a časového posunu, stejně jako kladl fotografickou přesnost zobrazení proti dodatečné rekonstrukci obrazu. V portrétech, ve zdánlivých momentkách z rodinného alba i ve fotografii věcí toto téma jemného posunu umanutě sleduje až do současnosti.

Oproti vědecky zaujatému konceptualismu sedmdesátých let přinesl prvky vyzývavosti a vnitřního smíchu. Jeho komparace starých a nových fotografií, časových posunů nebo četné reverzibilní rekonstrukce jsou právě tak provokací, narušováním dobových konvencí stejně jako vážným průzkumem plynutí času a vnímání reality. Neodpustí si ale, aby tyto své důsledné koncepty nepromíchával s prvky chybovosti a nepřesných formulací.

V instalaci pro galerii Fiducia jsme se soustředili na jeden z hlavních Hečkových přístupů, který se vine celou jeho tvorbou. Narušili jsme chronologii a původní autorské řazení, abychom obnažili specifikum Hečkovy tvorby, jdoucí napříč časem, sériemi i žánry. To, co původně mělo možná diváky přimět, aby u jeho fotografií setrvali delší dobu, se později rozvinulo s tak neočekávanou intenzitou, že je pak autor viděl i kdekoliv mimo portrétní tvorbu, v denních situacích, běžných předmětech a třeba i v tvorbě mistra Theodorika. Jako by chtěl přichytávat realitu při nedostatečnosti, jako by chtěl skutečnost znovu rekonstruovat, jako by byla celá jeho tvorba věčná errata.

Na počátku tohoto přístupu stojí soubor Sestry, připravený v roce 1979 pro olomouckou galerii Pod podloubím, kde podle přesného rozvrhu nafotografoval portréty dvojčat. Zde hrál ještě velkou roli prvek rebelie. Jemný posun v zachycení téhož pak rozvíjel po celá osmdesátá a devadesátá léta v rozsáhlém souboru Reverzibilní portréty, které vznikaly jako precizní staromilsky laděné ateliérové snímky, fotografická tabla studentů školy, kde Hečko působil, a později i jako polaroidem v exteriéru vytvářené studie snímků pro rodinná alba. V reverzibilních portrétech můžeme sledovat několik vrstev zrcadlení, od přítomnosti zrcadla ve fotoaparátu, fotografovu kontrolu rekonstruované scény pomocí zrcátka až po konečné převracení negativu ve zvětšovacím přístroji. Snaha o vytvoření tradiční ateliérové portrétní fotografie, vystižení vzhledu modelu a jeho výrazu, se zde spojuje s úsilím o dosažení maximální míry rekonstrukce. K tomuto úsilí jistě patřila snaha způsobit u diváka úžas, příjemný šok. Současně ale před divákem vyvstává otázka, která z obou fotografií je ta „pravdivá“ a v neposlední řadě i samotné uvědomění si rozdílů mezi pravou a levou polovinou tváře u každého člověka, vědomí, že každý si vedle své tváře známé všem okolo, nosí i stranově obrácenou tvář, kterou denodenně potkává v zrcadle.

Napříč desetiletími v Hečkově tvorbě překvapí urputné zaujetí, které věnuje několika málo výrazovým prostředkům a jichž se urputně drží. Jeho tvorba spočívá v genialitě prožívaného detailu: vytvořil si svůj paralelní svět, který si rozvíjí stále dál, bez ohledu na společenské dění a proměny uměleckého provozu.

Tomáš Pospěch

Pavel Hečko (*1951), vyučil se knihkupcem, absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Praze a externě fotografii na FAMU (1981). Od roku 1982 pracoval jako volný fotograf, v letech 1994-2001 učil na Střední grafické škole v Praze.