Artalk.cz

Záhyby intimity

Výstavní praxe českokrumlovského Centra Egona Schieleho se v poslední době ustálila na formátu, který spočívá v představení několika uměleckých individualit, jejichž dílo vykazuje určité společné polohy. Jednotlivé části expozice tak mohou fungovat jako samostatné autorské prezentace, ovšem vhodným kurátorským výběrem a kombinací zúčastněných umělců může docházet k produktivním konfrontacím, díky nimž se v různých pohledech vyjevuje společné téma. Po takto pojatých výstavách Umění v každodennosti (2011–2012) a Humor v umění (2012, recenze zde) je v Krumlově do 15. 9. k vidění projekt Intimissimo, který prezentuje české a rakouské umělce, jejichž tvorba se ve zvýšené míře vztahuje k tělesnosti. Ona intimita v titulu výstavy se tedy týká především lidského těla a jeho prožívání.

Egon Schiele Art Centrum Cesky Krumlov 2013

Mediálně nejpřitažlivějším, protože nejvíce skandálním účastníkem přehlídky je bezesporu známý provokatér Roman Týc, zakládající člen společensky kritické skupiny Ztohoven, jež je na výstavě zastoupena trailerem k filmu Občan K. (2012). Týc s oblibou překračuje zažité normy a zákony, na jejichž základě funguje společnost, přičemž nezbytnou součástí jeho díla – jak poukazuje Radek Wohlmuth (Českobudějovický deník 5. 4. 2013) – je nutně i reakce na něj (systémová, institucionální, mediální, divácká). Tentokrát se Týc rozhodl dotknout limitů spojených se smrtí a pohřbíváním. Jako výtvarný materiál mu slouží popel z krematoria nebo fragmenty náhrobních kamenů, z nichž sestavuje chodník. Naznačené pošlapání pietní vzpomínky na mrtvého se pak snaží kompenzovat aspoň jeho částečným, obrazovým zpřítomněním. Z konkrétního popelu vytváří na černém pozadí podobiznu zemřelého, prostřednictvím posledních hmotných částeček marně vyvolává jeho fyzickou přítomnost a jedinečnost. Celý pokus však poněkud ztrácí na patosu (a nechť si každý rozhodne, zda je to ku prospěchu, nebo ne) po zhlédnutí kostičkovaných QR kódů, provedených stejnou popelovou technikou. Jejich variabilní uniformnost jakoby naznačovala, že i opěvovaná lidská individualita je konstrukt. Nakonec jsou si naše tváře ve svých možnostech odlišení podobné, čehož Ztohoven využili právě při falšování občanek, a všichni jsme prach, v nějž se ve finále obrátíme.

Určité pozdvižení vzbudily svého času také jemné erotické kresby Aleny Kupčíkové, u nichž je stejně jako u Týce podstatné vědět, z čeho byly vytvořeny. Kupčíková totiž své suverénní akty, jež v některých pozicích připomínají Schieleho, „kreslí“ chloupky z ženského pohlaví, postupně přidává i chlupy mužské nebo králičí. Podstatné přitom je, že použité chloupky vždy odkazují ke svému původci, a v jistých momentech tak Kupčíková vlastně přivádí médium obrazu k dokonalosti jeho zrušením. Pokud je chlup z ohanbí zobrazen pomocí chlupu z ohanbí, dochází k naprosto minimální znakové diferenci. Výtvarný materiál přestává být znakem odkazujícím k něčemu jinému a reprezentuje pouze sám sebe. Kupčíkové chlupatice je doprovázena ještě prezentací autorčina projektu, který spočívá ve vytvoření prvních multimediálních testů a slabikáře pro děti, pomocí nichž má být možné odhalit a předcházet počáteční dyslektické problémy.

Egon Schiele Art Centrum Cesky Krumlov 2013

Nejvýraznějším rakouským zástupcem, či lépe řečeno zástupkyní, je Miriam Schwack, jejíž tvorbu lze srovnat s poetikou Fridy Kahlo. K mexické malířce Schwack odkazuje svým naivismu blízkým stylem, v rámci něhož využívá i dětské kresby, společné je také tematizování deformace a defragmentace vlastního těla. Schwack zobrazuje modifikované obličeje, poraněné, vytrácející se postavy, z nichž někdy zbudou jen průhledné obrysy, oblíbeným motivem je pak tělo svázané v zavinovačce, znak klaustrofobické spoutanosti. Nejen díky použitým motivům je na malbách Miriam Schwack patrná zkušenost mateřství – právě ta vede ke zvýšenému prožitku těla, jehož emblémem může být obraz pokřivené Madony. Zvláštní tenzi vykazuje autorčin svět jakéhosi magického (sur)realismu, který vzniká křížením světa dětí a dospělých. Na jedné straně naivita, hravost, čistota, tajemství dřevěné bedny, v níž lze úzkými otvory spatřit z hraček aranžovanou domácnost, na straně druhé erotika, krutost, bolest, zranění, zmučené figurky panenek a nebezpeční krokodýli.

Další rakouští umělci jsou pak na výstavě zastoupeni videoinstalacemi či videozáznamy performancí. Bernadette Huber promítá na stěnu galerie dvě oddělené pomrkávající oči, u nichž se divák může tázat, zda pocházejí z jednoho obličeje. Paul Horn a Harald Hund představují video zachycující myši ve zmenšené replice bytu vytvořeného z potravin. Myši samozřejmě své obydlí postupně požírají a to se rozpadá, zaniká. Minutové video Daniela Amin Zamana (Getsemanská zahrada, 2008) zachycuje vskutku intimní tělesný zážitek (strachu?), totiž pomočení se autora vysvlečeného do slipů.

Egon Schiele Art Centrum Cesky Krumlov 2013

Třetím zástupcem České republiky na výstavě je Josef Bolf. Představeny jsou jak starší malby antropomorfizovaných zvířecích mutantů, neveselých příbuzných postaviček z amerických animovaných seriálů, tak nejnovější, rozsáhlé a podlouhlé, jakoby zmoklé malby. Bolf rád používá tuš (často v kombinaci s růžovou barvou), čímž dodává svým obrazům temný spodní tón. Ten je ve starších pracích přítomen velmi explicitně – třeba už jen v názvech obrazů jako Depression stays with me forever (2005) nebo No hope (2005) – v novějších dílech ovšem nabývá spíše zastřených, sublimovaných podob. Proměnil se rovněž motivický repertoár, když jsou zvířecí postavy vystřídány lidmi zasazenými do krajiny, především dospívajícími chlapci, kteří jsou také portrétováni s různými pokrývkami hlavy nebo s narušenými obličeji. Mohlo by se zdát, že Bolfova tvorba se nevztahuje k tělesnosti tak zřetelně jako u ostatních umělců. Stékající malby, na nichž se zobrazené předměty často ztrácejí v rozpitých skvrnách, ovšem účinkují spíše silou malířského výrazu než tématem, působí tedy jaksi bezprostředně, rovnou na tělo. Vyvolávají melancholickou náladu ne pomocí motivů, ale prostřednictvím atmosférického proudění, jež není zachyceno recipientovým vědomím. Bolfovy současné obrazy (včetně ilustrací k románu Ondřeje Štindla Mondschein) fungují podobně jako změna atmosférického tlaku při pohybech počasí – vidět není, ale cítíme na sobě její vliv.

______________________________________________________________

Josef Bolf, Alena Kupčíková, Roman Týc, Miriam Schwack, Ztohoven, Bernadette Huber, Paul Horn a Harald Hund, Daniel Amin Zaman: Intimissimo / Egon Schiele Art Centrum / Český Krumlov / 29. 3. – 15. 9. 2013