Ve svém nejnovějším komentáři se Milena Bartlová zabývá otázkou vztahu umění a peněz. Jakkoliv si o minulosti nedělá žádné iluze („Ostatně ani ti barokní preláti a středověcí vladaři tomu slavnému umění, které financovali, nemuseli nijak zvlášť niterně rozumět.“), v hodnocení naší současnosti je velmi skeptická.

Milena Bartlová: Umění jako mocenská strategie

Pod tímto názvem uspořádalo před několika lety Německé historické muzeum v Berlíně výstavu, jejímž autorem byl historik a teoretik umění Wolfgang Ullrich (zde). Ukazovala, jak se politici rádi nechávají zobrazovat na pozadí uměleckých děl. O pár let dřív nesla téměř shodný titul mezinárodní vědecká konference, uspořádaná Jiřím Fajtem při příležitosti výstavy o Karlu IV. na Pražském hradě (zde). Ano, výtvarné umění a společenská moc jsou a vždycky byly těsně spojené.

Od pradávných dob bylo výtvarné umění a architektura mnohým, ale vždy a všude fungovalo jako všeobecně srozumitelný reprezentační prostředek mocných a bohatých. Nemusíme začínat až u římských císařů Augusta, Vespasiána a Nerona, kteří svou moc demonstrovali stavěním a bořením soch, památníků i celých městských částí. Je docela dobře možné, že svou dlaň v paleolitické jeskyni nemohl otiskovat jen tak každý, ale že se nám tak zachovaly stopy po vůdcích a tzv. „velkých mužích“ (big men). Tento termín, převzatý ze sociologie do antropologie a archeologie, označuje ty, kdo dokázali přimět ostatní, aby věnovali mnoho sil a času ekonomicky neúčelným činnostem, a právě tím velcí muži prokazují svou moc. Podobně se vysvětluje stavba egyptských pyramid a kolosálních chrámů i skulptur: ten, pro nějž pracují stovky lidí na čemsi, co nemá žádné praktické použití pro jejich vlastní život, jen ten je skutečným vládcem a pánem.

I když nejcennější a nejnákladnější umělecká díla křesťanského středověku byla věnována Bohu, svatým a církvi, nevznikla by bez mocných tohoto světa, kteří tak měli dostatek prostoru pro demonstraci své moci a reprezentaci svého i rodového bohatství. Tak třeba velkorysé založení Nového Města Pražského na rastrovém půdorysu českým králem a římským císařem Karlem IV. Lucemburským můžeme oprávněně interpretovat jako účinnou metodu, jak suverénní vladař dostane demonstrativně pod kontrolu každodenní život svých poddaných, kteří ve městě žijí. Urbanismus a architektura jsou vůbec nejvhodnějším polem pro takové projevy. Stačí si vzpomenout na mohutné barokní chrámy rekatolizovaných Čech či na zabrání několika bloků městské zástavby s domy, dvory i zahradami, na jejichž místě tehdy postavili jezuité staroměstské Klementinum nebo sebevědomý vojevůdce Valdštejn svůj malostranský palác.

Ostatně i Michelangelův David svým nadlidským měřítkem demonstroval především vítěznou stranu v politickém boji raně novověké Florencie. Opticky přitažlivá perspektivní kouzla, dramatická nadsázka zobrazeného dění, lesklé drahocenné materiály ale i opravdová mimořádná kvalita vždy především ukazovaly, jak drahá byla umělecká díla, která ten či onen mecenáš pořídil a nechal vystavit na místech, kde všichni mohli a mohou obdivovat umění a s ním i toho, kdo je zaplatil. Poslední pochyby o určující roli peněz a moci v rozvoji uměleckého života rozptýlí připomínky drahocenných zlatnických děl z okruhu rodu Valois na přelomu 14. a 15. století na francouzském královském dvoře. Nepřehlédnutelně veliká díla reprezentují moc nad ostatními, zatímco ta exkluzivně jemná a určená jen skutečným znalcům jasně vymezují elitní smetánku.

Jak ukázal nejlépe Pierre Bourdieu, tzv. dobrý vkus je sociálním příznakem a projevuje se nejen nákupem módních značek oděvů, šperků, doplňků a aut, ale také tím, že se bohatí obklopují kvalitními uměleckými díly známých autorů. Důležité je, že je to názorný a nepřehlédnutelný příznak příslušnosti k elitním společenským skupinám. Ani moc nevadí, že umění, které je dnes označováno kritiky – přesněji jejich mezinárodní smetánkou, která je vlastně exkluzivní elitou svého druhu – je nesrozumitelné a nebývá moc hezké. Ostatně ani ti barokní preláti a středověcí vladaři tomu slavnému umění, které financovali, nemuseli nijak zvlášť niterně rozumět.

Architektura a umělecká výzdoba Versailles či obrovská plátna od Petra Paula Rubense přes Hanse Makarta po stalinský socialistický realismus…mohli bychom pokračovat dál a dál. Od druhé poloviny 19. století se k uměleckým nástrojům moci přidávají i výstavy a vystavování. A není třeba myslet hned na nacistické výstavy jako Zvrhlé umění v roce 1937. Bez korporátních financí a příslušné reklamy dnes nelze uspořádat ani celkem malé výstavy, o těch velikých a nákladných nemluvě. Souhrnně řečeno, bez bohatých a mocných by většina kvalitního umění neměla šanci ani vzniknout, ani dostat se k publiku těch, kdo sami na mecenášství nemohou ani pomyslet.

V dnešní české situaci ale zůstává nepřehlédnutelně přítomné ještě cosi jiného. Potřeba prokazovat moc a bohatství prostřednictvím financování uměleckých děl, architektonických realizací a velkých výstav se pojí s potřebou prokazovat je bez ohledu na okolí. Ta je typická pro nekultivované zbohatlíky, kteří si pořizováním onoho příznaku pořizují i zdání vlastní příslušnosti ke kulturní elitě. Dostatek peněz zařídí vše a ideje neoliberálního ekonomismu to odůvodní. Lze si koupit souhlas samosprávných úřadů i oslabeného státu se stavbou velké, převeliké, co největší budovy; anebo souhlas s jejím zbořením. Když na to máte, zaplatíte si výstavy v těch nejprestižnějších sálech, které mají lidé spojeny s veřejnými institucemi a považují je tedy za prestižní. Umělci a všichni možní lidé, kteří se kolem umění a jeho provozu motají, jsou ostatně většinou docela levní, takže je hračkou koupit si respektovaná jména umělců, kurátorů, odborných autorů a recenzentů, včetně dostatečného místa v hlavních sdělovacích prostředcích.

Někdy se říká, že prostě jen musíme vyčkat, až se druhá či další generace zbohatlíků zkultivují, stanou se skutečnou kulturní elitou a připojí se k těm sběratelům, mecenášům a milovníkům umění, kterým už nejde o zvětšení vlastní slávy a symbolickou demonstraci ničím neomezované moci, nýbrž o skutečné umělecké kvality a jejich zpřístupnění ostatním lidem: aktuálním příkladem může být třeba dar kubistických obrazů pro MoMA (zde) Leonardem Lauderem, jehož rodina patří k dlouholetým podporovatelům muzea. Jenže ono není vůbec jisté, že český, „vekslácký“ kapitalista bude podobného vývoje schopen. Obávám se, že jej k tomu nic nenutí. Funguje totiž ve společnosti, která se nechce znát ke svým stoletým socialistickým tradicím, jež zlidšťovaly společenskou nerovnost. Zároveň ale česká společnost také postrádá náboženský základ mecenášství, tedy přesvědčení, že hlavní díl zadostiučinění a odměny za dobré činy nepatří do tohoto světa. Náboženský základ mělo totiž také tradiční přesvědčení, že moc a bohatství jsou vnějším projevem boží přízně. Dnes peníze, hodně peněz, ospravedlňují samy sebe.

Jako ilustrace k článku jsou použity plakáty iniciativy Mánes umělcům.