Artalk.cz

Houby po dešti (s Janou Kalinovou)

Pravidelně se chceme na artalku prostřednictvím volného cyklu rozhovorů Houby po dešti vracet k začátkům porevoluční nezávislé galerijní scény. Po Vitrínce Bezhlavého jezdce (zde) přichází na řadu brněnská galerie Eskort, která byla činná od léta roku 2000. Pět let ji vedla její zakladatelka Jana Kalinová, od roku 2006 do roku 2007 pak Jiří Havlíček a Petr Strouhal. Rozhovor vznikl na základě emailové korespondence a na přání Jany Kalinové nebyl stylisticky ani jinak upravován.

Anežka Hošková, Jakub Hošek: Indie Twins / Galerie Eskort / 3. 11. - 3. 12. 2004
Anežka Hošková, Jakub Hošek: Indie Twins / Galerie Eskort / 3. 11. – 3. 12. 2004

Za jakých okolností vznikla galerie Eskort?
Když jsem byla v prvním a druhém ročníku na FaVU, chodívala jsem se ještě s pár spolužáky často „posmívat“ na cizí vernisáže takových těch zavedených galerií, které měly sestavený program ze zavedených umělců, žádné riziko, katalog na křídě, na vernisáži lidi v oblecích, decentní zástupci města. Asi po roce obrážení vernisáží podobného charakteru mi přišlo, že posmívat se a kibicovat je velmi snadná pozice. Puzení se tomu, myslím, říká, a já měla takové puzení udělat něco živějšího, takový ten postpubertální pocit „těm starým ukázat, jak se to má správně dělat“. Další důvod vzlínal z mého osobního života. Žila jsem tehdy s Marianem Pallou, který byl odborným asistentem v našem ateliéru, a ačkoli nepatřil mezi ony vyloženě zavedené sázky na jistotu, v některých kruzích byl vnímaný jako brněnská hvězda performance a spisovatel, takový brněnský barový guru. A vzhledem k tomu, že byl jedenkrát starší než já a na umění a tvorbu obecně se pochopitelně už díval úplně z jiného úhlu, měla jsem téměř permanentní potřebu se s ním dohadovat o umění. Vůči věcem, které se mi nelíbily, jsem bývala velmi nekompromisní, ovšem ta argumentační schopnost už byla o dost slabší.

Tento hendikep nebyl ani tak cítit mezi spolužáky, kteří na tom v mnoha případech nebyli o moc líp (a navíc velkou část názorů jsme sdíleli, nebylo tedy moc proti čemu argumentovat), ale v kolektivu Marianových přátel, kteří byli většinou minimálně o jednu generaci starší (a moje názory nesdíleli téměř vůbec), jsem se musela naučit svoje postoje formulovat tak, aby se mnou vůbec byli ochotní mluvit. Postupem času a čím déle jsem obrážela (obcházela) cizí výstavy a vernisáže, tím zřetelněji jsem si uvědomovala, že existuje i jiný, jednodušší způsob, jak svým názorům dodat na vážnosti. A to, pořídit si galerii vlastní. Protože vlastní prostor (ačkoli s ohledem na velikost Eskortu, to teď bude znít komicky) znamená určitou moc. Tento důvod se ale nevyjímal v rozhovorech dost důstojně, takže jsem jej časem překryla různými altruistickými hesly, jakože je potřeba pomáhat mladému umění atd a blá blá blá a snažila jsem se tomu vší silou věřit. Nicméně se skutečně ukázalo, že mít nějaké vlastní místo, základnu, která lidi s podobnými názory na práci kumulovala do jednoho bodu a dávala tím sílu jak jejich, tak i mým názorům, je rychlý způsob, jak se pro místní autority stát rovným partnerem v diskuzi, nehledě na to, že diskutovat jsem tehdy příliš neuměla. Ostatně podobné tiky, jako „pronajmout si prostor“ mívám doteď.

Třetí důležitá věc je, že moji rodiče měli tou dobou neshody, které se zdály, že vyvrcholí rozvodem a jednoho rozjitřeného dne mezi mě a moji sestru otec rozdělil peníze, které pro nás celé roky škudlil. Pocházela jsem z poctivé proletářské rodiny, tj. toho nebylo příliš, pro každou z nás 45tis Kč. Ty svoje jsem obratem utratila za pronájem a rekonstrukci prostor pro galerii. Táta mi s rekonstrukcí pomáhal, protože si tehdy chudák myslel, že to bude nějaký výdělečný podnik. Následně jsem se přihlásila na stáž Socrates Erasmus do Anglie (protože tam se dával nejvyšší příspěvek na studium) taktéž 45tis Kč na tři měsíce, koupila jsem si spacák do mínus deseti stupňů, abych v Anglii nemusela utrácet za bydlení a 30tis Kč z příspěvku jsem utratila na katalog, pozvánky, nájem a plat pro paní kustodku po dobu mé tříměsíční nepřítomnosti.

Evžen Šimera: z vernisáže Coco Loco Jeans / Galerie Eskort / 23. 6. - 23. 7. 2005
Evžen Šimera: z vernisáže Coco Loco Jeans / Galerie Eskort / 23. 6. – 23. 7. 2005

Jaká byla výstavní a kurátorská koncepce Eskortu? Byly tyto záměry naplněny?
Žádná kurátorská koncepce neexistovala, věděla jsem dobře, jaké umění nesnáším, ale nedokázala jsem ještě úplně přesně pojmenovat umění, který se mi líbilo. Takže bylo ideální to vystavit. Asi jako malíř v bájných dobách, nevěděl-li, jak jen vyjádřit své vnitřní pnutí, tedy je namaloval. Teď trochu odbočím – plný význam sousloví „kurátorská koncepce“ jsem poznala především díky nauce o grantopisu, do níž nás neformálně uvedl Richard Fajnor, školní grantmistr. Ale samozřejmě, bez „kurátorské koncepce“ se žádná žádost o grant neobejde, kam by ten svět došel. A konečně, za „kurátorskou koncepci“ se dá krásně schovat, pokud potřebujete někomu odmítnout výstavu, protože se vám jeho práce jednoduše nelíbí. Já osobně považuji za velmi nudné, pokud si někdo předem stanoví koncepci, nějaký přesný klíč a snaží se ho držet, protože potom mu uteče spousta zajímavých lidí, kteří by si zrovna vystavit zasloužili. Kurátorskou koncepci je možné stavět buď z aktuálních tendencí, z toho co je na „trhu“ teď, nebo dopředu, z toho co si myslíme, že bude aktuální zítra – a nebo ještě hůř, co by jsme chtěli, aby bylo zítra aktuální. U té první varianty hrozí, že bude ve velmi krátké době již stará a na spoustu zajímavých a důležitých událostí už nebude pasovat. Pokud máte sestavit program na rok dopředu, tak je to riziko natolik reálné, že se většina soudných lidí snaží být v popisu projektu co nejobecnější, aby se na něj potom dalo napasovat cokoli. A v druhém případě – vytváření zítřků –, je zcela umělá a manipulativní. Vždy se najde dost zoufalců, co se nechají zasadit do nějaké mozaiky, byť by byla sebeblbější, jen aby si jich už proboha konečně někdo všimnul.

Jakou měla galerie pozici vzhledem k FaVU?
Když jsem Eskort založila, studovala jsem na FaVU ve druhém ročníku a s lidma ze školy jsem trávila také hodně volného času. Nicméně s FaVU jako institucí žádný oficiální vztah neexistoval. Pár pedagogů asi vědělo, že nějaká galerie bude, protože jsem o ní vytrvale mluvila, ale vzhledem k tomu, že něco takového říká zrovna Kalinová, studentka z druháku, tak tomu příliš mnoho lidí, a už vůbec ne vedení FaVU, nepřikládalo zvláštní význam. Když jsem například dávala Rullerovi pozvánku na druhou výstavu (nebo snad dokonce třetí?), tak se na mě (ačkoli ve škole to bylo celkem frekventované téma a o první vernisáži vyšlo v regionálních přílohách celostátních deníků i pár článků) skoro tak jako lítostivě podíval a říkal: „a už máte aspoň pronajatý nějaký prostor?“. Což uvozuje další otázku ohledně brněnské scény: tj. mohlo by se říct, že Ruller se prostě o první vernisáži jen nedozvěděl, ale spíš to ilustruje tehdejší situaci, kdy vedle sebe na FaVU existovalo několik rozdílných světů, které komunikovaly na úplně jiných kanálech a vzájemně se neviděly. Já sama jsem takto třeba vůbec neviděla spoustu zajímavých lidí z ateliéru designu.

Jak tedy vypadala brněnská umělecká scéna?
Nic jako brněnská scéna – jako celek myslím – podle mě neexistovala. Pochopitelně se zcela jinak k tvorbě stavěli ti, co zažili komunisty a jinak my mladší. Ale i mezi mladší generací bylo x různých skupin a partiček, stejně jako bylo množství „klik“ mezi těmi staršími. Z Prahy vypadá Brno mnohem menší, a odtud asi pramení to časté očekávání nějaké sevřené kohorty představitelů Brnoartu.

Jan Kotík: Freedom lovers and evil doers / Galerie Eskort / 2. 6. - 20. 6. 2003
Jan Kotík: Freedom lovers and evil doers / Galerie Eskort / 2. 6. – 20. 6. 2003

Často zde vystavovali pražští umělci – jak jsi vnímala rozdíly, popř. společné znaky mezi těmito dvěma scénami? Panovala v Brně jakási „lokální“ nálada?
Lokálních nálad, s ohledem na předchozí odpověď, mohlo být víc. To co jsem zažila ve svém okolí já, bych vměstnala mezi asi dva hlavní protichůdné pocity. První, trochu zoufalý, že „tady (v Brně) stejně o nic nejde“, a ten druhý, protichůdný, ambiciózní, snažící se tento smutek periferie prolomit, byl „dostat se do Prahy, a pak hned do New Yorku, nebo aspoň Berlína“. Vzhledem k tomu, že to ale byly jen takový sny a většinou opravdu o nic nešlo, tak se neustále večírkovalo, alkoholu se opravdu nevypilo málo. Proto jsem tehdy také hlavní rozdíl mezi Prahou a Brnem vnímala tak, že v Brně se lidi scházeli především z osobních důvodů a v Praze to bývalo vždy pracovní, takové profesionální (a také téměř bez alkoholu).

Podle čeho byli vybíráni vystavující umělci?
Žádný předem definovaný klíč neexistoval. Když se mi prostě líbily něčí práce, zeptala jsem se, jestli nechce v Eskortu vystavovat. Toť vše. Bohužel se ale také stávalo, že jsem musela někoho vzít tzv. do počtu. Aby se naplnil program kvůli grantu. Což mi začalo lézt časem velice krkem. Obzvláště, že čím déle jsem Eskort dělala, tím méně věcí se mi líbilo, takže těchto grantových úliteb přibývalo. A v tom případě jsem samozřejmě uvažovala naprosto pragmaticky, jako klasický nudný pan kurátor a snažila se podestýlat pouze vatou prvotřídní kvality.

Jak došlo k tomu, že jsi Eskort opustila? Prostor pak převzali Jirka Havlíček a Petr Strouhal, nicméně za rok byl provoz galerie ukončen. Jaké byly důvody?
Mě už delší dobu galerie nebavila. Bylo to pořád dokola, byla to ta rutina, která mě nebavila u těch galerií, kterým jsem se dřív posmívala. Vymyslet program na rok, požádat si o granty, a pak, postupně, měsíc po měsíci, udělat pozvánky, rozeslat, výstavu nainstalovat, vernisáž, odinstalovat, prostě už mě to nebavilo. Věděla jsem, že by to tak ale nutně nemuselo vypadat, že to, jak to vypadá, je přece na mě, ale mě už nebavilo vkládat žádnou další energii navíc, protože jsem pracovala na x dalších svých jiných projektech. Díky galerii jsem si spoustu názorů ujasnila a měla jsem možnost poznat umělecký provoz z více pozic atd atd, ale stačilo to. Já už jsem zkrátka galerii nepotřebovala, ale ona pořád ještě potřebovala mě.

Článek Luboše Marečka o Galerii Eskort / MFDnes / 17. 9. 2002
Článek Luboše Marečka o Galerii Eskort / MFDnes / 17. 9. 2002

Když se mi v prosinci roku 2005 narodil syn, byla jsem ráda, že mám takovou srozumitelnou záminku galerie se zbavit. Na to, abych ukončila její činnost ještě předtím, nebo spíš na to abych vůbec ukončila její činnost, jsem neměla dost odvahy, měla jsem navíc silné výčitky, že galerii nedělám pořádně, že pokud bych na ní pracovala takovou tou každodenní pilnou mravenčí činností, bylo by všechno jiné a galerie by byla někde jinde – jenomže to bych musela být i já jiná. Tj. když se mi narodil syn, a já jsem už dopředu dávala najevo, že jsem z Eskortu unavená, že jej brzdím, byla jsem ráda, že se vůbec našel někdo z okruhu lidí, kteří mi byli sympatičtí a hlavně jejichž umělecké uvažování bylo blízké mému.

To, že Eskort potom skončil, bylo asi částečně tím, že na rok 2007 kluci nedostali podporu MKČR (prý proto, že omylem nedodali program ☺), ale asi už taky potřebovali dávat energii do něčeho jiného. Navíc – to si už nepamatuju přesně, ale mám pocit, že oba už částečně bydleli v Praze.

Já jsem ještě nějakou dobu cítila výčitky svědomí, že to tak dopadlo, pořád jsem se cítila jako matka, která se nepostarala o svý děcko a to pak špatně dopadlo, (dokonce mi jednu dobu ani nebylo příjemný do Brna vůbec jen jezdit) ale časem to přešlo. A když jsem potom slyšela o tehdejší galerii Potraviny, říkala jsem si, super, konečně zase něco přirozenýho, co vzniklo (aspoň tak to na mě působilo) ze spontánní potřeby. Nemyslím si, že je nutný ze všeho za každou cenu dělat instituci.

______________________________________________________________

foto: archiv Jany Kalinové

_________________________________________________________

Archivní web Galerie Eskort zde

 

 

Komentáře

    • dostudovat

    Za porevolučné za rané porevolučné galérie považujem Galériu MXM (prvé výstavy v Prahe alebo atelier Noon tiež v Prahe (prvé výstavy Erika Bindera, Borisa Ondreičku, Jana Mančušku atď) zároveň ateliér a galéria Petry Novákovej Ondreičkovej. To, o čom píšete sa radí medzi galérie nultých rokov a značene skreslujete, že predtým tu snaď bolo iba sorosové centrum.

    viac http://kultura.idnes.cz/vytvarne-umeni.aspx?c=A020712_193115_vytvarneum_vlk

      • j

      V tomto cyklu se nicméně nejedná o první porevoluční galerie, nýbrž o první projevy „porevoluční NEZÁVISLÉ galerijní scény“. Takže by se tam toho dalo určitě dohledat víc a dřív (třeba v Ostravě), ale MXM jako standardní komerční galerie do ranku nezávislých galerií určitě nepatřila…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *