Všechno hezky kovandovské

Požádali jsme Terezu Jindrovou, aby pro artalk napsala recenzi Jiřího Kovandy ve SVITu. Byla to trefa do černého, autorce se podařilo velmi výstižně přiblížit a ozřejmit Kovandovu instalaci. I po návštěvě výstavy máte chuť si na ni znovu zajít a projít si ji s jejím textem v ruce. Ovšem ve chvíli, kdy tyto řádky psala, vyšel text Jiřího Davida (zde), v němž se mimo jiné zaobírá stejným Kovandovým počinem. David s Jindrovou přes veškerý respekt a obdiv ke Kovandovi dochází - nezávisle na sobě - ke stejnému, pro umělce nepříliš lichotivému závěru.

Jiřímu Kovandovi bude v květnu šedesát. Snad není nevhodné to takhle roztrubovat – vždyť se jedná o jubileum a možná i nejlepší věk. A dalo by se říct, že tak trochu k narozeninám má Kovanda zase po delší době monografickou výstavu v Praze. Je k vidění do 18. 5. v galerii SVIT, kde už byly Kovandovy práce vystaveny dvakrát. V prvním případě šlo o rekonstrukci výstavy s Martinem Johnem a Vladimírem Skreplem z roku 1988, ve druhém o přátelskou výstavu s Lumírem Hladíkem, kde oba umělci představili dokumentace svých akcí ze 70. let.

Tentokrát ale Kovanda ukazuje zcela současnou tvorbu – instalaci objektů, které vznikly přímo pro SVIT. Většinu materiálu pro výrobu soch našel Kovanda ve skladu galerie. Role bublinkové folie, věšák, stolička, bedny z překližky, pytel cementu, vysoký bílý sokl… Tyto předměty slouží jako východisko pro rozehrání „náhodných setkání“, jsou oživovány a dynamizovány dalšími obyčejnými věcmi, které tu ale fungují jako rozbušky touhy. Kovandovy formálně pročištěné objekty bychom si zřejmě nikdy nespletli s většinou poněkud přepjatými asamblážemi surrealistů – přesto jeho instalace ve SVITu vysílá intenzivní libidózní energii.

Objekty falicky trčí, prostupují se, vytváří napětí. Pod prázdným věšákem v rohu místnosti leží krabička s kondomy, na druhém konci se pytel cementu opírá o umělé hrozny. Na vysokém štíhlém soklu z tmavého dřeva á la art deco trůní bulva celeru, který byl už starými Egypťany využíván jako přírodní mužské afrodisiakum. Mírnější účinky na tomto poli se připisují i citronu, který Kovanda zastrčil do boční části soklu. Na nízké stoličce odpočívá čokoládový zajíček, v březovém polenu trčí papírový klín. Dlouhá dřevěná lať penetruje kvádr z překližky a do horní desky nízkého stolku s úložným prostorem je vyříznut otvor, kam se zasouvá váza plná kočiček. Na malém orientálním koberečku spočívá kelímek s bílým jogurtem. Ruku v ruce s erotickým podtextem se tak nějak snoubí jarní nálada celé výstavy. Pučící květena, velikonoční zajíčci, klepání koberců, prázdný věšák na kabáty a probouzející se vášně.

Výstava je důmyslně prostorově komponovaná. Divák přichází z pavlače do prázdné místnosti, v níž se na něj ze zdi obrací pouze drobný ženský portrét v jemně oprýskaném rámu ze stříbrného kovu. Jde o grafiku s věnováním Mademoiselle Sophie Arnauld, pařížské sopranistce a operní divě, kterou údajně obdivovala i Madame Pompadour. Jedna žena, osm soch (nebo je jich devět, deset?). Velkorysost prostoru věnovaného výhradně této staré grafice z majetku Kovandovy rodiny vytváří dojem, že právě zde vyobrazená žena je klíčem k celému „příběhu“ výstavy. Ale jak se dozvědět víc? Jak si spojit všechny indicie? Člověku by to mohlo vrtat hlavou, ale myslím, že jde spíš o rafinovaný „chyták“, ať už to tak autor myslel či nikoli. Podobizna ženy z 18. století jakoby nutně ukrývala nějaké historické pozadí, které jasněji dodá smysl celé výstavě. Myslím ale, že Kovanda našel tento obrázek někde na půdě stejně náhodně, jako se mu postavily do cesty předměty z galerijního skladu. Očarovala ho líbezná tvář portrétované, která snad může v erotogenní zóně výstavy zastupovat všechny ženy. A Kovanda má ženy rád.

Do vedlejší místnosti, kde najdeme ony už popisované komponované objekty, jsou proraženy dva vchody, průchod pravým je ale znemožněn. Je přehrazen provázkem taženým z rohu do rohu ve tvaru písmene „X“, které můžeme najít už v raně křesťanské korespondenci jako symbol vřelosti a dnes se běžně vepisuje na konec dopisů jako zkratka „hugs and kisses“. Skrze tyto dveře vidíme většinu vystavených soch, musíme ale projít druhým vchodem, za nímž je prázdno. Jen v rohu stojí věšák, který se z dálky tváří, jako že tam je odjakživa. Divák je však přesto sváděn, aby se k němu šel podívat blíž a našel pod ním balení kondomů. Tento objev mu nutně dává impulz jak vnímat celou výstavu a teprve nyní se obrací ke druhé polovině místnosti, v jejímž středu se soustředí většina soch. Celé je to elegantní, prostorově promyšlené, citlivé. Zkrátka, moc hezká výstava. Ale...

Něco mě na tom irituje. Pere se to ve mně, je to trochu schizofrenní pocit: asi už mě zkrátka štve, jak je to všechno „kovandovské“. Výstava je, jak už jsem řekla, krásná (resp. konvenuje s mým osobním vkusem). Má i jistý vtip a v momentě, kdy ji nahlížíte s vědomím, že o ní budete psát, dá vám rozhodně prostor najít množství symbolů a konotací. Jenže to se všechno dalo od Jiřího Kovandy čekat. Předmět se snoubí s předmětem ve zvláštní konstelaci. Dobře. Něco jiného by tu nebylo? Vím a vážím si toho, že uměleckým činem může být třeba vyskládat na sebe několik kostek cukru. Ale tady to najednou působí nějak moc jednoduše, automaticky.

Nechci ale Jiřímu Kovandovi křivdit, tak se ptám dál: kde je „chyba“? Zapracovala tady trocha pohodlnosti na straně umělce? Nebo je to naopak lenost diváka? Snad ne. Jako divák jsem vynaložila úsilí, dala tomu čas a chci věřit, že umělec udělal totéž. Jenže se nemůžu zbavit dojmu opakování a hned mě napadají dvě vysvětlení. První je vyloženě negativní: Kovanda zlenivěl. Veze se na vlně popularity; zmechanizoval způsob, jak udělat „pěknou, kovandovskou výstavu“. Nic už vlastně neriskuje.

Tomu se mi ale nechce věřit, takže přemýšlím o kompromisnějším zdůvodnění: možná, že tahle výstava nepatří mezi Kovandovy vrcholy, snad je i legitimní si přát, aby nějak vykročil z bezpečných mantinelů a zkusil překvapit nás i sebe... Ale když připustíme tahle měřítka na Kovandu, proč bychom měli mít na další umělce (potažmo sami na sebe) méně přísný metr? Vždyť každý se někdy rád ohřeje na už zabydleném místečku. Jenže ke komu nejvíc vzhlížíme, od toho nejvíc očekáváme. Kovanda se dostal do pozice (snad příjemné, ale nikoli jednoduché) vzoru pro mladou generaci umělců. Vystavuje s nimi na skupinových výstavách, chodí na vernisáže a akce. Jeho jméno je trochu jako zaklínadlo. A najednou přijdete na jeho výstavu a jste zklamaní a tudíž překvapení... Nakonec to ale celé není tak fatální. Neděje se tu vlastně nic nenormálního: vyvíjí se umění, vyvíjí se umělec, vyvíjí se i divák. Někdy – ať už jako divák nebo umělec – se ale musíme smířit s tím, že nesmíme pěstovat přehnaná očekávání a někdy si musíme přiznat, že v umění – ať už jako umělec nebo divák – je důležité překonávat zejména sám sebe.

______________________________________________________________

Jiří Kovanda: Eight Sculptures and One Woman / SVIT / Praha / 3. 4. - 18. 5. 2013

______________________________________________________________

foto: Tomáš Souček

 

Tereza Jindrová | Narozena 1988 v Praze, vystudovala dějiny umění na FF UK a teorii designu a nových médií na VŠUP. Pracuje jako kurátorka a dramaturgyně programů pro veřejnost ve Společnosti Jindřicha Chalupeckého. V minulosti působila jako externí lektorka pro veřejnost a střední školy ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze a jako výtvarná redaktorka časopisu A2. Dlouhodobě spolupracuje s webovou televizí Artyčok.TV a s ČRo Vltava. Roku 2012 založila školní galerii "Nika - malá galerie VŠUP" a od roku 2015 je součástí dramaturgického a kurátorského týmu pražské galerie Entrance. Přispívá do periodik Art+Antiques, Fotograf, Flash Art a artalk.cz. V roce 2013 získala Cenu Věry Jirousové pro začínající kritiky do 26 let.