TZ: Někdo se dívá

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný / Někdo se dívá / Galerie AMU / Praha / 25. 4. - 19. 5. 2013

Někdo se dívá.

Jakub Skokan, Nikola Tláskalová, Tereza Trautmannová, Martin Tůma, Robin Závodný

Ateliér Reklamní fotografie, Fakulta multimediálních komunikací, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně

Galerie GAMU, 25. 4. – 19. 5. 2013

kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová

Diskurz o pohledu jako sociálním fenoménu, který klade důraz na kategorii diváctva, se v umělecké teorii (v návaznosti na předchozí výzkumy optiky a tvarové psychologie) plně rozvinul až během 20. století. Základem pro dnešní bádání se staly významná filosofická pojednání spojující pohled s principem dohlížení (M. Foucault), s vývojem identity (J. Lacan) nebo s osobou „Druhého“ (E. Levinas, J.-P. Sartre). Společným předmětem zájmu vybraných fotografických souborů studentů Ateliéru Reklamní fotografie UTB ve Zlíně je fyziologický proces dívání se, upřený pohled jako mocenský nástroj a nejednoznačnost vztahu mezi pozorujícím a viděným. Jednou z konotací názvu výstavy může být i odkaz na známý erotický thriller s motivy voyerismu.

Jakub Skokan v prezentované části rozsáhlejšího projektu Zoolandscape podrobuje zkoumání fenomén pozorování zvířat v zoologických zahradách a jejich zpětný nezájem o lidský pohled na ně nasměrovaný. Podle J. Bergera musí ZOO návštěvníka nutně zklamat, protože se ani jednou nesetká s pohledem. Při spatření zvířete tak zůstává návštěvník zoologické zahrady sám. Pohled platícího pozorovatele je šmírující, je to pohled obeznámený, chtivý a nenasytný, upřený do krajinného obrazu. Zvíře hraje přitom v tomto obrazu jen marginální roli. Kupujeme si pohled na něj, ale ono mizí v utopické krajině vizí a vzpomínek. Nám nezbývá než ho do této krajiny očima následovat... Proces dívaní se úzce souvisí s vizuální zkušeností s výtvarným uměním. Oko diváka, vycvičené na vyhledávání „malebných“ krajin – tedy takových, které jsou hodny namalování, – se ani na přírodu nedívá „nevinně“. V Krajinách po zkušenosti Martina Tůmy přesto nacházíme náhled na krajinu oproštěný od jakýchkoliv estetických očekávání, nivelizovaný do téměř abstraktních homogenních struktur, pozorovatelných z velké dálky. I když v těchto fotografiích jde o reálné krajinné výseky, dokládají také prosazování představ člověka o krajině v podobě uměle vysazovaných smrkových monokultur. Inscenace Terezy Trautmannové (Reality Show) konfrontují kontemplativní hledění do skutečné krajiny, známé z obrazů romantických malířů, s otupělým pohledem televizního diváka, dodávaje procesu „dívání se“ společenský rozměr nečinného civění. Obrazovku přitom využívá jako metaforu jakéhosi okna do světa (windows), kterým náš pohled proniká a těká, ale ve skutečnosti je jenom pasivně vlečen. Nejsou snad displaye mobilů, fotoaparátů či ipadů skutečným rámcem našich dnešních pohledů do krajiny? Robin Závodný se ve svém díle Zneostřeni pohrává s fyziologickým rozměrem pohledu z hlediska optických daností lidského oka a fotoaparátu. Zkoumá efekt rozostření, který u pozorovatele zpravidla nastává v momentě ztráty pozornosti, zasnění, přerušení kontaktu se skutečností, obrácením pohledu „dovnitř“. Ten samý efekt je současně již od 19. století využíván v umělecké fotografii jako prostředek k psychologizaci nebo navození emoce. Rozměrné „podobenky“ v nadživotní velikosti od Nikoly Tláskalové, rozsety bez bližšího označení po galerii, suplují na (převážně krajinářské) výstavě všudypřítomný dívající se subjekt. Autorka nás v souboru Zločinci konfrontuje se sugestivními pohledy odsouzenců první poloviny 20. století, kteří stáli tváří v tvář policejním fotoaparátům, ale mnohdy i trestu smrti. Toto se ale návštevník dozvídá až na konci výstavy. Do té doby se nechává paralyzovat znepokojivými až naléhavými výrazy tváří, které evokují absenci pohodového prostředí fotografického ateliéru.

Lucia L. Fišerová