Artalk.cz

Hotel Praha v rukou demoliční čety

Když se Milena Bartlová v týdeníku A2 obula do Ministerstva kultury, že je na dvě věci, totiž na nic a na hovno, bylo ještě všechno při starém. Ministerstvo vedla nekompetentní ministryně, která proslula hlavně tím, že v médiích předváděla venkoncem tragikomické performance. Dnes je to jinak. Tato paní odchází a dokonce s pocitem dobře vykonané práce. Na webu ministerstva si dokonce můžete stáhnout seznam jejích úspěchů (zde).

Kromě toho ministerstvo kultury uvádí na svých webových stránkách proklamaci, že „jedním z veřejných zájmů České republiky je zájem na jejím hmotném kulturním dědictví, tedy historicky vzniklých kulturních hodnotách tvořících součást prostředí života současné a budoucí společnosti.“ Co ale to hmotné kulturní dědictví a ty kulturní hodnoty jsou? Respektive kdo o nich rozhoduje? Donedávna tomu bylo tak, že o tom de facto rozhodovali odborně vzdělaní lidé, tedy trénovaní pro rozpoznávání právě velmi složité spleti mnoha vrstev kulturních hodnot, kteří zasedají v příslušných komisích, jejichž názor ministerstvo dříve většinou podpořilo.

V mediálním toku informací i dezinformací o zatýkání na Úřadu vlády ČR Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu ve dnech 13. a 14. června 2013 poněkud zanikla informace, kterou vypustily servery Lidovky.cz a iDnes.cz (zde a zde) patřící společnosti Maraflex, která je napojena na PPF, a sice, že Hotel Praha z let 1979–1981 koupila od společnosti Maraflex společnost PPF a plánuje jeho demolici. Vítejte v reálné žurnalistice.

Dne 25. února 2013 byl na Ministerstvo kultury doručen podnět vzešlý od skupiny teoretiků, architektů, památkářů a výtvarníků na prohlášení Hotelu Praha za nemovitou kulturní památku včetně přilehlého parku. Požadavek, který má mj. omezit vlastnická práva, což je se statutem kulturní památky vždy spojeno, byl vyvážen několika návrhy na možnosti nového využití či případné konverze. Podnět tedy rozhodně nebyl nijak dogmatický a nepožadoval konzervaci jakéhosi normalizačního skanzenu, na jehož provoz by majitel jen doplácel. Před privatizací v roce 2001 navíc hotel vydělával. Podnět dokonce ve spolupráci s původními architekty navrhoval možnost zbourání jižních částí komplexu, kde by mohly vzniknout nové objekty pro nové využití. Proč tedy chce PPF objekt zbourat a místo něj postavit nový namísto dobře proveditelné konverze? Prostě protože může.

Ministerstvo si dle standardního postupu vyžádalo stanoviska regionální komise Národního památkového ústavu, které bylo kladné, a památkové komise pražského magistrátu, které bylo v zásadě spíše popisné a v hodnocení nejednoznačné. Následně byl podnět předložen ministerské komisi pro kulturní památky, která rovněž prohlášení doporučovala. Výsledkem bylo, že v době, kdy ministryně kultury ohlásila svou rezignaci, takže jí už na žádných politických bodech, mediálním obrazu ani přízni kulturní veřejnosti nezáleželo, shledalo ministerstvo podnět jako neopodstatněný. Tlak, který byl v nedávné době vyvinut v kauze nárožního domu v Opletalově ulici od Bohumíra Kozáka, ale od památkových aktivistů nečekejme. Petr Kellner rozhodně ví, co dělá – na Praze 6 nyní probíhá celá řada velmi sporných kauz s výstavbou jeho bašt, takže na patřičnou protestní akci proti demolici nějakého normalizačního hotelu už těch několik odvážlivců a nadšenců z „památkové domobrany“ nezvládne shromáždit síly. „Hradčanská, příští stanice Kellnerova!“

A ministerstvo kultury? To, než aby ihned zahájilo řízení na prohlášení za kulturní památku, což je prostředek, který má především zabránit jakýmkoli zásahům a manipulaci vlastníka do té doby, než bude o prohlášení nebo neprohlášení rozhodnuto, nechalo čas plynout, obstarávalo si munici a čekalo na správný okamžik. Ten, v době odcházející ministryně a vládní krize, nemohl být příhodnější. A hotel? Tam se už od rána 14. června vesele boří. Holt když se chce, jdou některé věci velmi rychle.

Už je to zkrátka tak. Ministerstvo kultury není na dvě věci. Na jednu věc je zjevně velmi dobré, a sice, aby legitimizovalo ničení kulturních hodnot, na nichž se shodla odborná veřejnost, v zájmu komerčního prospěchu jednotlivců. Zvykejme si.

 

 

Komentáře

  1. Milý rektální tanečníku Bc. Zikmunde. Pláčete na pohřbu sice hezky, ale s poněkud nevhodnou písničkou. Když už používáte fekální výrazy naší přední kunsthistoričky a současně dštíte ohně pekelné na PPF, pak byste třeba mohl paní Milenu požádat, by lobovala u svého bratra, jinak lobisty oné firmy PPF. Nemyslíte?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *