TZ: Michaela Mildorfová a Eugenio Percossi

Michaela Mildorfová a Eugenio Percossi / II. jakost / Galerie AVU / Praha / 6. - 16. 5. 2013

II. JAKOST

vystavující autoři: Michaela Mildorfová + Eugenio Percossi

kurátorka: Jana Kapelová

vernisáž výstavy: 6. května 2013 v 18:00hod.

Galerie AVU, U akademie 4, Praha 7

trvání výstavy: 6. – 16. května 2013

(rozhovor s francouzským filosofem Alainem Badiou)

Michaela Mildorfová + Eugenio Percossi: Naše výstava Druhá jakost řeší otázku kvality, tedy jiné jakosti přežívání. Kvality jsou smyslově vnímatelné s nemožností objektivního posouzení, neboť jsou závislé na individálních možnostech pozorovatele. Druhá jakost je výstavou, která se snaží nahlížet na subjektivní posouzení vztahů mezi partneri, jejich rozchody, předsudky, existenciální krize, překračování společenských konvencí... Ve vaší knize Chvála lásky v rozhovoru s Nicolasem Truongem vycházíte z citátu Arthura Rimbauda „Lásku je třeba znovu vynalézt, jak je známo.“ Jak vnímáte lásku a proč si myslíte, že je zapotřebí vynalézt ji nanovo?

Alain Badiou: V dnešním světe je všeobecně rozšířená představa, že každý si prosazuje jen své vlastní zájmy. Láska je protilátkou na tuto nemoc. Za předpokladu, že není vnímána jenom jako výměna služeb a není předem dlouhodobě naplánovaná jako zisková investice, je láska důvěrou, kterou vyslovíme náhodně. Přenese nás do nejdůležitějších oblastí zkušenosti s jinakostí a v zásadě nás přivádí k myšlence, že svět můžeme vnímat taky z perspektivy druhého.

MM + EP: Kvalita prožívání přes milostné vztahy a lásku, ale taky (náhodný) střet diváka s uměním je pro nás otázkou střetu s jinakostí, jiným vnímáním konvencí uspořádání světa a tedy jiné jakosti pohledu na život. Jsou to zdánlivě bezvýznamné děje, které však na mikroúrovni života jednotlivce můžou představovat skutečně radikální zásah, neboli změnu.

AB: Vycházejíce z náhodního setkání dvou, v podstatě z maličkosti, najednou zjistíte, že svět se dá vnímat taky prostřednictvím jinakosti a nejen totožnosti. Láska nemůže být obyčejná obrana zachování statutu quo. Svět je totiž zaplaven novinkami a láska se musí taky vyvíjet. Je třeba znovu objevit nebezpečí a dobrodružství, aby se chránili před bezpečností a pohodlím.

MM: Má práce "Teplé večeře" je zčásti komentářem k stereotypnímu vnímaní dělby prací v domácnosti na ženské a mužské, které já ve svém soukromém životě odmítám. Místo množství času věnovaného periodické činnosti, v tomhle případě vaření, což bývala v historii dovednost požadovaná po dobrých hospodyňkách, jsem se rozhodla posílit svoje profesní schopnosti a v době přípravy pokrmů jsem se věnovala jejich malbě na talíře. Zabývala jsem se každodenním rituálem, který je sám o sobě pouze nutným úkonem, ale opředen nejrůznějšími významy. Rozhodla jsem se, jak sám říkáte, neochraňovat společenský status quo, nepodléhat tomu, jaké dovednosti bych měla zastat, ale formulovat přes své prožívání a umění tuto problematiku.

AB: Stejně se na lásku nedokážu dívat jako na "oběť", tedy jako na zkušenost, při které zapomínám na sebe v prospěch toho druhého. Těžkosti lásky jsou součástí procesu – kreativní hry rozdílnosti. Nepřítelem lásky není žádný sok, ale sobectví. Mohl bych říci: „Největším nepřítelem mé lásky, tím, kterého musím porazit, není nikdo jiný, než já sám – já, který upřednostňuji identitu před odlišností, který raději prosazuji svůj svět, jakoby jsem ho měl nanovo vnímat přes optiku odlišnosti.“

MM: Je pro mne otázka, jestli naše společnost už je schopná vnímat lásku právě přes optiku odlišnosti. Na koncept maleb navazuji limitovanou sérií plakátú "Z dovolené", které jsou apropriovanými detaily krajinek z obalů potravinářských produktů zakoupených v supermarketu. Naše kuchyň se přes čaje, salámy, mléko, jogurty, sýry, oleje nebo granko stala místem plným odkazů na místa, kde jsme nebyli, exotické zážitky, které jsem nezažili. Vzniklé plakáty jsou kreativní produkty z produktů, suvenýry z ne-míst dovolené v naší kuchyni.

AB: Láska nabízí nové prožívání pravdy o tom, jaké je být dvěma, a ne jedním. V manželství, neboli ve vztahu, jde o vynalézavost v sexuální oblasti, cestování, práci, přátele, večírky, dovolené, cokoliv. A udržet všechny tyto aspekty v rámci vyjádření lásky není vůbec lehké.

MM: Jo, můžeme říct, že láska, neboli vztah je taky "práce", práce dvou. Videoinstalace "Květiny" komentuje prázdné gesto, jako když někdo vysloví slova "miluji tě" nevážně, tedy bez zjevné snahy na vztahu "pracovat". Zástupným momentem onoho gesta je pro mne obdarovávaní řezanými květinami (odsouzenými k brzkému zániku) bývalými nebo současnými partnery. Destrukce květin, ve výřezu domácího prostředí, které si protagonistky (mé kamarádky) samy vybraly, jako i druh květin, kterými byly ve vztahu obdarovávány, je tedy "psychoterapeutickým" vypořádáním se s nezdařilým vztahem.

AB: Vyhlášení jako "miluji tě" zpečeťuje akt setkání, je zásadní a zavazuje. Náhodu zkrotíte ve chvíli, kdy si pomyslíte, že tomu druhému musíte vypovědět o tomhle setkání a o všem, co se tehdy odehrálo. Řekněte mu, že se událo něco, co mne zavazuje, že alespoň tak to vnímám já. Máš mně tu: „Miluji tě.“ Pakliže slova "miluji tě" nejsou jenom laciným trikem.

EP: Já ve svých uměleckých pracích užívám své vlastní obsese, strachy a iluze jako syrový materiál stejně jako v biografii romantického básníka, život a smrt a jejich reflexe jsou těžko oddělitelné. Má díla ilustrují stupňující se uvědomění si těchto procesů tím, že užívám momenty svého života – jako stránky starého deníku – abych zvýraznil ironické paradoxy svých uměleckých děl a kreativních pochodů. Kupříkladu v sérii koláží "Emocionální obrazy", tvořených několika momentkami vzniklými téměř náhodně ve chvíli hluboké beznaděje a suicidálních myšlenek v Paříži po partnerské hádce, popisuji vzrůstající obavu z opakování banálních stereotypů, představy umělcovy sebevraždy ve "městě umělců". Současně videofragmenty "Narcis" byly natočeny v stejné situaci, stojíc nad plynoucí řekou se záměrem skočit. Videa reflektují můj stav, znemožňujíc udržet svůj život a práci odděleně. Portrétují mě jako brouka zalitého v jantaru. Je pro mne důležité uvědomit si tuhle život zachraňujíc iluzi, že umění nebo láska může životu dát smysl, převezme nad ním kontrolu a tím ho zachrání (nebo naopak).

AB: Láska se sebou přináší desivé hádky, zkuteční utrpění a odloučení, které můžeme, ale taky nemusíme zvládnout. Třeba uznat, že láska může být nejbolestivejší zkušeností v subjektivním životě jednotlivce. Lidi pro lásku umírají, páchají vraždy a sebevraždy. Milostné drama jsou tím nejostrejším konfliktem mezi identitou a odlišností.

EP: Tohle pozadí vztahů reflektuji ve své instalaci "Špinavé prádlo se pere doma", jako humornou odpověď na fakt, že umělecký svět od umělců čím dále tím více žádá, speciálně v Praze, ponechat soukromé věci soukromými a neobtěžovat diváky svými důvěrnostmi. Svou reflexy, obsese a potřebu ztvárnit svůj vnitřní svět a sdílet ho s ostatními dopovídám v průběhu vernisáže prostřednictvím performance "Nahé umění", počítaje s rozpaky diváků.

AB: Jacques Lacan nám připomíná, že při sexu je každý člověk, jestli to tak můžu říct, do velké míry osamocen. Samozřejmě, se to odehraje prostřednictvím těla toho druhého, ale v konečném důsledku bude požitek vždy jenom vašim požitkem. Sex nespájí, ale rozděluje. Zkutečnost, že jste nazí v objetí s druhým člověkem je obrazem, imaginárním vyjádřením. Pravdou je, že požitek vás od toho druhého odvádí velice, velice daleko. To, co je skuteční, je narcistické, zatím co samotné pouto je imaginární. A proto, tvrdí Lacan, sexuální vztahy neexistují a láska tyto "nevztahy" nahrazuje. Je to mnohem zajímavější, protože toto zjištění ho vede k teorii, že zamilovaný člověk se snaží přiblížit k "bytí toho druhého." V lásce jednotlivec překračuje hranice sebe a svého narcismu. Sex vám prostřednictvím zkoumání těla toho druhého člověka zprostředkováva vztah se sebou samým. Druhý člověk vám pomáhá objevit realitu požitku. Naopak v lásce postačuje samotné zkoumání toho druhého. Taká je podstata milostního vzplanutí - přiblížit se k druhému člověku, aby se s vámi rozhodl existovat takový, jaký je.

MM + EP: Naše výstava je tedy pokusem akcentovat odlišnosti ve vztazích, jak o tom říkáte a je taky snahou klást otázky na tato témata otevřeně a veřejně. Kde jsou hranice odlišnosti a identity? Jak by se pak rozvíjela, vypadala a žila naše společnost?

Děkujeme za rozhovor.

Jana Kapelová

V rozhovore byli použity citace z knihy:

BADIOU, A. Chvála lásky. Rozhovor s Nicolasom Truongom. Bratislava : Inaque.sk. 2012, s.112, ISBN: 9788097090661